Veronika Sušová-Salminen zhodnotila čtvrteční projev Vladimira Putina, který měl charakter předvolebního programu.
Letošní projev ruského prezidenta Vladimira Putina o stavu země, který každoročně pronáší před Federálním shromážděním, se od těch předchozích poněkud lišil. Spíše než o zprávu se totiž jednalo o předvolební projev, který měl občany seznámit s vizemi budoucnosti nejvážnějšího kandidáta na prezidenta Ruska. To byl také důvod, proč Putin posunul datum z obvyklého konce roku (2017) až na začátek března 2018.
Hlavním tématem letošního projevu byla modernizace společnosti jako Putinův program pro budoucích šest let a do vzdálenější budoucnosti. Tématem byl člověk, blahobyt a kvalita života, tedy oblasti, které v posledních letech značně utrpěly, a to díky souběžnosti ekonomické krize a krize vztahů se Západem (která vyvrcholila na Ukrajině, aby se pak přestěhovala do Sýrie). Zahraniční politika či spíše obrana v projevu nechyběla, ale ve srovnání s uplynulými roky se jí věnovala o něco menší, zato obsahově nabitá, část až ke konci.
Dostat se ven ze stagnace?
Jako odrazový můstek pro modernizaci Putinovi posloužily pojmy udržitelnosti a stability. Tyto dvě podmínky podle něj Rusko nyní splnilo, objektivně se jednalo o dvě hlavní části putinské strategie od roku 2000, které ovšem měly v poslední době stagnační rysy. Teď je třeba se zaměřit na to, aby Rusko nezaostávalo v době rychlé technologické změny, která má dle Putinových slov charakter „civilizační změny“. Pozoruhodně Putin pracoval s tématem nepřítele, kterého nyní fakticky prezentoval v podobě domácí zaostalosti. „Otázka nestojí tak, že by někdo přišel, uchvátil a zničil naší zemi. Ne, problém je zcela jinde. Právě zaostalost je naše hlavní hrozba a náš nepřítel.“, řekl ruský lídr a kandidát na prezidenta v jedné osobě. Je to změna rétoriky, obrat od vnějšku dovnitř, která mírní obavy z vnější hrozby a soustředí se na vnitřní stav společnosti a státu. Přitom samozřejmě neztrácí z dohledu velmocenské postavení Ruska, které podle Putina nezávisí jen na faktoru síly. Ovšem zcela, a už po několikáté, chyběl dřívější výrazný akcent na konzervativní hodnoty a Rusko. Toto byl projev modernizující, programový, nikoliv projev zaměřený na identitu a hodnoty. Ruský lídr necitoval žádné ruské filosofy, nemluvil s jejich pomocí v jinotajích, které někteří komentátoři viděli jako projev toho či onoho…
V principiálních otázkách Putin opět mátl. V projevu se totiž rétoricky přihlásil k liberálnímu pojetí společnosti: „Abychom mohli jít vpřed, dynamicky se rozvíjet, musíme rozšířit prostor svobody a zároveň, ve všech oblastech, posílit instituty demokracie, místní samosprávy, struktury občanské společnosti, soudů, musíme být zemí otevřenou světu, novým myšlenkám a iniciativám.“ Znovu se takto Rusko definuje jako země, která je otevřená světu, která musí ve světě obstát a má ve světě vlastní ambice. Projev tak ukazoval tematizací a důrazem na to, že ruské vedení nevidí Rusko jako izolovaného aktéra či dokonce objekt změn, nýbrž jako aktivního hráče, který ale musí obstát, musí se adaptovat a musí chápat to, co se kolem něj děje.
Projev věnoval obrovskou část otázkám blahobytu a přihlašoval se k nutnému „průlomu“ v sociální oblasti. Putin mluvil o logicky provázaných oblastech modernizace a reforem – o boji s chudobou, modernizaci zaměstnanosti a práce, o problémech rodin s dětmi, důchodců a dalších, včetně těžko řešitelné demografické změny. A samozřejmě o problému hlavním: zvýšení reálných příjmů obyvatelstva, které v posledních letech citelně padaly, a nastartování ekonomického růstu, který zemi v posledních letech pořád uniká.
Prostorový rozvoj a infrastruktury
Dalším podle mého názoru důležitým tématem projevu byla otázka prostorového rozvoje Ruska. Jde o palčivý problém ostrých nerovností v rámci zeměpisného prostoru Ruska, který nyní Putin slibuje začít řešit díky širokému programu investic do měst, vesnic a regionů Ruska. Tak, jak není možné mít v zemi 20 milionů chudých, není podle Putina ani možné, aby se moderní život a možnosti koncentrovaly jen v několika megapolích země. Podle všeho spojoval projev – čili předvolební program Putina – tyto investice s podporou a rozvojem střední třídy v zemi. Konkrétněji se zde mluvilo především o modernizaci ruských měst a vesnic, bytové politice a infrastruktuře, včetně péče o zdraví, vzdělávání, a také komunikaci.
Samostatným tématem byly otázky rozvoje infrastruktury a logistiky, role BAMu, Transsibiřské magistrály, Severní mořské cesty a také spolupráce s Čínou, která je dnes v prostoru Eurasie klíčovým hybatelem infrastrukturní modernizace a expanze. Nejde ale jenom o Čínu s její novou geopolitikou, dnes strategického partnera Ruska, ale také o tvrdou realitu. Rusko 21. století se může hrdě hlásit ke slovům připisovaným historiku Karamzinovi: Rusko má dva problémy – hlupáky a cesty.
