Marek Řezanka tentokrát už trochu předvolebně píše o tom, jak je to s pseudolevicovými prvky v programech některých politických stran a jak moc nám chybí nesystémová levice.
Omylnost tvrzení, že rozdělení na pravici a levici neexistuje, pochopíme plně tehdy, věnujeme-li se konkrétním tématům, kde je právě klíčové, z jakého úhlu pohledu na ně nahlížíme. Je bohužel faktem, že naše politická scéna se sice tváří jako názorově bohatá, ale antisystémový levicový pohled na ní zcela schází.
Tristní předvolební pohled
Volič tak k parlamentním volbám v roce 2017 půjde s tím, že ČSSD prosazuje zákon na podporu jediné oficiální pravdy, KSČM jí zatleská, Piráti se o svém ekonomickém programu poradí s pravicově založeným exkomunistou Tlustým, Zelení se k nim potom rádi přidají, ANO voliči vysvětlí, jak vše zmákne a dokáže a že ve firmě se musí držet ústa a krok a hlavně být loajální ke svému vedení, Úsvit a Realisté se vymezí jako krystalická pravice, SPD nepopře, že i její ekonomický program pochází z dílny tvrdě pravicového P. Kohouta, ODS opráší své (ne)osvědčené modré šance, TOP 09 se bude tvářit jako nejúspěšnější strana pod sluncem (ale možná tentokrát voličům nepošle složenku, jak je za doby svého vládnutí zadlužila), KDU-ČSL se v podstatě ráda přimkne ke komukoli s pravicovým programem, což v našich politických podmínkách není nic těžkého atd. Z mrtvých možná vstane i ODA (to abychom těch pravicových subjektů měli ještě více). Volič si pak v klidu bude moci vybrat, s kým že to bude chtít táhnout na Rusa, s kým zavádět cenzuru jediného správného názoru a s kým likvidovat zbytky sociálních jistot. Jen ta levice se nějak nedostavuje.
Levicové prvky v pravicovém podání
O jak velký problém se jedná, zjistíme v okamžiku, kdy řešíme otázku přímé demokracie či nepodmíněného základního příjmu. Ti, kteří nejvíce volají, jak je dělení na pravici a levici mrtvé (a raději mlčí o dělení na systémové zastánce a odpůrce), často tvrdí, že hlavní je mít v programu zavedení přímé demokracie.
Pokusím se vysvětlit, proč se domnívám, že něco takového nestačí. On totiž v podstatě jakýkoli nástroj – a prvky přímé demokracie jsou takovým nástrojem – může být použit rozdílně: Jako pomocník i jako vražedná zbraň.
Zaměřme se nyní na nepodmíněný základní příjem. Kritici tohoto nástroje tvrdí, že lidi demotivuje od práce, že prý svědčí pouze lenochům a že je to cesta do pekel. Tito kritici odmítají připustit, že stávající systém je v krizi – a že řada lidí, byť je zaměstnaná, pracuje z hlediska své kvalifikace v podřadných povoláních (k nimž takovou kvalifikaci nepotřebuje – tím nechci dehonestovat žádné povolání) či je ekonomickými podmínkami tlačena k výkonu několika zaměstnání. A že čím dál více nadnárodních korporací propouští – a propouštět bude, protože proces robotizace učiní z velké části lidskou práci zbytečnou a předraženou. Jak tedy zajistit většině občanů podmínky k důstojnému životu? A může tuto otázku vyřešit současný systém?
Dejte jim žebračenku – a hotovo…
Pokud se Piráti domnívají, že jim Vlastimil Tlustý pomůže právě s otázkou nepodmíněného základního příjmu (NZP), dávají tím občanům najevo, že pro ně již pravo-levé vymezení mrtvé je. Je to smutný vzkaz.
Hlavním motivem pro zavedení NZP je pro pana Tlustého a podobně ideologicky vybavené lidi vidina zjednodušení systému sociálních dávek a úspora nákladů na administrativu s nimi spojenou. Vzhledem k tomu, že jej dostanou všichni ve stejné výši, nemusí nikdo posuzovat, zda ten či onen objektivně potřebuje příjem větší. Neoliberálové potom kalkulují s NZP v takové výši, která bude stačit k živoření. O nějakém důstojném životu nemůže být řeč. Člověk, který má k dispozici pouze NZP, bude nucen i nadále intenzívně hledat a přijmout jakoukoli námezdní práci, která se naskytne. A tím se opět dostáváme k problému robotizace a riziku, že námezdní práce se již korporacím nevyplatí – bude pro ně drahou a zbytečnou.
