Kam Česko socioekonomicky dostalo období neoliberálních 90. let? Odpovědi hledá kolektiv autorů-ekonomů [1] v podobě pěti tezí.
Možná východiska z reálné čím dál patovější ekonomické situace se dlouhodobě diskutovala mezi jednotlivci i na řadě pracovišť. Hledala se nová, a přitom hlavně v té době politicky průchodná teoretická řešení, která by však poskytla mnohem efektivnější základnu hospodářské praxi, než ji měla ve scholastické podoby zakrnělé politické ekonomie socialismu.
Pozoruhodné a hodně nečekané reformní impulsy tehdy dorazily i do ČSSR z pobrežněvovského, resp. gorbačovského SSSR, odkud přitom o zhruba půldruhé dekády předtím, koncem 60. let, přišly závazné direktivy směrované přesně opačně a rozbíhající se československou ekonomickou reformu spolehlivě rdousící. Avšak jen trochu znalejším lidem byly analogie zřejmé. Dobře to vystihuje tehdejší kvízová anekdota po nalezení „hlavního rozdílu mezi reformami Pražského jara a gorbačovskou perestrojkou?“. Se správnou odpovědí „…asi tak půldruhé až dvě dekády“. Docela příznačná byla koncem léta 1989 reakce na tento doma rozšířený bonmot, který dal neuváženě k lepšímu tehdejší první náměstek místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise Václav Věrtelář na nějakém semináři v SSSR na otázku z pléna „…co soudí o ekonomických reformách probíhajících v SSSR“. Jeho vtípek – citovaná anekdota o časovém posunu věcně stejného obsahu coby holá to pravda – tehdy na semináři vyděšené sovětské servilní gorbačovovy Brettschneidery natolik pobouřil, že obratem intervenovali v Praze a Václav Věrtelář byl ze své funkce ihned po návratu do republiky z funkce odvolán. Jeho obratem jmenovaný nástupce, do té doby ředitel odboru státního rozpočtu na Federálním ministerstvu financí Milan Jurčeka, při jeho zdrojích informací však při přebírání funkce mohl a měl tušit, že na náměstkovském postu vydrží jen pár měsíců, než i jeho smete nová kádrová vlna, tentokrát již polistopadová.
Málo platné, s rizikem špatné paměti autor textu i s odstupem doby soudí, že jistá naděje na obnovu dynamismu a udržení se v soutěži s velmi ofenzívní, sociálně ekonomicky a tržně nastavenou ekonomikou tehdejšího Západu (v klimatu rozbíhající se globalizace a přechodu ke čtvrté průmyslové revoluci) tu nejspíše – ovšem po splnění jistých předpokladů – nepochybně pořád ještě existovala. I díky tomu, že po většinu 80. let byla naděje na změnu hledána hlavně ve dvou směrech, jejichž váha se však časem dramaticky proměnila.
Zprvu převažovala opatrná snaha – ve snaze nejít do otevřeného střetu s konzervativním křídlem v budově nad „Husákovým tichem“ [2], tedy především s některými vysoce postavenými tajemníky či členy předsednictva ÚV KSČ, ale zdaleka ne se všemi. To platí i pro vlastní aparát ÚV KSČ, především jeho Sociálně ekonomické oddělení tehdy vedené Zbyňkem Sojákem, že – při troše odvahy – se pořád ještě dá hledat nějaký prostor ke „zdokonalení“ systému řízení a plánování. Přirozeně i nadále v podobě různě odvážných dílčích reformních kroků, ovšem nic zásadněji neměnících na základních principech fungování centrálně řízené ekonomiky. Máme na mysli tehdejší reformní návrhy obou Matějků – „velkého Milana“ i „malého Jaroslava“. Nutně však i nadále s těžištěm ve státní formě vlastnictví, při zachování vedoucí úlohy KSČ v ekonomice apod.
Poslední variantou těchto snah byl do pozdního podzimu 1989 přísně důvěrný interní text nové podoby systému řízení, připravovaný právě aparátem asi desítky lidí ze Sociálně ekonomického oddělení ÚV KSČ pro chystaný dubnový (1990) sjezd KSČ. Tenhle přísně důvěrný text však byl naprosto překvapivě uveřejněný již v prvním týdnu následujícím po událostech na Národní třídě v Rudém právu (někdy 21. nebo 22. listopadu 1989) [3]. Ale v klimatu rozbíhajícího se státního převratu mu už prakticky nikdo nevěnoval pozornost; nicméně i tak vyděsil svým konvergenčním a symbiotickým obsahem „plán – trh“ pár důležitých – v té době však již zcela neškodných – normalizačních aparátníků na ÚV KSČ. Ovšem pořád ještě (aspoň nominálně) na postech téměř nejvyšších, byť již o ničem nerozhodujících.
