Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, jak se místo hledaní řešení celosvětových problémů jako je hlad, sucho, migrace, nové viry či nedostatek zemědělské půdy eskalují nové konflikty.
Kdyby mohl někdo sledovat současnou situaci na této planetě zvenčí, jako nějaký úplně nezúčastněný pozorovatel z Vesmíru, buďto by se výborně bavil nebo by si ukroutil krk samým nechápavým vrtěním hlavou. Záleželo by asi na povaze pozorovatele. Bavil by se šílenec a v slzách by utápěla svůj zrak bytost odpovědná a racionální.
Planetě docházejí její energetické zásoby, pitná voda se na různých místech zeměkoule stává vzácnou tekutinou, zemědělské půdy také není nazbyt. Bohatství planety je rozděleno natolik nerovným způsobem, jaký nikdy v dějinách neměl obdoby. Části Země se topí v chaosu a obyvatelstvo je hromadně opouští, lékařský výzkum neustále zápasí s novými viry, zemědělské plodiny je nutné podrobovat periodickým genetickým „inovacím“, neboť jinak by zdegenerovaly a hlad by zachvátil i bohaté země.
A aby byl obraz křehké existence lidstva zarámován opravdu realisticky, je dobré vzít na vědomí, že se Země jako nebeské těleso nenachází ukryta bezpečně v sejfu některé prosperující banky, ale řítí se po své oběžné dráze mrazivým Vesmírem plným asteroidů, obřích meteoritů, s občasnými návštěvami komet, takže fakt, že Slunce a noviny na Zemi vycházejí každý den, se nemusí vždy krýt se skutečností.
Odpovědní lidé nemají asi ani tušení, za co ve skutečnosti odpovídají
To, že život je vpravdě neuvěřitelný zázrak; že nebyl za poslední geologické období čtvrtohor vážněji ohrožen prostým faktem existence nepříznivých fyzikálních zákonů platných pro „naši“ část Mléčné dráhy, je zřejmě skutečnost, kterou si osoby působící ve vysokých politických a administrativních funkcích, jakož předně i osoby, které z materiálního hlediska tuto planetu vlastní, nejsou dostatečně vědomy.
Pokud by si této skutečnosti totiž vědomy byly, pak by nebylo možné, aby se chovaly tak neuvěřitelně neodpovědným způsobem, který se v posledních třech desetiletích jenom stupňuje a v současné době nabývá tragikomických parametrů neuvěřitelně špatně napsané a ještě hůř sehrané frašky. Současná uměle vyhrocená situace kolem Severní Koreje je patrně učebnicovým příkladem stupně, do kterého může dospět hloupost a neodpovědnost politických osobností, zastávajících nejvyšší strategická místa na planetě.
Propaganda, kterou používaly komunistické špičky v bývalém politickém systému Československa, byla neuvěřitelná, trapná a směšná. Ale nic víc. Opravdu nic víc! To propaganda demokratických Spojených států, bohužel přebíraná i četnými evropskými propagandistickými centry, oproti neduživé propagandě autoritativního režimu dosáhla skutečného mistrovství stupidity! Tvrdí totiž, že Severní Korea chce vojensky napadnout svého souseda na jihu, Japonsko, a dokonce i Spojené státy americké, zemi, která jako jediná jaderná mocnost na světě bez váhání své jaderné zbraně už použila, a to dokonce v situaci, kdy jí samotné žádné jaderné napadení nehrozilo a kdy bylo již v podstatě po válce.
Vymyslet si pro Severní Koreu tento argument, to chce hlavu s mozkem hraboše, křečka nebo myši polní. A jestli takoví lidé řídí Spojené státy americké, vojenskou supervelmoc schopnou rozmetat Zemi na kusy, pak i zapřisáhlý ateista zvedne oči k nebi a sepne ruce v tiché modlitbě.
Čelit propagandě o celosvětové vojenské hrozbě hospodářsky slaboučkého státu, který se zoufale a za poslední peníze vyzbrojuje, aby se uchránil od devastační péče Spojených států, je přitom nesmírně snadné. Stačí špetka logiky a trocha povědomí o situaci Severní Koreje, USA, Číny a snad i některých dalších zemí, které jsou tímto problémem dotčeny. Severní Korea má vojenský potenciál na to, aby v případě, kdy bude sama napadena (a jedině v tomto případě!), způsobila agresorovi a jeho spojencům mimořádně těžké ztráty, zejména v pozemních operacích, kdy bude bránit svoje území.