Zajímavé je, že byl zdůrazněn význam digitální komunikace, kterou chce nyní Putin využít k překonání prostorové nerovnoměrnosti Ruska. Dle Putina je „pro naši územně obrovskou zemi takové spojení talentů, kompetencí a myšlenek kolosálním zlomovým zdrojem.“ Měl tím na mysli digitální spojení prostřednictvím internetu.
Bolavé sociální téma ruského zdravotnictví dostalo dostatečné místo, ale, obávám se, nedostatečné zdroje. Podle Putina totiž výdaje na zdravotnictví mají od současných 4 % HDP směřovat k 5 %. Takové číslo je pořád podprůměrné ve srovnání se zeměmi OECD a především ve vztahu k reálnému stavu ruské společnosti, a to z dlouhodobého hlediska i z hlediska krátkodobého (obrovské škrty v posledních letech zde rozhodně nepomohly).
Vojenská modernizace a její výsledky
Ke konci projevu se prezident nezapomněl věnovat otázce obrany, která je samozřejmě spojená se zahraniční politikou a s bezpečností, či s vnímáním bezpečí (a hrozby). Obecně se jednalo nejen o přehled modernizace ruských ozbrojených sil, která v Rusku probíhala a která dostala prioritní zájem jako ona „stabilní základna“ pro sociální rozvoj, který má přijít na řadu nyní. Putin také ospravedlňoval potřebu obnovení silné armády a kritizoval Spojené státy a Západ za jejich přístup k Rusku a k dohodám s ním. Videa, která projev doplnila, plnila roli jakési vojenské přehlídky. Putin zde představil nejnovější „hračky“ ruské armády v podobě celé řady strategických zbraňových systémů, které mají odradit jakéhokoliv agresora, jak znělo v projevu. „Nikomu nevyhrožujeme, ani se nechystáme někoho napadat, nechceme nikomu nic vzít hrozíce mu přitom zbraněmi: my sami máme dost. Naopak považuji za nutné podtrhnout (a je to velmi důležité): rostoucí vojenská síla Ruska je spolehlivou garancí míru na naší planetě, protože tato síla uchovává a bude uchovávat strategickou rovnováhu a balanc sil ve světě…“. Vzkaz je tu jasný: tento balanc a rovnováha byly ve vidění Ruska hlavním zdrojem stability světa po roce 1945. Což je jeden ze základních bodů ruské zahraniční politiky putinské éry.
Druhým vzkazem Západu byla Putinova věta o tom, že se „nepodařilo zadržet Rusko“, protože všechno, proti čemu Západ svými kroky vystupoval, se Rusku už podařilo rozvinout, navzdory sankcím. Zadržování je pojem, který Putin zmínil i v minulých řečech jako popis současné politiky Západu vůči „z kolen vstávajícímu Rusku“. Jinak řečeno, Putin tu projevil opět velkou míru konzistence.
V souvislosti s vojenskou modernizací Putin znovu zopakoval, že vojenský technologický sektor Ruska má sloužit také k občanským účelům, což je něco, v čem Rusko (a před ním i SSSR) ve srovnání vždy zaostávalo. Snažil se propojit občanský a vojenský sektor a vojenské inovace, ve kterých je Rusko špička.
Putinský chameleon verze 2018
Celkový pohled na projev, z něhož jsem vybrala část témat, v kontextu prozrazuje mnohé. Putinský diskurz se posunul od výrazného důrazu na konzervativní identitu k liberálněji pojaté modernizaci, což paradoxně vypadá jako ozvěna medvědevského intermezza. Nicméně ve zcela jiných podmínkách, které nyní diktuje odcizení se Západu a západní Evropě, reorientace na Čínu a snaha o ekonomickou soběstačnost země, kterou Rusko chápe jako otázku bezpečnostní (tj. suverenity), a která se výrazně projevila v oblasti zemědělství. Strukturou byla Putinova řeč rozdělena na část věnovanou sociální modernizaci, která fakticky přiznala značné nedostatky, a na část, která hodnotila a prezentovala výsledky vojenské modernizace posledních let. Z hlediska mocenských konstelací, v Rusku značně nepřehledných, hledal projev rovnováhu mezi liberálnějšími „civiliki“ (technokraty) a „siloviky“ (bezpečnostními složkami) nebo, lépe vyjádřeno, představoval jejich kremelskou syntézu verze 2018.
Hlavním tématem té první „volební“ části projevu byl člověk a společnost. Druhá část prozrazovala, že na řadu se dostává až za vojenskou modernizací, obranou. Taková prioritizace nepochybně odráží dlouhé ruské tradice, vzorce myšlení i bezprostřední postimperiální trauma rozpadu SSSR a šokového propadu Ruska ekonomicky a sociálně.
Projev ukázal, že ruská věrchuška dokáže identifikovat problémy země, nebojí se je ani pojmenovat, ale to samo o sobě není zárukou toho, že je dokáže úspěšně vyřešit. Ovšem to lze nakonec tvrdit o všech volebních programech. Témata projevu rovněž ukázala na to, že Putin si zachoval jednu ze svých silných stránek – dobrou znalost nálad ve společnosti, ve které je dnes rostoucí poptávka po zlepšování sociální sféry, a schopnost na tyto nálady aspoň rétoricky reagovat. Škrcení investic ve sféře společnosti, pokles reálných příjmů obyvatelstva a nárůst chudoby přinášejí svoje plody, na které putinský chameleon uměl vždy reagovat nalezením nového konsensu. Možná ne systematicky a dost efektivně, často spíš neceremoniálním látáním děr, ale vždy s vědomím, že zapomenout na ty dole je recept na další lidovou „smutu“, jejichž stín pronásleduje ruské elity jako Furie.