Krátký teoretický exkurs pro ty mladší, kterým je tehdejší, fakticky čtyři dekády trvající předlistopadový systém centrálního řízení ekonomiky obsahově již hodně vzdálený připomeňme, že se opíral o čtyři pilíře, resp. předpoklady:
- Po několika etapách znárodnění drtivé většiny ekonomických (a dalších, i neekonomických) subjektů, odstartované ještě ve druhé polovině 40. let (mimo zemědělství), to postupně vyústilo do stavu společenského vlastnictví většiny výrobních prostředků. To se nutně promítalo i do struktury tvorby národního důchodu podle forem vlastnictví [4]. Regulace chování firem ve státním vlastnictví byla jasně osou centrálního plánovitého řízení, a to velmi analogickými formami a metodami, jakými jsou dnes řízeny obdobně velké subjekty co do obratu (koncerny) v tržní ekonomice [5]. K této podobě řízení (opět nejen hospodářských subjektů, ale i další infrastruktury typu nemocnic, škol, výzkumu apod.), vždy jen iterativně sledující pohyby tržních sil, bylo nutno vytvořit odpovídající strukturu institucí řízených centrálně. Jejich fungování bylo systematicky koordinováno prostřednictvím velmi komplexního, věcně, finančně i personálně provázaného státního (národohospodářského) plánu, vytvářejícího – přes centrální plánovací orgán – i věcné/materiální a personální předpoklady jeho naplňování (včetně systému bonifikací za jeho překračování a sankcí při neplnění).
- Náhrada krajně omezené funkce trhu (subjektivně i objektivně), mimo jiné v situaci dlouhodobého embarga ze strany kapitalistických států, spočívala (ze střednědobého hlediska) v plnění příkazů tzv. Hlavních směrů sociálně ekonomického rozvoje. Podoba příkazů=direktiv se předem obšírně diskutovávala ve zhruba pětileté periodě na řádných sjezdech komunistické strany (někdy jen provizorně na celostátních konferencích a od 60. let v určitém rámci koordinovaných též v rámci zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci). Následně byla transformována do vzájemně propojené podoby pětiletých (střednědobých) a ročních (operativních = prováděcích) státních plánů. Jejich cílovou funkcí bylo vytváření silné a ucelené materiální základny pro uspokojování celospolečenských potřeb, kdy zisková motivace, známá dnes z tržní ekonomiky, byla druhotná. Z tohoto důvodu byla pro tehdejší systém příznačná vysoká míra přerozdělování, dotací či subvencí, mimo jiné v podobě záporné daně z obratu u většiny potravin, či v dotovaném nájemním bydlení, dopravě apod. [6] Logicky – prakticky vše bylo státním vlastnictvím a stát coby majetkový suverén mohl tyto přesuny legitimně provádět [7].
- Dřívější roli vzájemně si konkurujících tržních subjektů plně převzal systém tzv. vedoucí úlohy KSČ, a to v celé vertikále od základních organizací na závodech a družstvech přes okresní a krajské výbory až po centrum s Ústředním výborem KSČ, resp. jeho orgány (plenární schůze a sjezdy). Řízení ekonomiky tudíž probíhalo po dvou paralelních liniích – jak strukturou hospodářského řízení (prostřednictvím ministerstev přes střední článek řízení – VHJ či oborové podniky – až po konečné výkonné hospodářské subjekty=firmy), tak po linii politické = stranické, fakticky co do struktury kopírující strukturu řízení hospodářského. Již tato dualita – s nejasným vymezením pravomocí a odpovědností obou [8], byla geneticky nutně zdrojem řady distorzí a konfliktů. Většinou totiž nebylo vždy tak úplně jasné, kdo je ve fabrice vlastně ten s rozhodujícím hlasem – zda ředitel, či předseda ZO KSČ.
- K zajištění co nejlepší funkčnosti systému bylo vzdělávacím systémem a přísným kádrovým výběrem z celého spektra vzdělávacích institucí a organizací ročně připravováno cca 300 až 500 osob s příslušnou kvalifikací (pro odpovídající pozice na centrálních orgánech a v celé struktuře tehdejších krajských či okresních národních výborů). Podmínkou bylo dobré osvojení a schopnost se s daným systémem identifikovat, resp. v daném rámci ho i kultivovat. Přitom nebylo výjimkou – spíše to bylo pravidlem – že člověk zařazený do tzv. kádrové nomenklatury osciloval mezi strukturou hospodářskou a politickou [9].
