Historik Jiří Malínský píše na okraj současných debat o roli a hodnocení prezidenta Edvarda Beneše. Proč spíš odrážejí osobnosti dnešních kritiků než osobnost Beneše samotného?
V současnosti éterem koluje nová vpravdě zaručená zvěst: Beneš byl hlavním spolupracovníkem KSČ v tzv. únorových událostech. Kdysi se naopak naši předkové dozvídali, že byl agentem světového imperialismu a přivedl naši zemi do Hitlerova náručí poté, co ještě předtím usiloval o uhašení pomyslného plamene Velké říjnové socialistické revoluce. A aby se to nepletlo, r. 1936 profesor F. X. Šalda, prvorepublikový arbiter elegentiarum a prezidentův kolega v pedagogickém sboru Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v úvodu ke knize Edvard Beneš ve fotografii dovodil, že prezident Beneš ve své osobě ztělesnil nejlepší české vlastnosti, k nimž mj. patří i potřeba života v pravdě a spravedlnosti.
Beneš tu i dnes sdílí osudy skutečně velkých osobností, které byly během svého života postaveny do průsečíků hned několika mezních okamžiků nejen naší národní, ale i evropské a světové historie. Někdy krátkodeché, jindy dalekozorné soudy dobových současníků nebo jejich ne dost vzdělaných a soudných potomků jsou takéindikátory svého druhu. A aby to bylo ještě zřetelnější, podívejme se pro změnu na jinou klíčovou osobnost evropských dějin – francouzského velikána generála Charlese De Gaulla. Dnes nese jeho jméno jediná francouzská letadlová loď; r. 1940 ho však jeho zotročená vlast řízená válečným zločincem a současně hrdinou první světové války maršálem Petainem odsoudila k trestu smrti. Roku 1968 se vůdčí osobnost Francouzského výboru národního osvobození pro změnu stala předmětem ordinérních narážek a emocionálních útoků zdivočelé francouzské levice zastoupené mj. dvěma vynikajícími představiteli francouzské filmové nové vlny druhé a třetí čtvrtiny dvacátého století Jeanem-Lucem Godardem a předčasně zesnulým Francoisem Truffautem. Úcta k autoritě a důsledné zastávání výkonového principu se zdegradovaly v této divoké štvanici do ordinérního řevu rezignujícího ve chvíli ne zcela příčetného afektu na soudnost a naopak usilujících – nikoliv zcela vědomě – o ohrožení evropské společnosti své doby. Výsledky a důsledky této anarchie vidíme dnes např. na srazech špiček Evropské unie a renesanci radikální evropské pravice.
Obdobných paralel by se dalo nalézt více. Ale co vlastně Beneš opravdu dělal? Ještě před svým odletem do Spojeného království 22. října 1938 ustavil základy druhého odboje domácího i zahraničního a pokračoval v tom i během svého britského a zejména prvního amerického (únor–červen 1939) pobytu a pak dále vedl svůj povzbuzený stát i do protihitlerovské koalice Spojené národy (ustavena Rooseveltem 1. ledna 1942) a také do založení Organizace spojených národů na podzim 1945 v San Franciscu. 15. listopadu 1945 byl slavnostním rozloučením na Václavském náměstí zahájen odchod sovětských vojsk z Československa. Tato vítězná cesta fyzicky subtilního muže nebyla prosta bolestných kompromisů; ty ovšem byly všeobecné, zdaleka se neomezovaly na Československo a staly se rysem své doby. Únor 1948 se narodil v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Místo na těchto jednáních nebylo ani pro De Gaulla.
Winston Churchill, jehož nikdo nebude pokládat za obdivovatele komunistického hnutí, nazval druhého československého prezidenta svým starým politickým druhem a zralým evropským státníkem. Respektu vůči EB se na stránkách svých válečných pamětí nebránil ani generál De Gaulle. V posledních veřejných slovech svého života se z úcty a lásky k tehdy již zesnulému prezidentu vyznala i dr. Milada Horáková. Masaryk výslovně a nanejvýš autoritativně prohlásil, že bez Edvarda Beneše bychom republiku neměli. Nemá smyslu vypočítávat, co všechno tento dříčský Středočech vykonal pro naše slovenské bratry zejména během druhé světové války a pak i při denacifikaci (retribuci).
Ordinérní deformace výkladu Benešova nesporného historického významu i způsobu, jímž jednal a choval se během let 1938 a 1948, jsou takřka vždy odleskem zlomkových osobností svých původců a autorů. Konfrontace s těmito pokusy o skutečnou polemiku, jak ji kdysi zvládali Masaryk, Šmeral, Konrad nebo Peroutka, vyznívá jednoznačně. Stejně jako jejich kvalita, která z této nízkosti přirozeně rezultuje.