Jan Schneider komentuje poslední vývoj na Ukrajině, spor Porošenko-Saakašvili a kvalitu ukrajinského směrování na Západ.

Darius Milhaud napsal kdysi tuto slavnou skladbu, aniž by tušil, v jakých souvislostech se v budoucnu může vynořit její název. Můstkem byla, přiznám bez mučení, pěkná zkratka Terezy Spencerové „Míša na střeše“. Teoreticky by se nabízel i „Fiddler on the Roof“, ale to mě u Saakašviliho, protestujícího proti svému zatčení na střeše domu, nenapadlo ani omylem.

Saakašvili ve stopách Lenina?

Michail Saakašvili byl v roce 2004 zvolen gruzínským prezidentem, aby zemi pomohl proti korupci. V roce 2007 musel odstoupit kvůli protestům obyvatelstva, v lednu roce 2008 však byl prezidentem zvolen znovu.

V dubnu 2008 na summitu v Bukurešti NATO nezařadilo Gruzii (společně s Ukrajinou) do programu přípravy na budoucí členství zemí v NATO. Podle závěrečné zprávy speciální vyšetřovací skupiny Evropské komise z roku 2009 to byla Gruzie, kdo v srpnu 2008 bombardováním Jižní Osetie vyprovokoval ozbrojený konflikt s Ruskem. Saakašvili tak zřejmě chtěl vzbudit dojem ruské agrese, a tak dokázat, že odmítavé rozhodnutí NATO bylo chybné.

Po ukončení funkčního prezidentského období v roce 2013 emigroval Saakašvili s rodinou do USA. V roce 2014 zahájila gruzínská prokuratura jeho trestní stíhání (násilné potlačení demonstrací v roce 2007 plus zneužití pravomoci). Saakašvili s trestněprávními orgány odmítl spolupracovat.

V roce 2015 se Saakašvili přesunul na Ukrajinu, kde obdržel státní občanství a stal se poradcem Petra Porošenka, spolužáka z kyjevského MGIMO. Poté se stal oděským gubernátorem. Rezignoval v roce 2016 na protest proti tomu, že Porošenko kryje korupci, načež ho Porošenko zbavil státního občanství. Jelikož se již v roce 2015 z obavy před vydáním do Gruzie ku trestnímu stíhání sám vzdal gruzínského občanství, stal se osobou bez státního občanství.

Po krátkém exilu v USA se v září 2017 Saakašvili násilně prodral zpět na Ukrajinu. Jeho v USA ukované představy o demokracii výstižně ilustruje fakt, že jako ilegální migrant bez státního občanství se hodlá účastnit politického života. Člověka opravdu nenapadne nic lepšího, než zatím úsměvná paralela s Leninovým propašováním do carského Ruska. Ztuhne nám úsměv?

Porošenko coby zastánce právního státu?

Ukrajinské paradoxy neberou konce. Porošenkova administrativa chtěla zatknout Saakašviliho coby politicky aktivního ilegálního bezdomovce, neboť ruče zorganizoval protivládní demonstraci. Jistěže se Porošenko dostal k moci nezákonně, ale od té doby se snaží budit dojem jakési zákonnosti, jak už to tak bývá v podobných případech, když se mafie dostane ze „second line“ do popředí (vzpomene-li si kdo na prohibiční USA, nebudeme vedle). Takže závěr je opravdu jak z pořádně rozpustilé absurdní komedie: proti tomu, co koná Saakašvili, vypadá ausgerechnet Porošenko jako představitel právního státu.

Že je situace absolutně nepřehledná, o tom svědčí zmatek v reportážích ČTv: ony se totiž zdají být docela objektivní! Možná je to prostě tím, že ČTv zatím nedostala instrukce, komu fandit.

Přetočený americko-ruský agent?

Komických rozměrů už dospělo vnitroukrajinské obviňování, kdo vlastně pracuje pro ty zatrachtilé Rusy?! Oni si nedají pokoj, zmanipulovali volby americké, německé, české, též i brexit je „cinknutý“, a s jídlem roste chuť! Ti Rusové jsou agresivně rozežraní – přestože nejsou žádnou velmocí, pouze se snaží být jakousi regionální silou, to mohu odpřisáhnout, chvástal se Obama a Trump se pomalu učí podobné úlitby na přání „deep state“ říkat taky.