S ohledem na dosud řečené je snad zřejmé, že uskutečnit jakoukoliv podobu zásadnější ekonomické reformy – vedle nutnosti ji předběžně konzultovat s partnery v RVHP – to tudíž předpokládalo reformovat obsah a funkčnost všech čtyř pilířů. Tato komplexnost (spolu s dalšími kroky) bylo zadání natolik náročné a komplikované, že se reformu – přes řadu pokusů počínaje padesátými lety – nepodařilo nikdy před listopadem ´89 v potřebném rozsahu a hloubce uskutečnit [10]. Klíčová byla pořád otázka vlastnictví a jeho funkcí. „Zásadním problémem institucionálního uspořádání reálného socialismu je velmi obtížný až neschůdný výkon vlastnických práv a z toho plynoucí vysoké tzv. transakční náklady a nízká výkonnost a efektivnost celého systému“ [11]. Přitom nad změnou paradigmatu, hledající východisko k obnovení růstu prosperity tohoto státu právě cestou reforem, opakovaně přemýšlelo množství expertů. V zásadě šlo o nalezení tak silné motivace k ekonomicky nanejvýš racionálnímu chování subjektů, které by se vyrovnalo – a předčilo – klasickou (kladnou i zápornou) motivaci vyvíjenou tlakem trhu na ekonomické subjekty fungují v plně tržním prostředí.
Nutno předeslat, že samotný pojem plně tržní prostředí [12] je oblíbený mýtus některých ekonomů – akademických teoretiků, kteří v drtivé většině zřejmě netušili, jak vypadala reálná „tržní“ praxe koncem 80. let v nastupující globalizaci. Kde bylo v zemích s tržní ekonomikou zřejmé, že pokud nebude mít konkrétní firma (a její vlastníci/akcionáři) schopnost uskutečňovat dostatečně efektivní podnikatelský záměr (produkující uspokojivě vysokou míru návratnosti vložených investic aspoň ve střednědobém časovém horizontu), pak bude trhem – to znamená v ekonomické soutěži lépe se orientující konkurencí – nemilosrdně a nekompromisně smetena. A to se všemi důsledky – finančními i personálními.
Bylo by však pošetilé tuto podstatu tržní ekonomiky posuzovat jakkoliv jednostranně – ať ji už naprosto nekriticky chválit, či naopak ji hanit. Neboť právě tato neúprosná průběžně probíhající tržní selekce, kdy jsou z trhu systematicky vytěsňováni ti méně schopní (buď do bankrotu, či do vynucené fúze) a zůstávají na něm ti druzí, přicházející s nabídkou, po které je reálná poptávka přinášející zhodnocení investice, je tím pravým zdrojem dlouhodobého dynamismu tržního systému [13].
A nepochybně se na tomto tržním úspěchu těch nejvýkonnějších podílí celé spektrum nástrojů a postupů. Počínaje systematickým tlakem na minimalizaci nákladů (především mzdových a vyvoláváním antagonismu „práce vs. kapitál“, ale i hledáním nových technologicky úspornějších přístupů ke stlačování nákladů na energie či materiály či v získávání, pokud možno levných provozních či investičních úvěrů, případně až hraničního využívání platné legislativy). Samostatným zdrojem tržního úspěchu je také dlouhodobý návyk na – v jádru imperialistické – přístupy při průniku na trhy ať v mateřské zemi, či v zahraničí. A myslí se tu „trhy“ jak ve smyslu získávání zdrojů surovin, energií či materiálů za co možná nejvýhodnějších podmínek, tak ve smyslu trhů coby výhodných odbytišť. A to platí ve vertikále nejen pro běžné firmy, ale i pro velké koncerny potažmo státy (zvláště ty, které si svou ekonomickou a politickou sílu systematicky budovaly v koloniální éře po celá staletí moderního věku, a i po rozpadu východní bloku se těmto „návykům“ obtížně odvykaly – pokud vůbec).
Pokud se vrátíme do našich předlistopadových poměrů je zřejmé, že především tuto – negativní stránku, tj. bezohlednou tvrdost diktátu trhu – nebylo možné v netržních podmínkách socialismu nijak fakticky, a hlavně v plné síle nahrazovat. Přitom nelze říci, že by tu snad nebyly zkušenosti a poznatky, jak lze ve firmě ovzduší vysoké výkonnosti navodit.
