Jak moc mohou nové americké sankce vést k přeskupení ruských elit? Jednou z možností vývoje je, že stát začne přerozdělovat soukromé majetky ohrožené sankcemi. Přičemž některé skupiny ruských byznysmenů jsou ohroženější než jiné.
Poslední kolo sankcí proti Rusku zasáhlo nejenom ruské vládní úředníky, ale také byznysmeny – například Olega Děripasku a Viktora Vekselberga. Poslední sankce byly těmi nejvíce bolestivými z celé sankční historie, píše o vztahu Kremlu a byznysu i o dopadech sankcí politoložka Tatjana Stanovaja. Jejich důsledky se dotknou řady sfér ruské reality: rozpočtové a daňové politiky, procesů přerozdělení majetku, vztahů mezi byznysem a vládou, makroekonomických parametrů a v neposlední řadě i sociální nálady občanů. Vedle toho budou mít i politické důsledky v přeskupování ruské elity, míní Stanovaja.
Nová pravidla hry
Není bez zajímavosti, že v souvislosti se sankcemi se do slovníku v Rusku i na západě vrátilo slovo „oligarcha“. Jak známo, Putin začal v prvních letech své vlády válku s oligarchy. V letech 2000 až 2003 vznikla nepsaná pravidla hry, podle nichž měl být byznys nejen politicky loajální, ale také se měl dobrovolně vzdát politického vlivu.
Byznys mohl s vládou diskutovat o otázkách daňové politiky, rozpočtu či zaměstnanosti, ale kategoricky nesměl vstupovat do oblasti ústavních reforem, vztahů se Západem, lidských práv, svobody slova atd., tedy těch, které se týkaly přerozdělení moci, nikoliv majetku.
Případ Chodorkovského Jukosu měl jasně ukázat, že Kreml bere tak zvanou „sociální odpovědnost“ byznysu opravdu vážně. Z oligarchů, figur, které mohly díky majetku ovlivňovat politiku, se stali prostí podnikatelé.
Tento proces vedl k novému rozdělení uvnitř podnikatelské společnosti a k vzniku paralelní putinské oligarchie, která se v mnohém lišila od té z 90. let.
V dnešních podmínkách a pod tlakem sankcí se dá očekávat, že znovu dojde k přerozdělení majetku, které bude zdůrazňovat priority státu, nikoliv hospodářství.
Naprostá většina ruského byznysu, který vznikl v 90. letech, vzala putinské podmínky doslovně: drželi se zpátky, nevěnovali se politice, neprojevovali se přílišným „vlastenectvím“. Když bylo potřeba najít peníze na nějaké politicky významné projekty (například organizace Naši), poskytovali zdroje bez otázek. Považovalo se to za zvláštní typ politické platby za klid a stabilní bezrizikové vztahy se státem. Většina byznysmenů tuto strategii přijala, patřili k nim např. Vladimir Potanin, Michail Fridman, Vladimir Lisin a Vagit Alekperov.
Balast z 90. let
Kreml v podstatě tyto lidi vnímal, míní dále Stanovaja, jako balast z 90. let, kterého se nešlo nijak zbavit. Putin a jeho silovické okolí viděl privatizaci 90. let jako nespravedlivou, jako důsledek slabosti ruského státu. Prezident sice opakovaně odmítl revizi privatizace, ale to neznamená, že by ji automaticky viděl jako legitimní.
Mezi podnikateli s kořeny v 90. letech a Putinovým okolím vznikl vztah nedůvěry. Byznysmeny spojené se strategickým zájmy státu vnímalo okolí Putina jako spojence Západu.
V časech sankcí je právě tato skupina podnikatelů nejvíce zranitelná, protože nemá žádné opory uvnitř režimu. Má ale komunikační možnosti, jak oslovit západní auditoria a také se jedná o typické byznysmeny, které zajímá zisk, nikoliv politické potřeby. Důsledkem je nebezpečná směs: mnoho zdrojů a málo politického vlivu.
V kontextu geopolitické války, jak vidí Kreml konfrontaci se Západem, svádí vládu možnost „ustanovit spravedlnost“ a mobilizovat zdroje, které byly před pár desítkami let přerozděleny bez ohledu na státní priority. To vůbec neznamená, že by přeci jen došlo k revizi privatizace z 90. let, spíš by stát mohl iniciovat efektivnější (podle něj) využití aktiv, která se ocitla pod režimem sankcí.
Kremlu blízcí
Za posledních 18 let vznikla také zvláštní skupina podnikatelů, kteří nejen dodržovali pravidla hry, ale rovněž utvořili koalici s blízkými poradci Vladimira Putina. Zde jsou dva příklady: Alexej Mordašov, který spolu s Jurijem Kovalčukem a Surguněftgazem získal podíl v mediální skupině Národní mediální skupina, která se stala silným hráčem v ruském informačním prostoru.
