Jan Schneider glosuje výroky, které prozrazují, že vměšování do voleb není výsadou jenom jedné země a ptá se, kde je hranice ovlivňování voleb?
V rozhovoru pro Seznam.cz (22. 1. 2017) Petr Kolář připustil, že „snaha ovlivňovat veřejné mínění a výsledky voleb nejsou jen ruskou specialitou.“ Pro dobu (v letech 2010 – 2013), kdy byl velvyslancem v Rusku, totiž výslovně připustil snahu ovlivnit volby „třeba v Rusku“, aby byly „férové“.
„My to děláme trošku jinak. Pracujeme s demokraty a s těmi, kteří jsou těmi takzvanými zapadniky, o nichž se pak v Rusku píše jako o agentech Západu a zrádcích Ruska,“ řekl Kolář.
To je výrok! Takže ano, všechno je prozrazeno. A když člověk spojí Kolářův výrok ještě s těmi miliardami dolarů, které směrem k Ukrajině proflákla zase Victoria Nulandová, tak začíná dostávat obrázek tušené reality, potvrzený nyní samotnými aktéry. Pikantní na tom je, že jim zřejmě nedochází, co vlastně na sebe vyslepičili!
Došlo by jim to možná, kdyby šlo o aktivity nasměrované obráceně, z Ruska. Kdyby nešlo o podezření z nejasné podpory utrápených čtyřiceti serverů, ale o přiznaný transfer miliard dolarů z Ruska k podpoře ruských oblíbenců v cílových zemích, to by byl jiný mazec!
Ku srovnání, a tudíž i všeobecnému zamyšlení ještě připojím úryvek z knihy Petra Pitharta „Po devětaosmdesátém“ (Academia, Praha 2016, s.422-423):
„Myslím si, že státy NATO, ale i EU se diskrétně dohodly, že je třeba udělat všechno pro to, aby Mečiar nevyhrál, protože to by pak muselo být Slovensko možná definitivně odepsáno pro širší svět. Co bylo možné udělat, aby to nebylo vměšování do vnitřních záležitostí Slovenska, což by Mečiara jen a jen posílilo?…Ambasády západních zemí měly pohotovost, byly v intenzivním kontaktu se všemi, i soupeřícími složkami protimečiarovské opozice. Do země byl poslán ambasador Spojených států s úkolem pomoci těm, kteří usilují vyřadit Mečiara ze hry. V neposlední řadě se angažovaly osvědčené nestátní organizace euroatlantického Západu: všemožně, také materiálně, podporovány svými mateřskými státy, probouzely či spíše iniciovaly vznikání a sílení jednotlivých prvků slovenské občanské společnosti. Aspoň jednorázově, na jedno použití. Vedly je metodicky a podporovaly je všemožně z pozadí, protože nejen demokratickým Slovákům, ale i Západu šlo o mnoho. Po Ukrajině a Bělorusku hrozilo, že se Slovensko stane dalším článkem, který by vypadl z řetězu postkomunistických zemí na přechodu k demokracii. Slovenský volič byl všemi možnými prostředky přesvědčován, aby šel volit. Nic víc. Bylo to tedy přesvědčování legální a legitimní. Myslím si však, že samo by to možná nešlo, že bylo nutno úsilí domácí občanské společnosti povzbuzovat všemi korektními prostředky zvenčí. Tak se také dělo. Nevládní organizace v tom sehrály významnější roli než do té doby opoziční politické strany. Tyto organizace začaly s kampaní již v roce 1996 (pod heslem „Třetí sektor SOS“), a pak v roce voleb, „Občanská kampaň OK ’98“…Český podíl na tomto vítězství za minutu dvanáct byl nulový. Ani se nehodilo, aby se zrovna Češi ve slovenských volbách angažovali. Bylo by to zřejmě kontraproduktivní. Angažovali se jiní, v obdivuhodně koordinovaném úsilí státních i nestátních struktur demokratického Západu.“
Ano, šlo o Mečiara, ale .?… kde jsou hranice? Jsou jen jedny? Začíná to tam, kde máme třeba hodně pochopení – není to ale spíše už pokušení? Takže – kde jsou ty hranice? Vzpomeňme na „obdivuhodně koordinované úsilí americké diplomacie a CIA“ před volbami v Itálii v roce 1948! Co to je za princip, tahat za druhé kaštany z ohně, ať chtějí nebo ne? Co by tomu Pithart řekl, kdyby se zjistilo, že Rusko vloni na podzim „v obdivuhodně koordinovaném úsilí státních i nestátních struktur“ (abych udělal přesnou paralelu) legálně a legitimně přesvědčovalo americké voliče, aby šli volit -???
(Ilustrační obrázek: www.kremlin.ru, licence: CC BY 4.0)