Máme tu na mysli především vysokou produktivitu založenou mj. i na vysoké intenzitě práce v baťových závodech po celé republice. A bylo tu i dost manažerů, kteří podstatu „zlínského podnikatelského zázraku“ dobře znali. Když byla – s odstupem mnoha dekád – tato otázka inspirace v baťismu v minulé dekádě položena Miloušovi Jakešovi, dokonale seznámeného s baťovským systémem na základě vlastního vyučení a maturity ve Zlíně – proč přístupy běžné a skvěle osvědčené v dynamicky se rozvíjející baťovce nebyly po válce přeneseny do znárodňovaných firem? byla jeho odpověď naprosto upřímná: Protože se KSČ bála plošně uplatňovat stejně tvrdé postupy, jako Tomáš či Jan Baťa ve firmě – že by to dělníci v jiných firmách po republice většinou nepřijali. V knize rozhovorů s M. Jakešem [14] byla tato myšlenka zformulována na straně 29 následovně: „Vše to pozitivní přebil ten způsob vykořisťování, a tak se ke škodě věci s vaničkou vylilo i dítě.“
- Jakeš nejspíše nebyl daleko od pravdy. Do tohoto rizika plošně vysokých nároků na dělnické osazenstvo znárodňovaných firem se poválečná KSČ zjevně nechtěla pouštět, a proto jednala hodně líbivě.
Škoda, že si tehdy dobře nevyhodnotila zdánlivý paradox, že – i když požadavky na vysoké pracovní tempo či zákaz konzumace alkoholu a kouření v baťovských závodech bylo všeobecně známo – tak přesto zájem o možnost patřit mezi mladé baťovce v meziválečném Československu rychle rostl. Jestli se v roce 1929 ke studiu v Baťově škole práce přihlásilo 1,4 tisíc uchazečů (z celé republiky), pak to znamenalo, že z každých tří mohli být přijati v průměru asi dva; avšak již v letech 1933–1935 (kdy bylo evidováno již 10 až 12 tisíc přihlášek) byl přijímán v průměru už jen každý osmý až dvanáctý a v roce 1937, kdy se přihlásilo 21 tisíc mladých mužů a děvčat, to byli v průměru již jen každý dvacátý. Přijato bylo jen těch pět procent uchazečů, kteří v daném roce velmi nadprůměrně obstáli jak u písemných testů z matematiky, tak třeba ve schopnosti udržet po stanovenou dobu koncentraci a pozornost. Také museli uspět i co do prokázání výborných všeobecných znalostí (odrážejících inteligenci a sečtělost) a současně museli projít i dalšími zkouškami (třeba psychotechnickými, či testujícími prokazatelnou fyzickou sílu, dobrý hmat, sluch, minimální úroveň reakční doby, chápavost, iniciativnost a samostatnost v úsudku [15]).
Přesvědčení, že vysoké produktivity lze dosáhnout koordinovaným tlakem státních a stranických orgánů, tj. kladnou i zápornou motivací a apely na plnění závazných ukazatelů státního prováděcí plánu, se stále více ukazovalo jako naprostá a hned dvojí chiméra.
Největší konflikty se totiž skrytě odehrávaly nikoliv až ve fázi, kdy už byly závazné ukazatele rozepsány na příslušné adresáty (a jen se při neplnění plánu hodně alibisticky hauzírovalo s uplatněním argumentů typu „neočekávaná změna vnitřních či vnějších podmínek“, či „jde o důsledky neschopnosti podniku čelit nejrůznějším objektivním příčinám“, fantazii výmluv se meze nekladly), ale dávno předtím. V době, kdy se handrkovalo o konkrétní výši ukazatele připravené k zapsání do plánu.
Míra rozporů mezi ambiciózními představami centra [16] na straně jedné a minimálními představami podnikové sféry na straně druhé se při sumarizaci ve fázi ukončení prvního kola vyjednávání (návrhu první pracovní varianty) podoby státního plánu u položky hrubá výroba průmyslu pohybovaly obvykle v řádu až mnoha desítek procent, jen výjimečně méně. Tehdejší odborná literatura používala eufemismu chování firem v klimatu tzv. měkkého rozpočtového omezení – tedy chování, které tržní prostředí vůbec nezná. Ale které však bylo de facto, i když ne de iure, nepochybně jedním z hrobařů tehdejšího socialistického systému východoevropské provenience a ztráty důvěry běžného občana v jeho zásadní změnu k lepšímu.