Piráti ovšem toto vůbec neakcentují, jinak by pana Tlustého nemohli oslovit (Viz zde).
Referendum, jen když se hodí…
Dalším příkladem, kdy je rozhodující, z jakého ideologického hlediska se na daný problém díváme, je oblast obecného referenda. K němu se hlásí sice kde kdo, ale málokdo ho chápe jako součást širšího rámce politiky, kde přímá demokracie bude mít rozhodující slovo i v ekonomické sféře. Například Svobodní se k referendům staví následovně. Podporují v zásadě referendum pojaté jako lidové veto v populistickém provedení, kde má hlas lidu „napravovat“ rozhodnutí parlamentu. A to na základě petičních popisů. Svobodní tak prosazují lidové veto jako nástroj, kterým chtějí politiky přimět k tomu, aby se báli jít vědomě proti tomu, s čím byli zvoleni. V jejich podání by referendum rozhodovalo o zrušení rozhodnutí/zákona a rozpuštění zastupitelstva/parlamentu, který jej schválil.
Vedle toho mají Svobodní ve svém programu obligatorní referendum, které má přesunout rozhodování na lid v takových oblastech jako je zvyšování daní či mezinárodní smlouva. Takové referendum je otázkou změny ústavy.
Svobodní nicméně nepodporují lidovou iniciativu zdola. Nepočítají se situacemi, kdy se lidé rozhodnou, že chtějí nějaký zákon, který jim politici nejsou ochotní prosadit. Někdo musí napsat zákon za zákonodárce, sehnat pro něj podpisy a vláda poté vyvolá fakultativní referendum o tomto lidovém zákonu. Svobodní nejsou tomuto formátu referend naklonění.
Jinými slovy, Svobodní usilují o referendum jenom tehdy, když z jeho výsledků mohou fakticky prosperovat. Nemají ale zájem o skutečné posílení občanských práv ve formě iniciativy zdola. O nějaké přímé demokracii v oblasti ekonomiky nemůže být u Svobodných ani řeč. Jde jim o jediné – naroubovat referenda na stávající systém se stávající úrovní mainstreamových médií a vzdělávacího systému.
Systém je zcela v pořádku…
Abychom měli naprosté jasno, že levicový a pravicový střet z povrchu světa nezmizel, stačí si přečíst poměrně populární názory L. Jakla. Jakl například popírá proces robotizace a riziko ztráty zaměstnání pro většinu lidí. Dokonce tvrdí, že přelidnění planety je nesmysl a neexistují žádné hranice pro zdroje: „Robotizace odstraní fyzicky nejnáročnější práce a uvolní lidskou tvořivost pro mnohem produktivnější činnosti. A jaký nadbytek lidí? Člověk je sám o sobě nejvyšší hodnotou, nikdo nemá právo určovat hodnotu člověka. Na celém světě žije tolik lidí, že srovnáni do vojenského tvaru zaplní jen rozlohu Prahy s nejbližším okolím. Planeta je prázdná. Zdroje nelze nikdy vyčerpat, protože s vyšší technickou úrovní člověk přechází na stále jiné zdroje.“
Pan Jakl záměrně přehlíží základní nerovnost, kdy nejvíce bohatí ještě bohatnou a dříve průměrně bohatí chudnou – a chudí jsou zbídačeni. Tento systém neumí zisky přerozdělit jinak, než že 1 % maximalizuje téměř vše – a 99 % nemá přístup v podstatě k ničemu. V takové atmosféře nelze řešit ani jeden z globálních problémů lidstva (sociální otázku, právo na důstojný život pro většinu lidí, život v míru pro všechny, eliminaci zhoubných chorob, klimatické změny atp.). Vždy se narazí na totéž – na zájmy mizivého zlomku nejbohatších. Ti jediní mají mít práva a mají být politicky hájení. Ostatní jsou potom štvanou zvěří.
Hurá k volbám?
Je zřejmé, že pana Jakla poplácají přátelsky po zádech podobně ideologicky vybavení lidé, například Václav Klaus. Nikdo z těchto zastánců systému ale není z logiky věci představitelem nějaké alternativy. Jsou to obhájci systému. Není zde vlastně nikdo, kdo by obhajoval pohledy na různé sociální problémy zleva. Pokud je již téma jako přímá demokracie či nepodmíněný základní příjem nastoleno, potom jako systémová záležitost, jež má ulehčit především nadnárodním firmám, ale nikoli lidem. Nesystémová alternativa ze stejné logiky nemůže být pravicová. To ovšem svým potenciálním voličům prosystémová politická scéna neprozradí. Kdo by totiž potom šel ještě k volbám?