Lucemburský soud podpořil výklad, podle něhož lze v Německu trestně stíhat i sdílení obsahu ze zakázaných ruských médií, píše v komentáři politolog Petr Drulák.
Mezi evropskými bojovníky proti dezinformacím patří ti němečtí k nejbdělejším. Nedávné rozhodnutí Soudního dvora EU v Lucemburku je ujistilo, že jdou správnou cestou a že ochraně občanů před zakázanými informacemi se žádné meze nekladou. Na lucemburský soud se obrátil s předběžnou otázkou sárský zemský soud v Saarbrückenu, který má na stole kauzu tří mimořádně nebezpečných blogerů obviněných ze zločinného spolčení.
Čeho se dopustili? V roce 2023 na svém blogu „Live-Ticker“ zpřístupnili video pocházející z kanálu RT Germany, německé odnože ruského kanálu RussiaToday! Ne jednou, ne dvakrát, ani třikrát, ale dokonce čtyřikrát! Přitom ministři zahraničí EU už rok předtím, týden po ruském vpádu na Ukrajinu, zahájili aktivní obranu evropských občanů před ruskou propagandou a tento kanál se všemi odnožemi jednomyslně zakázali. K čemu by taková obrana byla, pokud by bylo možné zakázané informace volně šířit? Jen vzpomeňme, jak to bylo za okupace. Pokud někdo našel letáky zpochybňující hrdinný německý postup na východní frontě a předával je po známých, mohl skončit před popravčí četou.
Popravy v dnešní demokratické Evropě nemají místo. Ale i německá demokracie se přeci musí bránit před dezinformacemi, které zpochybňují hrdinný boj Západu na východní frontě, přínosy masové migrace, nutnost boje proti klimatickým změnám, či cokoliv jiného, co se prostě zpochybňovat nesmí. I tak platí, že když dnes nějací blogeři šíří zakázané informace, nehrozí jim více než pět let vězení a za polehčujících okolností dokonce vyváznou s pouhými třemi měsíci. Jak dlouho si naše demokracie vystačí s tak lehkými tresty?
S polehčujícími okolnostmi je třeba šetřit. Měly by se vztahovat jen na případy, kdy šířené, zakázané informace demokracii neohrožují. Zákony, podle nichž jsou blogeři souzeni, nerozlišují mezi informacemi pravdivými a nepravdivými, ani mezi bezpečnými a nebezpečnými. Srozumitelně a transparentně trestají šíření jakékoliv informace pocházející ze zakázaného zdroje, ať už pojednává o plochozemi, mírumilovnosti Ruska, korupci Zelenského režimu či o výhledu počasí na příští týden. Rozhodnutí evropských ministrů zahraničí mluví jasně:„zakazuje vysílat jakýkoli obsah prováděný právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými“ na sankčním seznamu.
Lze si však představit, že soud sice nechá dopadnout trest plnou vahou na šiřitele nebezpečných informací o evropsko-ukrajinské korupci, neboť podkopávají hrdinný boj s ruským imperialismem, ale o to shovívavější bude k nepravdivé leč neškodné reportáži o plochozemi či stejně neškodné, a navíc pravdivé zprávě o počasí. Nelze ani vyloučit, že nadšenec do meteorologie, který z neznalosti sáhl po zakázaném zdroji, by mohl u nějakého liberálního soudce skončit s pouhou podmínkou.
Je třeba také zdůraznit, že v dnešní demokratické Evropě se neodehrávají žádné politické procesy, a proto tu na rozdíl od temné totalitní minulosti nejsou žádní političtí vězni. Zmínění blogeři jsou souzeni za porušení německého zákona o zahraničním obchodu, který trestá „každého, kdo poruší zákaz vysílání, předávání, šíření nebo poskytování služeb stanovený přímo použitelným právním aktem Evropských společenství nebo Unie, který je zveřejněn v Úředním věstníku Evropských společenství nebo v Úředním věstníku Evropské unie a jehož cílem je provedení hospodářské sankce přijaté Radou v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky“.
Je tedy zřejmé, že nejde o omezování svobody projevu, jak by snad mohla tvrdit ruská propaganda, nýbrž o hospodářský delikt. Blogeři poskytovali zakázanou službu. Činili tak sice bezplatně, ale sledující vyzývali k dobrovolným příspěvkům. Tím se výkladem sárského státního zástupce i lucemburského soudu stali webovými provozovateli, kteří nesou stejnou trestněprávní odpovědnost jako například firma, která bude do Ruska vyvážet zakázané zboží. Jde prostě o nedovolené podnikání, s nímž si evropský právní stát umí poradit.
V kauze je třeba vyzdvihnout roli sárského státního zástupce Andrease Hammera, který blogery zažaloval, a trochu se pozastavit nad opatrnictvím samotného soudu, který o žalobě pojal pochybnosti. Navzdory námitkám státního zástupce se obrátil k Soudnímu dvoru EU. Ale nakonec to věci prospělo. Evropský soud dal moudře za pravdu jak sárskému soudu v tom, že jeho dotaz byl přípustný, tak i tamnímu státnímu zástupci, jehož výklad práva podpořil. Tím, že se celá věc přenesla na evropskou úroveň, došlo ke stabilizaci výkladu práva směrem, jenž posiluje naši ochranu před ruským vměšováním. Rozhodnutím lucemburského soudu je Evropa opět o něco bezpečnější.
Závěrem bych rád čtenáře ujistil, že žádná informace použitá v tomto komentáři nepochází z žádné větve RussiaToday ani z jiného zakázaného zdroje. Nemohu to však s čistým svědomím udělat. Jelikož dbám evropské ochrany a tyto zdroje nesleduji, nemohu s jistotou říci, že nic uvedeného v tomto komentáři se rovněž nevyskytuje na zakázané straně. Pokud by snad evropští zpravodajci a diplomaté, kteří tyto zdroje monitorují, shledali jakékoliv překryvy tohoto článku se zakázanými informacemi, prosím o shovívavé posouzení a příslušná místa ujišťuji svojí bezmeznou loajalitou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!