Severokorejský režim nemá zájem na ničem jiném než na vlastním udržení a na určité míře nezávislosti na dominantních silách, které ovládají planetu. Byl by jistě ochoten s nimi komunikovat, pokud by jej nechtěly odstranit a zničit. Přetrvání dynastie Kimů je asi špatná zpráva pro severokorejské obyvatelstvo a možná by bylo pro ně lepším řešením, kdyby se obě části korejského poloostrova spojily a také sever převzal ekonomický a politický systém jihu. Pokud možno, ovšem bez patronace USA, která jihu rozhodně nepřináší jen samé výhody. Momentálně mu může přinést novou bratrovražednou válku se severním sousedem.
To je ale už jiný příběh. Momentálně jsme svědky propagandistického kýče z dílny vskutku mimořádného intelektuálního imbecila, jaký se nenašel ani v totalitním Československu, který se snaží vyděsit svět obrazem Čingischána Kima, jenž – úplně bez motivu a hlavně bez hospodářské základny – chce dobýt svět a zničit Ameriku. Jak a čím by Severní Korea tento svůj údajný plán uskutečnila a následně zajistila v praxi?
Nač spojit síly a společně řešit světové problémy, když je možno eskalovat konflikty?
A tak ve stavu, kdy největší, ekonomicky a vojensky nejsilnější státy světa, by měly společně řešit nejnaléhavější problémy lidstva, aktuální i ty, které v dohledné době nastanou, tak jsme svědky neustálého prohlubování konfliktů. Rusko snižuje stavy amerických diplomatů, které podezírá ze špionáže a protiruské činnosti, a Amerika rovnou zavírá ruské konzuláty. Vskutku vynikající postup mezi dvěma vojensky nejsilnějšími mocnostmi planety! Také americké vztahy s Čínou jsou, z toho pohledu, stále „lepší a lepší“.
Spojené státy americké jen naoko vedou válku proti islámskému terorismu, se kterým ve skutečnosti Bílý dům počítá jako s důležitým faktorem amerického tlaku na Evropskou unii. Evropská unie je třetím nejlidnatějším ekonomickým prostředím na světě (po Číně a Indii) a mimořádně bohatým hospodářským trhem, a občas plánuje i vytvoření vlastních vojenských sil. Nicméně ačkoliv dvě její země (Velká Británie a Francie) mají jaderné zbraně a Německo silnou a dobře vyzbrojenou pozemní armádu, nacházejí se evropské státy pod absolutní vojenskou kontrolou úplně jiné, cizí mocnosti, a to díky své účasti v americkém vojenském uskupení zvaném Severoatlantická aliance, která není ničím jiným než vojenskou paží a příležitostným kladivem obřích nadnárodních korporací ovládajících Bílý dům. Uložit si svou vlastní armádu pod dohled jiného státu to je něco jako dát si své auto do cizí garáže a nedostat od ní klíče.
Blízký východ je rozmetán na kusy a o jeho „novoosmanské“ scelení se snaží Turecko. Také Irán má, coby bývalá mocná a sebevědomá Persie, akutní zájem na obnovení lokální dominance v prostoru. Severní Afrika se po šeříkové lázni arabského jara nachází v podobném stavu, jak by na jižní břehy Středozemního moře zaútočila arktická zima. Vítali jsme u nás, „na Západě“, hlavně v médiích, toto „jaro“ s týmž nadšením jako pomerančově oranžové revoluce ústící ve zkorumpované a fašizující struktury vládnoucí na Ukrajině. Jen když se aspoň takhle, nastudeno, může bojovat proti Rusku!
Čína skupuje zbytek Afriky a pokukuje po Latinské Americe, což bude jistě další důvod ke konfliktům se Spojenými státy, které považují „zbytek“ všech tří Amerik za své koloniální zázemí.
