Přečetli jsme: Únorové číslo francouzského časopisu LE MONDE diplomatique věnuje pozornost situaci v takzvaných „rebelujících španělských městech“. Vedle Madridu a Barcelony k nim patří například Valencie, Zaragoza, Santiago de Compostela, a další města přibývají.
Jde o to, že španělská levicová strana zvaná Podemos (Můžeme), která byla založena v lednu 2014 a má v současné době více než 300 000 členů, což ji řadí mezi nejpočetnější politické strany v zemi, zaznamenala poměrně slušné volební výsledky v uplynulých evropských, parlamentních i regionálních a komunálních volbách. A na radnicích několika španělských měst vytváří koalice, které usilují o změny ve správě a řízení (alespoň prozatím „jen“) municipálních záležitostí.
Politická strana Podemos se ve Španělsku objevuje v souvislosti, respektive v návaznosti, na hnutí takzvaných Indignos, tedy „Nehodných“ (nebo „Rozhořčených“), které vystupovalo proti politice škrtů v sociální oblasti, proti korupci ve vládě i na radnicích, proti demokratickým deficitům, nedostatečnému respektu vůči mínění lidí a podobně. Podemos pod vedením generálního tajemníka, osmatřicetiletého Pabla Iglesiase Turrióna, program „pouhého rozhořčení Nehodných“ rozšířilo a upřesnilo, ačkoliv tažení Podemos proti korupci narazilo na některá veřejná odhalení týkající se jeho vlastních členů (aféra Juana Carlose Monedera s údajnými daňovými podvody, kterou vedení strany ale odmítlo). To do jisté míry snížilo volební úspěch strany ve volbách z roku 2015.
Guillermo Lázaro, koordinátor městské koalice v Zaragoze, podle LE MONDE diplomatique definoval dosavadní výsledky činnosti koalice za jeden a půl roku její existence těmito slovy: „Lidé nečekali ani tak skutečné změny podmínek svého života, ale že do vlády přijdou normální lidé, kteří se jim podobají.“ Koalici v Zaragoze přitom tvoří Podemos, Izquierda Unida (Sjednocená levice složená ze španělských komunistů a některých levicových radikálů), dále Equo (ekologické hnutí), Puyálon (antikapitalisté), Somos („Jsme“ – levicoví republikáni) a Piratas de Aragón (Piráti).
Obdobným způsobem, byť i jinými subjekty, jsou složeny municipální koalice v dalších městech. V Santiagu de Compostela se vítězná platforma jmenuje Compostela Aberta („Otevřená Compostela“). Její zástupci ve vedení města se snaží vést boj proti korupci. A to pod heslem nápravy špatné pověsti místní radnice, díky které se městu údajně přezdívalo „Santiago de Corruptela“ – což netřeba překládat.
Cílem radnic, které svými politickými programy „rebelují“ proti dosavadnímu způsobu uplatňování trhu, fiskálního systému, demokracie a správy věcí veřejných, by měla být výrazně větší participace „ulice“ na řízení radnic. Později vlád. Odtud pak sociální programy předpokládající zvýšený dohled municipálních orgánů a institucí například nad bankami, které v těchto městech například a mimo jiné vlastní velké množství realit, ve kterých udržují vysoké hladiny nájmů, díky čemu zůstávají kupříkladu byty neobydlené. Také další dohled by měl směřovat na finanční instituce a omezovat jejich úrokové sazby v případě poskytování půjček klientům, zejména řadovým občanům. Tato politika se opírá o statisticky neúměrně vysokou zátěž vyplývající z průměrného zadlužení španělských domácností. V programu Podemos se dokonce objevují návrhy na bezúročné půjčky, což děsí španělské i cizí finančníky.
Některé zúčastněné subjekty, jako například hnutí Ateus de Catalunya („Katalánští ateisté“) pro změnu protestují proti daňovým úlevám církví, které maskují své vlastní tržní podnikání s nemovitostmi tím, že někam do chodeb areálů umístí sošku svatého a krucifix, a pak areál pronajímají například jako kanceláře nebo jiné firemní prostory. Takže tyto nemovitosti pak v souladu se zákonem zůstávají osvobozeny od daně, neboť se jedná o údajná „kultovní místa“.
Ulice měst zdobí nápisy jako: „La vida podría ser de color rosa“ (Život by mohl být rudé barvy), nebo hesla trochu záhadného obsahu: „Duerme menos y sueña más“ („Méně spi a více sni“). Speciálně v Barceloně se politická formace nazvaná Barcelona en Comú zaměřuje na boj proti nárůstu masové turistiky. Další aktivity těchto politických stran, hnutí, koalic, formací, platforem a iniciativ směřují také ke změnám daňové politiky a k uplatňování různých forem úlev od zadluženosti a vysokých úroků, které dopadají na obyčejné lidi.
Autoři rozsáhlé reportáže v LE MONDE diplomatique docela zřetelně reflektují své téma jako kuriozitu. Nešetří sice detaily, nicméně jejich analýza zcela postrádá syntézu a alespoň nepatrný pokus o vysvětlení celého fenoménu takzvaných „rebelských měst“ ve Španělsku, jejichž hlavním heslem je „změna“.
Pokud se jedná o chaotickou a možná kuriózní aktivitu ad hoc sestavených slepenců stran a hnutí vyrůstajících z radikálněji konstruované levice obklopené koaličními partnery charakteristickými antiklerikálními nebo antikapitalistickými či „protievropskými“ programy, pak by bylo jistě záhodno analyzovat politickou situaci ve Španělsku a v Evropě, která tento vývoj patrně zapříčinila svým dosavadním výkladem demokracie, práva, podnikání a respektu vůči potřebám širších vrstev obyvatelstva.
Tato kauzalita v reportáži zcela chybí. Jejím těžištěm je seskupení poměrně velkého množství citací, výroků a příkladů „programových kuriozit“, tedy spíše uměřená, nijak expresívní, vcelku kultivovaná karikatura než analýza. Toto je ale pro velkou většinu evropských médií současnosti charakteristický postup. Zejména v tématech, jejichž důkladnější rozbor by mohl srozumitelně vypovídat o celkovém stavu evropské přítomnosti. Její skutečný obraz je zřejmě už tak trochu Obrazem Doriana Graye.