A Leonid Michelson, který se jediný udržel na ruském plynovém trhu. S příchodem Putina k moci se většina podniků s plynem dostala pod kontrolu Gazpromu. Michelson se spojil s Putinovým přítelem Genadijem Timčenkem, což mu umožnilo udržet si danou pozici bez politických rizik.
Také tito hráči jsou dnes zranitelní. Nikoliv kvůli tlaku státu, ale protože jejich političtí partneři jsou toxičtí. Mordašov je na tom o něco lépe, protože Kovalčuk nepodniká v těžbě kovů. Hlavní oběť posledních sankcí Oleg Děripaska sice neměl velké partnery z Putinova okruhu, ale sankce se ho dotkly díky roli Rusalu na americkém trhu s hliníkem.
Právě partnerství s lidmi z Putinova okruhu snižuje zájem siloviků a napomáhá expanzi byznysu v Rusku. Nicméně tlak sankcí, pokud se bude zvětšovat, bude testem spojenectví mezi putinským okruhem a byznysmeny z 90. let.
Další skupinou jsou bývalí Jelcinovi oligarchové, kteří se stali loajální Kremlu Vladimira Putina, lidé jako Oleg Děripaska, Roman Abramovič, Ališer Usmanov. Tito byznysmeni mají zásluhy a mají konkrétní politický význam přímo pro prezidenta, což pro ně představuje pojistku do budoucnosti, i když podmínky se mohou z pohledu státní moci měnit. Jakým způsobem bude Kreml zachraňovat tuto skupinu byznysmenů pod sankcemi, uvidíme na příkladu Děripasky. V každém případě je potenciální šíře takové pomoci dost omezená. Čím víc společností pod sankcemi, tím složitější bude postupovat v pomoci univerzálně.
Dnešní plány na řešení – vytvoření vnitřního offshoru, osvobození od daní, půjčky – se nedají realizovat v celé šíři ekonomiky, takže se nabízí alternativa v podobě přerozdělení majetku ve prospěch státu nebo subjektu, který je smluvním agentem státu.
Putinovi muži
Všichni tito byznysmeni mají kořeny v 90. letech. Byla to jelcinská oligarchie, která se za Putina stala prostě skupinou bohatých podnikatelů a majitelů. Po nástupu Putina v Rusku vznikla nová oligarchie – jedná se o blízké poradce Putina, kteří získali kontrolu nad velkými aktivy, díky níž mají postavení v elitě. Tento tip oligarchy pracuje v omezených podmínkách, pravidlem je, že aktiva většinou nevlastní, ale kontroluje je. Příkladem je Igor Sečin nebo Sergej Čemezov. A pokud je vlastní, jako Rotenbergovi, Timčenko, Kovalčukovi, pak jen díky blízkosti ke státu a státním zakázkám. Změna vlády je pro ně hrozbou, jsou závislými, což vede k omezení jejich politického vlivu.
Pro tento typ oligarchů nejsou sankce hrozbou, ale možností více se přisát ke státu. Klíčovým aktivem u nich nejsou vlastní firmy, které řídí, ale přístup k systému přerozdělení benefitů ze strany státu. Logika tu je jiná: větší tlak Západu způsobí větší integraci těchto oligarchů do politických a státních procesů.
Pro stát bude prioritou nikoliv situace těchto oligarchů, ale stav velkých podniků, jejichž špatná situace může mít obrovské sociální a ekonomické dopady regionální nebo federální.
Bez ohledu na změny v sankčních seznamech bude ruský stát muset minimalizovat sociální a ekonomické důsledky sankcí na celá odvětví a regiony. A to podle autorky povede k novému kolu přerozdělování – od těch, kteří se stanou toxickými ve prospěch těch, kdo budou mít víc nástrojů na řešení daných úkolů. To znamená těch, kdo jsou blízcí státu i když ne nutně Putinovými přáteli.
Stát bude muset vyrovnávat makroekonomická rizika – nestabilitu na trhu s valutami, inflaci, propad příjmů a další.
Hlavní dilema bude následující: liberalizovat ekonomiku a dát více svobody, nebo zestátnit a převést více majetku do rukou státu. Proti logice hospodářského rozvoje bude stát logika geopolitické konfrontace, proti poptávce po reformách budou stát priority bezpečnosti a kontroly. To všechno může vést k pokušení postavit prezidenta před umělou volbu: buď ekonomika, nebo stát. Pokud k takové volbě nakonec dojde, bude to znamenat, že logika války vyhrála nad logikou rozvoje.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.