Přečetli jsme: Války a revoluce vedou k dočasnému srovnání hospodářské nerovnosti ve společnosti. Naopak stabilita nerovnost zvyšuje. Je šance se takovému cyklu vyhnout prostřednictvím reformy?
Profesor ekonomie Timur Kuran napsal komentovanou recenzi o nové knize historika Waltera Scheidela The Great Leveler, která se zabývá otázkou hospodářské nerovnosti a dochází k zajímavým, i když alarmujícím, zjištěním.
Druhá světová válka zdevastovala ekonomickou infrastrukturu Německa a Japonska. Ale během pár desítek let od konce války se stalo něco překvapivého: ekonomiky Německa Japonska rostly rychleji než ekonomiky USA, Velké Británie a Francie. Proč poražení předehnali vítěze?
Ekonom Mancur Olson ve své knize The Rise and Decline of Nations z roku 1982 argumentoval, že tyto země Osy ze svojí katastrofické porážky získaly výhody, protože se otevřely konkurenci a inovacím. Válka v obou zemích zničila zvláštní skupiny zájmu, včetně ekonomických kartelů, odborů a profesionálních asociací. Naopak v zemích jako Velká Británie, USA nebo Francie tyto prvky přetrvaly.
Olson tak přinesl varovnou tezi: v politicky stabilních zemích, jsou to úzké koalice byznysových lobby, kdo díky své sebestředné politice brzdí hospodářský růst. A je to jenom vojenská porážka nebo hrozivá revoluce, které dovedou překonat nedostatky, které z toho vyplývají.
V době, kdy Olson tuto knihu publikoval, se jen málo ekonomů věnovala věcem jako je hospodářská nerovnost ve vyspělých zemích. Aktuálními problémy byly nezaměstnanost a špatné investice. Nerovnost ekonomy tehdy zajímala jen ve vztahu k pozdě industrializujícím zemím, kde docházelo k migraci z vesnic do měst. Tehdy se nerovnost brala jako dočasný problém rozvoje.
Devastace snížila nerovnost
Pokud by se Olson o nerovnost zajímal v rámci svého tématu, zjistil by, že porážka vedla k dalším zvláštním hospodářským důsledkům – devastace zredukovala nerovnost, a to nejen v zemích poražených, ale také u vítězů (a dokonce i u neutrálních zemí). Dále by zjistil i to, že tato redukce byla dočasná. V 70. letech 20. století se rozvinuté ekonomiky stávaly stále méně rovnými.
Tato záhada je ústředním tématem knihy historika Waltera Scheidela The Great Leveler. V této knize Scheidel ukazuje, že od vzniku zemědělství se stalo normou, že politicky stabilní a hospodářsky fungující země měly vysokou a rostoucí nerovnost. Jediný způsob, který ji omezil byl násilný šok. Takový jako byla například druhá světová válka, nebo revoluce, pandemie či státní kolaps.
Následkem takového šoku došlo k tomu, že se někdy i dramaticky snížila nerovnost v ekonomickém smyslu. A byl to následek dočasný, který se změnil dosaženým stability ve společnosti, která otevřela cestu dalšímu nárůstu nerovností.
V dnešním světě je rozpoutání velké války nemyslitelné díky jaderným zbraním. Komunismus byl poražen a není tu žádná další revoluční ideologie, silné státní instituce vyspělých zemí zamezují kolapsu státu a moderní medicína nás chrání před pandemiemi. Scheidel argumentuje, že jakkoliv jsou tyto změny vítané, znamenají také zpochybnění možnosti jakéhokoliv vyrovnání nerovnosti. Tedy, v nejbližší budoucnosti ekonomická nerovnost jenom poroste.
Zvony na poplach
Kniha The Great Leveler by měla rozeznít zvony na poplach. Scheidel má pravdu, že by současné elity měly hledat způsoby, jak vyrovnat příležitosti dřív, než jim tento úkol zkomplikují auta bez řidičů, automatizované prodejny a další technologie. Krvavé dějiny, o kterých píše, jsou svědky toho, že to bude těžký úkol i za těch nejlepších okolností. Je tu ale naděje, že společnosti jsou schopné se reformovat, píše Kuran dále.
Důkazy o tom, jak byla období rostoucí nerovnosti ukončena kataklysmatickými událostmi, které najednou srovnaly přerozdělení příjmů a bohatství, berou dech. Scheidel je sledoval napříč civilizacemi a věky. Pro každou epochu Scheidel použil jiné metody zjištění rozdělení bohatství – počínaje archeologickým a antropologickým výzkumem přes záznamy až k materiální kultuře.
Co způsobuje nerovnost? Thomas Piketty tvrdí, že je to fakt, že sazba návratnosti investice obvykle překračuje sazbu hospodářského růstu, což vede k tomu, že lidé s kapitálem jsou bohatší než kdokoliv jiný. Scheidel tuto tezi přijal, ale přidal další. Především hovoří o predaci (česky kořistění). Bohatí lidé se živí na práci jiných lidí. Mazaní lidé získali moc a potom akumulovali bohatství prostřednictvím daní, vyvlastnění a dobývání. A taky si monopolizovali lukrativní oblasti hospodářství. Mít všechnu tuto moc a udržet si ji znamenalo mít vojenské schopnosti proti protivníkům, které se ale samy staly prostředkem další predace
Také v době moderní autoritářské státy a jejich vládnoucí kruhy udržují politickou moc pomocí násilí. Příklady jsou, píše Kumar, Čína, Egypt, Rusko nebo Saúdská Arábie. Odlišná je dnes role velkých soukromých společností. Právě jejich roli Scheidel podceňuje, i když ty mají roli ve vytváření a pokračování nerovnosti v moderních autokraciích a také v rozvinutých demokraciích. Vojenská moc je tu omezena institucemi a politici musejí hledat veřejnou, voličskou podporu. Jedna věc je ale právo nezvolit zkorumpovaného politiky a druhá potom využití tohoto práva v praxi, doplňuje Kumar.