No a na Ukrajině prý dokazují Rusové své zločinné mistrovství znovu. Samozřejmě, těžko na druhou stranu této ironie tvrdit, že jsou zcela pasivní, ale kdo by v takové situaci odolal pokušení si aspoň trochu štrejchnout, když se Ukrajinci tak krásně vaří ve vlastních propagandistických a spikleneckých výkalech – ? Ostatně, něco podobného se může stát i u nás, protože ve Spojených státech to už frčí ve velkém retro stylu mccarthysmu.

Takže Saakašvili je vyšetřován, že se zná s někým, kdo je v Rusku, a kdo financuje jeho proti-ukrajinský převrat: je tedy nepochybně ruským agentem. Vtipné by bylo, kdyby někdo pojal podezření, že byl ruským dvojitým agentem již v době gruzínsko-osetijsko-ruské krize, kdy se zdálo, že je nepochybně agentem americkým!

Saakašvili naopak za ruského agenta pokládá Porošenka, protože stále má v Rusku nějaké továrny, a nelikviduje korupci, čímž Ukrajinu odvrací na Východ, protože na Západě přece žádná korupce není. Porošenko toho na svou obranu moc nemá, leda snad, kdyby na férovku vyjevil, že je agentem americkým.

Otázkou už jen zůstává, kolik opakovaných Majdanů Ukrajina ještě vydrží? Potřebují Ukrajinci ještě opakovanou lekci s Julií Tymošenkovou? Ta se totiž – jakkoliv je to absurdní – v mnoha zmatených ukrajinských myslích může zdát záchranou. A kvůli dokonalé pointě by si mohla zpět na Ukrajinu povolat bývalého premiéra Pavlo Lazarenka, který si již odpykal v USA 9 let za praní špinavých peněz (nejméně 200 miliónů USD, samozřejmě že „plynových“), jemuž mezitím na Ukrajině smazali podezření z podílu na vraždách a podobných kratochvílích.

Jen by se mohlo stát, že by někdo podrobil rozboru plynovou cenovou politiku tehdejšího premiéra Lazarenka a tehdejší ředitelky „Yedyni Energosystemy Ukrayiny“ Tymošenkové a mohl by docela logicky nabýt podezření, že se též jedná o ruské agenty.

Kudy ze šlamastyky?

Ukrajinci jsou frustrovaní, že se jimi zvoleným oligarchům nedaří zkrotit ostatní oligarchy, a když, tak tam furt nějací oligarchové zůstávají a možná se další vynořují. Mají dvě možnosti. První je, že přijmou bratrskou pomoc ve formě největších protioligarchických specialistů, formátu našeho Kalouska, Fialy a podobných. Pak by se ale Ukrajina nesměla divit, kdyby po jisté době byla zvána Ukradeninou.

Anebo se poohlédnou potajmu na druhou stranu a budou se zajímat, jak v Rusku nasadili ohlávku oligarchům. Ten nejdrzejší, který prý měl podplacenu třetinu Dumy, skončil ve vězení. Bylo přitom mnoho křiku o politické persekuci, přičemž za podobné daňové delikty by dotyčný v USA dostal třeba 150 let kriminálu. Ostatní oligarchové ale docela bystře pochopili, že se mají držet dál od politiky a věnovat se byznysu, a to nejlépe doma, v Rusku. A ono to jde, protože přes veškeré sankce se Rusko stalo například nejen potravinově soběstačným, ale dokonce absolutním vývozcem pšenice, jak vykazují i západní burzovní zdroje.

Jenže to by si Ukrajinci nesměli nechat vyvážet svou proslulou černozem, protože pak by ani změna režimu k lepšímu pro bývalou obilnici Evropy fakticky už mnoho neznamenala. Hrozí, že zadlužená Ukrajina bude stále více zatěžována mastně úročenými půjčkami, které pak budou „přátelsky restrukturovány“ a potichu kapitalizovány – a hned naskakuje hrůzná paralela s Německem roku 1929 a dalším vývojem (podobně zaměřeným, jenže o tisíc kilometrů dále na východ).

Proto je snad jediná naděje v Ukrajině samé. Možná v „Jiné Ukrajině“, jak jsme měli možnost nedávno vidět v debatě na Novotného lávce?