Ivo Šebestík píše o tom, proč se konference staly oblíbenou ale neškodnou společenskou hrou.
Malí chlapečkové, kteří ještě nemají nárok opatřit si řidičské oprávnění, prohánějí doma po koberci svá kapesní autíčka. Stejně tak holčičky vozí v kočárcích panenky a dělají, jak by naprosto vážně konaly své mateřské povinnosti. Právě tak existují úplně neškodné hračky pro dospělé, které jim umožňují hrát si na něco, čím nejsou a ani nikdy nebudou.
Jednou z nejoblíbenějších stolních společenských her pro dospělé i pro velké děti je v současné době fantastický boom v pořádání konferencí. S konferencemi si hrají dospělí po celé Evropě. Hra nabízí všestranné uspokojení, je určena pro jakýkoliv počet hráčů, není nijak nebezpečná, neboť její rekvizity jsou vyráběny většinou z omývatelných plastů a její pravidla jsou poměrně volná a snadno zapamatovatelná, dokonce i pro hráče s lehkou sklerózou.
Postup bývá následující: Nejprve se sejde malá skupinka lidí patřících k nějakému sdružení či platformě mající jakýkoliv politický obsah. Účastníci prvotní diskuze hovoří se zápalem o nešvarech současné společnosti. Například o vysoké nezaměstnanosti, pouhých nepatrných pokrocích v oblastech rovných příležitostí, o nízkém podílu žen ve vysokých funkcích a podobně. Načež kdosi z přítomných zvolá: „Uspořádejme konferenci!“ Následuje všeobecné nadšení, z nějž se vyloupne druhý hlas, jenž upřesní: „A na ní ať všechno toto zazní naplno.“ I přidá se třetí hlas, který již myslí dál, a tudíž projeví praktický smysl radou: „Obvoláme toho a toho.“ Čtvrtý hlas navrhne místo konání a pátý dodá termín. Šestý hlas přispěchá s návrhem sponzora, neboť kasička sdružení zeje prázdnotou.
I šťastni rozcházejí se účastníci přelomové zahajovací schůze domů. Hosté, kteří mají na konferenci promluvit, jsou přátelé a známí. Mezi ně je ovšem třeba vložit též i někoho, kdo je schopen něco opravdu říct. Každá správná konference má své nezbytné vybavení. Ve veliké krabici, ve které je možno tuto ohromně zábavnou společenskou hru zakoupiti v hypermarketu iluzí, se nacházejí letáčky, plakáty, štítky se jmenovkami hostů a sponzorů, plastové propisovací tužky, flešky s nízkou kapacitou paměti, na něž pořadatelé nahrají spoustu konferenčních materiálů, které si potom účastníci doma okamžitě vymažou, aby mohli flešku zaplnit filmy staženými z internetu.
Dále jsou zde igelitové tašky, úhledné bločky, řemínky k zavěšení na krk, fotografie ze všech předchozích převratných konferencí – vše vybavené logem sdružení či platformy. Všichni organizátoři konference se náramně a dlouho dopředu těší, jak to v konferenčním sále spolu natřou systému. Jak se kapitál, jenž je samozřejmě odpovědný za to, že konference má o čem mluvit, vyděsí silou jejich hlasu. Jak kapitálu ztvrdne úsměv na rtech, jen co se společenská hra rozjede na plné obrátky a všechno to, co na konferenci má zaznít, tam skutečně i zazní: „Je třeba snížit nezaměstnanost! Je třeba zajistit mladým lidem práci! Je třeba odstranit světovou chudobu! Je třeba dbát na práva žen! Je třeba… Je třeba!“
A už se kapitál hrůzou třese. Vytřeštěnými zraky, jat smrtelnou úzkostí, hledí dolarový miliardář na zápis z konference sponzorovaných a na bulletin, který roznášejí usměvavé hostesky mezi účastníky rozradostněnými svým podílem na budoucí proměně světa. Ze všeho toho hledí odhodlání s kapitálem radikálně zatočit. V kontrastu s plamennými projevy mluvčích vyznívá následný coffee-break velmi poklidně. Již první půle konference, zdá se, účastníky dokonale uspokojila. Kdo mluvil, je spokojen, že mluvil a že ho ostatní slyšeli (pokud nespali), jaký to má hezký názor. A už se těší na sborník, který samozřejmě bude ihned redakčně zpracován, bude mít spoustu tabulek, schémat a grafů, a také elektronickou podobu, takže se v něm autor dokonale zhmotní. Kdo nemluvil, je spokojen též, neboť nemluvil, takže se veřejně neprovalí, že ho téma konference vůbec nezajímá a že se dostavil pouze stran švédského stolu a sklenky šampaňského na závěr, na oslavu úspěšné konference.
Je-li konference skutečně na úrovni – tedy veliká a velkoryse zorganizovaná – přijdou si na své i v některém městském hotelu a v několika přilehlých restauracích. Ani místní taxikáři nemají zcela jistě námitek proti tomu dát to kapitálu pořádně sežrat.
Nespornou výhodou oblíbené stolní společenské hry zvané Konference je to, že nikdy své hráče neomrzí. Každý účastník ji může hrát tak dlouho, jak si sám přeje. Hra je skutečně dokonale neškodná a nikomu neublíží. Nejen, že nehrozí, že by některý neopatrný hráč omylem spolkl hrací kostku, ale především hra neohrožuje svůj vlastní předmět. Opravdu nehrozí, že by konference jakkoliv poškodily systém, vůči kterému se kriticky vyslovují. Smíchem ještě nikdo nepuknul, tak proč by měl být kapitál první?