Paralelní přístup k reálnému obsahu pojmu měkké rozpočtové omezení volil Lubomír Mlčoch, nepochybně i díky svým zkušenostem podnikového ekonoma a plánovače v TESLE Holešovice. Ten raději používal pro předlistopadové chování ekonomických subjektů termín převrácený minimax či pyramida. Na rozdíl od skutečně tržních subjektů, pro jejichž chování je charakteristická minimalizace vstupů (jak bylo uvedeno výše) a maximalizace výstupů [17], tak subjekty – především státní podniky – v centrálně plánované ekonomice postupují zcela obráceně: snaží se maximalizovat vstupy (příděly materiálů, pracovních sil a investičních zdrojů) a minimalizovat výstupy (výkony – hrubou výrobu, později upravené vlastní výkony apod. [18]) [19]
Vedle pozadí podoby svou podstatou reformní – varianty, jak chování systému zefektivnit, prosadit intenzifikační faktory apod. – tu však byla na teoretické frontě otevírána i druhá varianta, kterou lze nazvat nereformní, doslova revoluční (či případně kontrarevoluční – myšleno návratem do vlastnických poměrů první republiky). Aniž by to platilo – co do person či institucí – snad plošně, to jistě ne, tak asi nejdále se úvahy o zcela jiné podobě hospodářského mechanismu dostávaly na ekonomických pracovištích Československé akademie věd.
Již někdy od přelomu 70. a 80. let se začala pod vedením (dnes málo doceněného) skvělého ekonoma a moudrého člověka Josefa Goldmanna formovat na EÚ ČSAV poměrně početná skupina (tehdy mladých) ekonomů, v té době zhruba třicátníků. Třeba tandemy Miroslava Tomse a Mojmíra Hájka, či Václavy Klause a Vladimíra Rudlovčáka, vedle nich tu byli dále Karel Dyba, Kamila a Stanislav Janáčkovi, Tomáš Ježek, Stanislav Karas, Jan Klacek, Lívie Klausová, Václav Klusoň, Josef Kroiher, Lubomír Mlčoch, Alena Nešporová, Luboš Petružela či Václav Kupka, nakrátko i Zdislav Šulc; trochu staršími v tomto týmu byli statistici-makroekonomové Vladimír Nachtigal, Stanislav Samek a Růžena Vintrová.
Asi o dvě dekády později faktický lídr a hlavní propagátor této silně nereformní, spíše převratové varianty – Václav Klaus (v pozadí s Dušanem Třískou) byli mezi tím (podobně jako Jan Stráský) ještě v aparátu Státní banky československé. Pro tento text je důležité, že lidé z této party na EÚ ČSAV pak pro své interní potřeby již někdy v polovině 60. let přeložili do češtiny „bibli nesocialistické ekonomie“ od autorů P. A. Samuelsona a W. D. Nordhause [20] – víc k tomu níže v následující tezi – a intenzivně studovali práce neoliberálů, hlavně Friedricha von Hayeka či Miltona Friedmana ale i dalších (Janose Kornaie nevyjímaje).
Nelze však opomenout ani další partu – a jak se později ukázalo, mnohem lépe než ta první se na nové, polistopadové poměry rychleji adaptující – shromážděnou kolem Waltra Komárka v Kabinetu prognóz, později přejmenovaného na Prognostický ústav ČSAV. Za všechna jména aspoň ta později nejznámější – Vladimíra Dlouhého a Jana Mládka, potažmo Miloše Zemana.
V hledání východisek z již zjevně nefunkční teorie socialistické rozšířené reprodukce a dalších „zákonů“ a z nazrávající ekonomické stagnace především ve druhé polovině 80. let však nelze opominout ani nenápadnou, leč jako svorník fungující Vědeckotechnickou společnost (VTS), především její agilní ekonomickou pobočku fungující pod hlavičkou Státní banky československé. Ta někdy od poloviny 80. let organizovala velice inspirativní Semináře k makroekonomickému modelování. Což nebylo nic jiného, než že zastřešovala (doslova) každý poslední čtvrtek v měsíci od půl čtvrté odpoledne v malé zasedací místnosti SBČS dobře řízenou výměnu názorů ekonomů mezi na jedné straně referujícím (a následně dvěma koreferenty) k danému makroekonomickému tématu (třeba k inflaci, možnosti konvertibility Kčs, opožďování strukturálních změn apod.) a na straně druhé přítomným publikem (řádově v počtu několika málo desítek odborníků). Faktickým šéfem této ekonomické sekce byl Václav Klaus [21].