Spojené státy mají daňový systém, který slouží jen 0,1 % Američanů a 99 % Američanů, i když má volební právo, taková privilegia dovolují. Scheidel k tomu říká, že voliči volí proti svým zájmům díky moci elity. Tím pádem roste nerovnost a poroste, dokud nepřijde další šok.
Válka a násilná revoluce redukují nerovnosti
Druhá světová válka zredukovala nerovnost díky zahlazení bohatství, které patřilo bohatým disproporčně (například továrny). Scheidel si všiml, že to byla čtvrtina fyzického kapitálu Japonska, co padlo za oběť válce. France byla vítězem, ale její kapitálové rezervy vymizely ze dvou třetin. Válka také snížila finanční aktiva, akcie a dluhopisy, snížila ceny realit. Ve všech zemích, vítězných či poražených, bohatí přišli o víc majetku než ostatní obyvatelé.
Pak tu ale byly také progresivní daně a také pozitivní efekty válečné mobilizace občanů, která například přispěla ke vzniku nových odborů, které potom držely nerovnost na uzdě prostřednictvím kolektivního vyjednávání. Masová mobilizace do války tak paradoxně pomohla k masivnímu hospodářskému vyrovnání.
Z logiky tohoto argumentu vyplývá, že moderní války bojované profesionály, nebudou mít takový dopad.
Jak Scheidelova kniha vysvětluje, revoluce mají dopady velmi podobné válečným konfliktům. Ruská revoluce i ta čínská byly extrémně krvavé, ale v podstatě pomohly vyrovnání nerovnosti. Totéž nelze říci pro nekrvavé revoluce, které jsou v dopadech na rozdělení bohatství skromnější.
Scheidel tedy pochybuje o tom, zda postupné, mírové a konsensuální cesty vedou k větší rovnosti. Předpoklad, že vzdělání dává člověku větší šance dostat se nad úroveň (příjmovou) svých rodičů, neplatí. Dnes jsou tu elitní školy, které disproporčně slouží bohatým dětem. Nerovnost ještě posiluje to, že dochází k uzavírání sňatku jen v uzavřeném kruhu elity. Velké krize mají jenom krátkodobé dopady na příjmy bohatých. Krize v roce 1929 představovala výjimku, a naopak krize v roce 2008 s jejími krátkodobými důsledky pro bohaté pravidlo.
Demokracie nestačí
Podle názoru autora knihy The Great Leveler se nelze ani spolehnout na demokratický proces jako nástroj ke snížení nerovnosti. Problémem je nemožnost uzavřít dostatečně širokou koalici, která by přerozdělení požadovala a shodla se na tom jaké přerozdělení to má být.
Pak je tu role ideologie, která 50 % těch dole zabraňuje v mobilizaci. Elity prosazují různé náhražky: kulturu, etnicitu a náboženství, aby odpoutaly pozornost. V rámci takové ideologie populisticky hledají „viníky“ v podobě například imigrantů a podobně. S ohledem na tento stav je třeba chápat pesimismus Scheidela.
Ale je to naděje zapsaná i v samotném vyprávění Scheidelovy knihy. Jak přiznává, některým zemím se podařilo zredukovat nerovnost bez násilí. Příkladem je Jižní Korea, která tak jednala pod tlakem ze Severu Korejského poloostrova. Podobně jednal i Tchaj-wan, a to ze strachu před invazí z Číny. Jsou tu i starší příklady z Mezopotámie v letech 2400 až 1600 před n.l., kdy místní panovníci opakovaně odpouštěli dluhy, aby zabránili nestabilitě.
Dalším příkladem, který připomíná Kumar, byla Osmanská říše, která ve snaze dosáhnout větší rovnosti začala rušit některá ekonomická privilegia. Ve všech případech se jednalo o reformy, které se snažily předejít násilí. Dnešní populismus není ještě vážnou hrozbou pro bohaté. Ale pokud je Scheidelova předpověď správná a nerovnost poroste, pak se to může změnit. Spouštěčem by mohlo být například to, že by v některých zemích G7 přišli k moci radikální přerozdělovači bohatství. Tehdy by elity mohly vytvořit koalice, které by učinily některé ústupky v přerozdělení a směrem k snížení nerovnosti.
Problémem je to, že se bohatství v dnešní době výrazně koncentruje. A malá skupina bohatých, nemá moc velký zájem o to čelit nerovnosti, píše Kumar dále.
Globální nerovnost se snížila
Jak Kumar dodává, je tu ještě jeden argument, který mírní pesimismus. Scheidel se zaměřil na nerovnosti uvnitř států, a nikoliv mezi státy. Ale nerovnost mezi státy je stále víc relevantní pro lidské štěstí. Například internet dnes podtrhuje význam národních nerovností. Pro Číňany, Mexičany nebo Egypťany dnes má větší význam to, že jsou chudší než Američané. Komunikační technologie učiní tento problém aktuálním.
Dobrá zpráva je, že globálně došlo od druhé světové války ke snížení nerovnosti, i když příjmy a bohatství se staly více koncentrovanými uvnitř zemí. V roce 1975 žilo pod hranicí extrémní chudoby (1,90 dolarů na den) 50 % planety, dnes je to jen 10 %. Pro každého, kdo bude číst knihu The Great Leveler s pesimismem, jsou tyto příklady změny v době míru nadějí.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – Francisco de Goya – Museo del Prado, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25079787