Politolog Petr Drulák píše o tom, jak v poslední době roste napětí mezi Washingtonem a Jeruzalémem i navzdory deklarovanému příměří s Íránem.
Termínem podivná válka označují historici období mezi dvěma německými útoky, které spustily druhou světovou válku: proti Polsku v září 1939 a proti Belgii v květnu 1940. Francie a Británie sice byly oněch osm měsíců s Německem ve válce, ale nebojovaly. Dnes USA a Izrael na Blízkém východě uzavírají podivná příměří, během nichž se naopak neustále válčí. Od října, kdy bylo vyhlášeno příměří v Gaze, zabili Izraelci kolem tisícovky Palestinců. Stejně podivné je příměří s Íránem, které rovněž nebrání vzájemným útokům raketami a drony. Spory o průběh tohoto podivného příměří se také promítají do vztahu mezi USA a Izraelem. Trump k politickému přežití potřebuje rychlý konec války s Íránem. O přežití hraje i Netanjahu, který naopak potřebuje, aby válka pokračovala, ale ve Washingtonu ho už má dost lidí plné zuby.
Jedním z nejspornějších bodů íránsko-americko-izraelského příměří je Libanon. Část Libanonu ovládá ozbrojené šíitské hnutí Hizballáh. Tento stát ve státě je klíčovým íránským spojencem; jeho raketové útoky na severní Izrael, vyvolané izraelskou agresí buď proti Palestincům, nebo proti Íránu, byly v minulých letech příčinou hned několika izraelských vojenských intervencí v Libanonu. Když Izrael koncem února zaútočil s USA na Írán, čelil nejen íránské odpovědi, ale také raketovým útokům Hizballáhu. Využil toho k rozsáhlé invazi do jižního Libanonu s oznámeným cílem vylidnit území na jih od řeky Lítání, aby zamezil dalším útokům. Sionističtí extrémisté, kteří považují jižní Libanon za součást velkého Izraele, se dnes veřejně chlubí, že tam dělají další Gazu. Řeka Lítání podle všeho expanzi nezastaví. Potom, co Izrael počátkem června obsadil starou křižáckou pevnost Beaufort, získal důležitý strategický bod na sever od Lítání a směřuje k další řece Zahrání. Současně také pravidelně bombarduje jižní oblasti hlavního města Bejrútu, kde žijí šíité.
Izrael dnes okupuje pětinu libanonského území, z domovů vyhnal asi milion Libanonců a počet mrtvých se blíží čtyřem tisícům; hrozivě velká čísla v zemi co do počtu obyvatel srovnatelná se Slovenskem. Bezradná vláda v Bejrútu odsuzuje Izrael i Hizballáh a bezmocně přihlíží izraelským masakrům na svých občanech. Z Washingtonu si nechává diktovat podmínky příměří, které Hizballáh nepřijímá a Izrael bez zábran porušuje. Libanonský premiér si může jen stěžovat, že Izrael už zabil třicet vojáků, nikoli bojovníků Hizballáhu, ale příslušníků oficiální armády, a že od počátku příměří podnikl 3500 útoků a srovnal se zemí šest vesnic.
Určité zastání má Libanon v Teheránu, jakkoliv spojenectví Hizballáhu s Íránem je jednou z příčin, byť zdaleka ne jedinou, jeho současné tragédie. Írán od počátku vyjednávání s USA trvá na tom, že příměří pokrývá i Libanon. Podle pákistánských zprostředkovatelů Američané tuto podmínku přijali. Nepřijímá ji však Izrael, který chce využít příležitosti k vytlačení Hizballáhu, s ním však i libanonského obyvatelstva, co nejdále od svých hranic. Nicméně šíitské hnutí izraelským tlakem jen sílí. Koneckonců vyrostlo v osmdesátých letech jako hnutí odporu vůči tehdejší izraelské okupaci jižního Libanonu. Izraelský premiér Netanjahu si toho je jistě vědom, ale před podzimními volbami chce působit rozhodně a neústupně. Je tak neoblíbený, že šanci na vítězství má pouze jako válečný premiér. Pokud ve volbách prohraje, čeká ho buď exil nebo vězení. Libanon se tak stává vedle íránského jaderného programu, blokády Hormuzské úžiny, navrácení íránských aktiv v USA či americké vojenské přítomnosti další sporným bodem na cestě k míru v Perském zálivu.