Složení tehdejšího publika v SBČS bylo vcelku trvalé: převažovali v něm teoretičtí ekonomové (především z výše jmenovaných akademických pracovišť), doplňovaní o bývalé – při stranických prověrkách z KSČ většinou vyloučené či vyškrtnuté – pedagogy jak z vysokých škol, tak lidi z oněch teorií a ekonomickým výzkumem se zabývajících pracovišť. A tu a tam sem docházeli i odborníci na úrovni středního managementu z decizní sféry [22].
Jakkoliv byla témata obou seminářů zdánlivě odtažitá a na první pohled pro nezasvěcené až nudně akademická, jen málokdy se stalo, aby – především v diskusi – se „omylem“ a vizionářsky nezabrousilo odvážně do praxe. Za velkou přednost tehdejších seminářů je možné považovat možnost bezprostřední výměny názorů a poznatků mezi lidmi různých generací – a třeba možnost pro žáky se třeba pravidelně vídávat s bývalými učiteli [23]. Ti – pokud snad v disentu nepublikovali pod pseudonymy – především zde nacházeli prostředí své další odborné seberealizace a místo faktické satisfakce.
Tyto několik let trvající pravidelné semináře však měly, jak se zakrátko ukázalo, ještě další podstatný efekt. Tenkrát se tam často do večera prodiskutovávaly „okrajově“ i mnohé klíčové otázky možné budoucí hospodářské politiky. Naoko jen mezi řádově desítkami přítomných, ale díky každoročně vydávanému sborníku referátů a koreferátů ze seminářů (s významnou organizační rolí Václava Klause) se spousta reformních myšlenek dostávala tímto způsobem k mnohem širšímu publiku po celé republice. Po listopadu ´89 proto neměli noví „kapitáni československé ekonomiky“ důvod ztrácet zbytečně mnoho času ujasňováním si mnohdy až elementárních věcí, neboť většina „nových“ problémů „přechodu k trhu“ již byla důkladně probrána v předstihu [24].
Nicméně do hry o novou podobu hospodářského mechanismu mezitím vstoupily další, mimořádně závažné faktory, ale tentokrát především zvnějšku. Ale to již byla „domácí reformní půda zkypřena v dostatečné hloubce a šířce“.
Proto lze s jistým zjednodušením říci, že docela významná část domácí teoretické scény – alespoň ta nejvíce reformně naladěná část společenskovědní, především ekonomické fronty, prezentovaná hlavně generací ekonomů narozených ponejvíce ve 40. letech – se již pár let před listopadem ´89 definitivně názorově rozešla s do té doby oficiálně prosazovanou politickoekonomickou doktrínou „gulášového socialismu“. Především pro sterilitu a vyčpělost této vadnoucí doktríny – a fakticky pro ztrátu historické perspektivnosti. A ta druhá část ekonomů, která – možná ze setrvačnosti, možná ze sentimentu – si snad ještě tu a tam dělala iluze o možnosti zásadní reformovatelnosti centrálně řízené ekonomiky, tu nepochybně dál existovala, ale po listopadu ´89 již byla na okraji hlavního proudu.
Dlužno a ve vší úctě k většině z nich nutno říci, že se jich hodně nedostalo myšlenkově dál, než za horizont úvah vtělených třeba do Akčního programu KSČ z pozdního jara 1968. Řada těchto odborníků, již dvě dekády ne vlastní vinou vyobcována mimo aktivní ekonomické dění, byla často sdružena v disidentské Obrodě, když postupně ještě před listopadem ´89 (a tím spíše urychleně po něm) až na výjimky ztrácela pozice a schopnost reálně ovlivňovat další vývoj. Nelze přitom pominout varovně vztyčený prst Lubomíra Mlčocha nad názorovou piruetou některých z nich: „Co mi připadalo morálně sporné (a připadá dosud), byl postoj některých „osmašedesátníků“, kteří ještě jako mladí nadšenci asistovali při znárodňování a nyní byli ve „zralém věku“ ochotni radit při privatizaci a restituce jim nic neříkaly“ [25].
Šance osmašedesátníků na restart se stále více ukazovaly jako zcela minimální.