Polsko a pobaltské státy se třesou nadšením z možností, jak se prostřednictvím EU a NATO vypořádat s nenáviděným Ruskem a pomáhají tak Spojeným státům prohlubovat propast mezi evropskými státy (EU) a Ruskem. (V minulosti to byla Anglie, kdo se velice bál případného spojenectví některé evropské mocnosti s Ruskem.) Odstranění této propasti ve prospěch oboustranně výhodné spolupráce by totiž nesmírně poškodilo hospodářské zájmy Spojených států. Jde totiž o prodej surovin a energií.
Kaliningradská oblast, kterou se Rusko až příliš vmáčklo do těla západem kontrolované Evropy, zůstává doposud ukryta jako kostlivec ve skříni. Není tomu tak dávno, kdy si této „kostřičky“, vhodné k případnému použití proti Rusku, povšiml německý Die Zeit. Inu, se vším je třeba pracovat. Kaliningrad se může jednou hodit. Jako Krym. V politice a v mezinárodních vztazích se hodí každé svinstvo a ze všeho se dá svinstvo vyrobit, jen když existuje přesně načasovaná objednávka.
Kdo vlastně řídí svět? Obyvatelstvo demokratických zemí to zcela jistě není
Řídit takto neodpovědně svět, který potřebuje energie, suroviny, vodu, bezpečí a potraviny pro stále se zvětšující populaci, nadto velmi nerovnoměrně rozmístěnou po planetě, je vpravdě naprosto nepochopitelná a šílená realita. A asi nejvíce na ní zaráží skutečnost, že většina zemí, které se podílejí na tomto bláznivém způsobu koexistence, je plně demokratických. Je skutečně pravda, že tohle všechno se děje z vůle občanů, kteří mají plná demokratická práva a volí si své zástupce podle svého nejlepšího uvážení? Vypadá současný svět skutečně tak, jak si přejí občané demokratických zemí? Nebo se prostě věci dějí bez ohledu na to, co si myslí lidé? V tom případě je ale třeba se zamyslet nad tím, zda zastupitelská demokracie není jen prázdné sousloví a zda naše „západní“ politické systémy nejsou spíše hybridem demokracie plně vybavené demokratickými orgány a volebními systémy (veselý to prvek v systému) s faktorem, který dokáže vůli obyvatelstva, tedy demokracii, zcela eliminovat a učinit nefunkční (rozhodující prvek systému)?
Osobně prostě nevěřím tomu, že si lidé ve Spojených státech, ve Velké Británii, Francii, Německu, v Kanadě, v Austrálii nebo ve Švédsku či v České republice přejí, aby svět vypadal tak, jak vypadá. Nejsem toho názoru, že si lidé v těchto zemích skutečně přáli destabilizovat Blízký východ a severní Afriku a zatlačováním a obkličováním Ruska hnát tento kolos do protiofenzívy. Že si usmysleli kopat propast mezi hospodářsky bohatou západní Evropou a Ruskem bohatým na suroviny, půdu a prostor, propast, která z logicky přirozených partnerů dělá soky a nepřátele. Nevěřím, že si Američané sami od sebe vychovali islámské teroristy, aby s jejich pomocí nejprve učinili z Čečenska hrob sovětského systému a nyní jejich nástupce nechali terorizovat a zabíjet Evropany na jejich vlastní půdě.
Nedovedu si představit, že si Američané a Evropané přáli zničit Irák a Libyi a že se těší na jaderný konflikt se Severní Koreou. Nevěřím, že bylo v zájmu Evropanů, aby nechali okrást evropské Srbsko o kus jeho vlastního území a vytvořili tak znovu, a tentokrát úspěšně precedens, který měl svou předehru v záboru českého pohraničí v roce 1938. Pochybuji, že by dali Češi své vládě mandát k tomu, aby uznala „nezávislost“ Kosova, a tím zpětně potvrdila „oprávněnost“ Hitlerova požadavku na tehdejší připojení takzvaných Sudet k Německu. Tak neodpovědní, hloupí a tupí lidé nikde na světě nejsou, aby tvořili politiku, které plně náleží všechny tři nelichotivé přívlastky a nesporně i černé další.
Svět, ve kterém disponují právě hospodářsky nejsilnější státy demokratickým systémem, není prostě řízen vůlí obyvatel. Kdo tedy rozhoduje o světě, který se pomalu ale jistě stává divadlem pro staré řecké bohy, kteří, jak známo, si dost často libovali v lidském neštěstí?