Na tomto pozadí se před týdnem uskutečnil široce komentovaný telefonát mezi Trumpem a Netanjahuem, v němž měl americký prezident izraelskému premiérovi otevřeně nadávat. Příčinou Trumpovi zlosti byl právě Libanon, konkrétně izraelský plán dalších útoků na Bejrút, který vyvolal odpor nejen Teheránu ale i amerických spojenců v regionu. Odtud pak v médiích citované Trumpovy věty Netanjahuovi: „Jsi blázen … Všichni tě nenávidí“.
I zasvěcení pozorovatelé se přou, zda šlo o skutečnou roztržku nebo jen mediální divadlo. Leccos nasvědčuje divadlu. Obsah rozhovoru se médiím dostal řízeným únikem z Bílého domu. Trump očividně chtěl, aby bylo vidět, že izraelské kroky neschvaluje a že se svého agresivního spojence pokouší krotit. Také ho na podzim čekají volby. Válka v Perském zálivu je mezi Američany nepopulární a část příznivců se od Trumpa odvrátila. Američané sice nebudou volit prezidenta nýbrž Kongres. Pokud však republikáni dramaticky prohrají, může se Trump připravit na pokus o jeho odvolání z funkce. Aby tomu zamezil, potřebuje válku ukončit anebo alespoň vypadat jako někdo, kdo má věci pod kontrolou. Současně si však nemůže dovolit Izrael odepsat, ztratil by tím tvář i podporu jeho mocné lobby, což by mu ve volbách rozhodně neprospělo. Proto možná sehrál divadlo s cílem nakrmit vlka amerického voličstva a nechat izraelskou kozu celou.
Na druhou stranu, napětí mezi Washingtonem a Jeruzalémem může být reálné. Trump dal v následujících dnech najevo, že Izrael se bude muset podřídit americko-íránské dohodě a že Netanjahu není v pozici, aby si cokoliv diktoval. Netanjahu následně v Knesetu prohlásil, že izraelský premiér musí být schopen odmítnout požadavky amerického prezidenta. A záhy to doložil konkrétním činem, když v rozporu s Trumpovým přáním zaútočil na Bejrút.
Do toho přichází další washingtonský mediální únik, tentokrát ze zprávy DIA. Vojenská zpravodajská služba řadí Izrael do skupiny států představujících nejvážnější zpravodajskou hrozbu pro USA. Spojenec se tak ocitá ve stejné kategorii jako Rusko nebo Čína. Nepřekvapí izraelské odposlechy mobilů amerických úředníků v Izraeli, ale o něco dále jdou podezření z odposlechů Trumpova vyjednavače Steva Witkoffa či hlavního stratéga Pentagonu Elbridge Colbyho. Pokus nainstalovat odposlech přímo v ústředí DIA či ve vozidle prezidentské ochranky musel americké představitele hlubokého státu vyloženě naštvat. A některým z nich leží Izrael natolik v žaludku, že tuto přísně utajovanou informaci poslali ven.
Samotný izraelský útok na Bejrút vyvolal o víkendu íránský útok na Izrael. Teherán tak poprvé vojensky reagoval na izraelské útoky na svého spojence. Dosud zůstával u toho, že izraelské útoky odsuzoval za porušení podmínek příměří. Izrael odpověděl omezeným protiútokem, což zase nezůstalo bez odezvy Íránu. Trump na přestřelku reagoval výtkou vůči oběma, že by měly dodržovat příměří, a opět ujistil svět, že dohoda s Íránem je na spadnutí. Z Washingtonu navíc neoficiálně dávali vědět, že tentokrát Izraeli neposkytli protivzdušnou obranu. Ve smyslu: když si dělají, co chtějí, ať také nesou následky. Ale Írán i tak přičetl izraelské akce k odpovědnosti USA.
Zatímco po těchto událostech USA ještě mluvily o příměří, situace se dramaticky změnila v úterý, když rozzlobený Trump oznámil, že Írán sestřelil nad Hormuzským průlivem americkou helikoptéru. Není zřejmé, k čemu došlo. Írán se vyjádřil neurčitě s tím, že helikoptéra v daném prostoru neměla, co dělat. Američané reagovali dvoudenním masivním útokem na íránskou civilní infrastrukturu. Írán v odvetě zaútočil na americké spojence Bahrajn, Kuvajt a Jordánsko, uzavřel Hormuzskou úžinu a oznámil, že příměří ztrácí smysl. Pokud příměří přežije, bude ještě o něco podivnější.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!