Autor coby tehdejší stážista v SOE ÚV KSČ na podzim 1989 dostal těsně po událostech na Národní třídě, kdy jako ještě nic nebylo rozhodnuto (a tudíž oficiálně mluvit s disentem se mohlo řadovým referentům v aparátu SOE ÚV KSČ případně vymstít) od vedoucího oddělení pokyn k přijetí delegace Obrody přímo v prostorách sídla ÚV KSČ. Na to jednání – ke kterému nedostal žádné pokyny – však ani po těch letech autor nevzpomíná vůbec rád – dostal se do nezáviděníhodné pozice posla špatných zpráv. Nebyl sice jako ve starověkém Řecku shozen ze skály, ale bylo mu hodně zatěžko předložit těmto lidem, kteří si prošli dvěma dekádami vyobcování do ghetta v nejproduktivnějším věku, hořkou hypotézu o nejspíše již „zmeškaném vlaku“. Ale protože mezi delegáty Obrody na jednání byla spousta jeho známých, se kterými se poměrně pravidelně stýkal hlavně na výše zmíněných bankovních seminářích VTS, tak bylo možné se právě s nimi rychle shodnout na nejpravděpodobnějším vývoji. Již v tu chvíli šlo předpokládat, že budoucí podoba ekonomického mechanismu již nejspíše nebude žádnou, byť seberadikálnější reformou centrálního řízení, ale jeho totální destrukcí směřující k plnohodnotné tržní ekonomice.
Mnozí přítomní měli nad touto perspektivou v očích slzy – a nebylo se jim co divit… Museli spolknout hořkou pilulku, že jejich reformní vize přechodně skončily na pásech tanků už kdysi hodně dávno, v srpnu 1968. A teď se zdálo, že po listopadu ´89 vezmou za své definitivně.
Poznámky:
[1] Autoři jsou Jaroslav Šulc, Jaroslav Ungerman, Martin Fassmann a Ilona Švihlíková
[2] Tam v té době sídlil vedoucí aparát KSČ, nyní jde o sídlo Ministerstva dopravy.
[3] Blíže viz Šulc Jaroslav, Ungerman Jaroslav. Dějiny píšou vítězové aneb Jak to tenkrát vlastně bylo a proč? Vydavatelství Jaskmanický. Praha 2025. ISBN 978-80-900734-2-5. Str. 147 a n.
[4] FSÚ. Statistická ročenka ČSFR 1991. Tab. 5-16. Str. 139.
[5] Řada manažerů, kteří dostali důvěru a zůstali dál ve funkci i po převzetí privatizované firmy zahraničním kapitálem po roce 1990 si autorovi stěžovala, že nyní musejí do centrály hlásit firemní údaje často ve větším detailu, než v době před listopadem ´89 na své ministerstvo…
[6] FMF. Převzato z FSÚ. Statistické údaje, které jsme nesměli znát. SNTL. Praha 1990. ISBN 80-03-00535-3. Tab. 24, str. 42,43.
[7] Jestli to někomu snad připomíná současný systém kohezních fondů v EU, je na správné stopě.
[8] Jestli to někomu připomíná algoritmus dichotomie velení v armádních strukturách – pozici velitele a jeho politruka – tak se vůbec nemýlí. Dodejme, že tento model mohl mít oprávnění ještě někdy v letech občanské války v tehdejším Sovětském svazu, v jehož Rudé armádě sloužilo na velitelských postech hodně bývalých carských důstojníků. A všichni nemuseli zrovna požívat absolutní důvěry nové bolševické vlády – proto ta kontrola politruka nad politickou stránkou velitelova rozkazu.
[9] Přibližně takto to funguje dosud v pevninské Číně.
[10] Ten nejpropracovanější na základě Akčního programu KSČ z jara 1968 byl po srpnovém vstupu pěti armád Varšavské smlouvy do ČSSR vzápětí ukončen.
[11] Mlčoch Luboš. Úvahy o české ekonomické transformaci. Subkapitola Kvazivlastnictví v koaliční struktuře „celospolečenského vlastnictví“. Nakladatelství VYŠEHRAD. Praha 2000. ISBN 80-7021-389-2. Str. 21 a n.
[12] „Učenci“ rádi používají výraz plně kompetitivní ekonomika.
[13] Což vůbec neznamená popírání ekonomického cyklu s výskytem krizí hlavně jako důsledku neregulace tržního systému.
[14] Pavel Pilný. Miloš Jakeš – komunista. Vydala Česká citadela. 2019. ISBN 978-80-907399-2-5.
[15] In: Jaroslav Šulc. Inovace jako klíčový a trvalý zdroj proměn sociálního dialogu. Studie ČMKOS. Praha 2020.
[16] Vůdčí mantrou pro politicko ekonomické centrum byla co možná nejvyšší dynamika ekonomického růstu coby jak reálného zdroje růstu životní úrovně, tak nástroje propagandy při srovnání s vývojem v kapitalisticky vyspělých zemích. Proto ten tlak na růst objemových ukazatelů.
[17] To je v principu podstata definice ekonomické (a nejen ekonomické) efektivnosti chování subjektů. Blíže viz např. Toms Miroslav. Proces intenzifikace: Teorie a měření. ACADEMIA. Praha 1988. 21-040-88.
[18] Srv. Šulc Zdislav. Z jeviště a zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma 1945-1995. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 4/2009. Září 2009. ISBN 978-80-86729-50-3. Str. 98.
[19] Ze spousty příkladů i poněkud drsnější podoby uplatňování této praxe ze strany firem vůči centru uvedu jeden za všechny. Tento se odehrál někdy v podzimních měsících ve druhé polovině 80. let při přípravě ročního prováděcího plánu. V původním návrhu byly i vysoké cíle při těžbě černého uhlí na šachtách v OKD. Na SPK tehdy na post náměstka pro oblast energetiky nově nastoupil Ing. Roman Čížek, DrSc., předtím ředitel výzkumného ústavu v Běchovicích. Ten – při tvrdém odporu manažerů z dolů nechat do plánu schválit podle nich nereálné úkoly demokraticky a hodně důvěřivě přistoupil na kompromis. Že než budou tyto úkoly do státního plánu definitivně zapsány, sfárá spolu s horníky na příslušné poruby a přesvědčí se o situaci osobně namístě. Nutno dodat, že náměstek sice nebyl štíhlý jako ten pověstný proutek, ale ani žádný tlusťoch. Po návratu do Prahy bylo jasné, že ho hosté nejspíše protáhli plazením se nějakou slojí, kde nemohla mít ani 40 cm na výšku. Když mi ukázal ty krvavé šrámy na zádech a na břiše, neměl jsem odvahu se ho zeptat, jestli na původních cílech těžby ještě trvá. Od svého otce, který kdysi v 50. letech nějakou dobu fáral jsem však věděl, že je to od havířů vcelku běžně používaný a osvědčený způsob, jak vyhrávat přesvědčovací „dialog“. To ovšem náměstek netušil…
[20] Samuelson Paul A., Nordhaus William D. Ekonomie. Nakladatelství SVOBODA. Druhé vydání. Praha 1995. ISBN 80-205-0494-X.
[21] Paralelně s ní fungovala pod vedením Miloše Zemana i pobočka zabývající se zejména vědeckotechnickým rozvojem, scházející se pro změnu na Novotného lávce v předpolí Karlova mostu. Nebylo výjimkou, že řada účastníků navštěvovala akce organizované oběma pobočkami.
[22] Což většinou znamenalo následné vysvětlování účasti na „příslušných místech“. Semináře totiž byly pod bedlivým dohledem prozíravé a dobře informované Státní bezpečnosti. Analogické odborné semináře zaměřené však více na oblast vědy a techniky se konaly v prostorách Vědeckotechnické společnosti na Novotného lávce v Praze 1 pod vedením Miloše Zemana.
[23] V případě autora to byla především doc. Gabriela Olmová, pro kterou ještě jako student VŠE pracoval jako pomocná vědecká síla na katedře politické ekonomie. Podobně byla obohacující setkávání s Karlem Koubou, v 60. letech zástupcem Oty Šika v EÚ ČSAV, protože s jeho manželkou – dr. Miroslavou Koubovou, expertkou na odměňování a další sociální záležitosti měl možnost deset let pracovat ve svodném odboru na Státní plánovací komisi.
[24] Pokračováním této linie „neztrácet čas diskuzemi, které již dávno proběhly“, bylo rozhodnutí na úrovni polistopadové federální vlády o vytvoření speciální skupiny Porady ekonomických ministrů (PEM). Na zasedání PEMky se (většinou den před řádným jednáním vlády) na úrovni ekonomických ministrů, ale častěji jejich odborných náměstků, vydiskutovala odborná stanoviska dotčených ministerstev ke klíčovým materiálům. Na následném jednání vlády se pak řešily jen případné rozpory, ale častěji se odkazovalo na shodu dosaženou na PEMce.
[25] Mlčoch Luboš. Úvahy o české ekonomické transformaci. Nakladatelství VYŠEHRAD. Praha 2000. ISBN 80-7021-389-2. Str. 35.