Politika identity není vždy jen regresivní jev, ale může mít i velmi progresivní projevy. Každopádně je často odpovědí na nějakou formu vylučování.
Politika identity je v dnešním světe všudypřítomná. Lidé se mobilizují na obranu svých etnických a národních identit, jak ukazují příklady z Indie, Itálie nebo Maďarska. Síla této politiky je překvapivá. Poválečná modernizační teorie předpokládala, že právě etnické nebo náboženské identity oslabí díky modernizaci a že jejich „skupinovost“ zmizí, píší akademici John Bowen a Will Kymlicka pro The Conversation.
Urbanizace, vzdělání, mobilita a komunikační technologie – všechny tyto jevy měly podle těchto předpokladů oslabit identifikaci lidí s „primordiálními“ (prapůvodní, prvotní) etnickými a náboženskými skupinami.
Nestalo se tak. Jistěže modernizace změnila velmi hluboce způsoby života. Jak ale ukázal sociální antropolog Fredrik Barth, členové etnických skupin si mohou ponechat silný pocit identity, i když nebo navzdory tomu, že se radikálně rozchází s jejich stylem života.
Sociolog nacionalismu Rogers Brubaker zdůraznil, že se „skupinovost“, která je spojená s etnickými a náboženskými kategoriemi, může zvýšit v době sociální změny. A to v případě, kdy umožní kolektivní akci nebo když se týká událostí, jež ohrožují sdílené zájmy.
Indiánská hnutí v Jižní Americe, příklad progresivní politiky
Všudypřítomnost politiky identity budí obavy. Problémem není mnohočetnost etnických a náboženských stylů života, ale to, že rostou nervózní postoje, někdy i nepřátelské, a to jako součást politické mobilizace a požadavků uznání svých práv. Právě to potom vede k obavám z tribalismu, balkanizace nebo polarizace mezi skupinami.
Tato politika identity ale sleduje velmi široké spektrum ideologii a cílů. Velký zájem je spojený s etnickým násilím nebo sektářskými občanskými válkami. Nicméně je důležité si uvědomit, že je zde mnohem více příkladům, kdy je politická mobilizace etnických a náboženských skupin mírová, pozitivní a dokonce progresivní.
Zvláštním příkladem je politická mobilizace původních obyvatel Latinské Ameriky. V rámci této politiky se dosáhlo ústavního uznání zvláštního právního statusu indiánských skupin, který obsahuje samosprávu, nároky na půdu a odmítnutí staletí trvající politické a ekonomické marginalizace a kulturní degradace. V Latinské Americe se samozřejmě vede diskuze o skutečném dopadu takových reforem, a ne všichni souhlasí s tím, že něco opravdu změnily.
Někteří kritici hovoří o tom, že tyto reformy vedou k uzavírání lidí do škatulek a vnucují jim životní styl, který má vést k tomu, aby jednali autenticky jako Indiáni, což posiluje konzervativní nebo patriarchální lídry těchto společenství, kteří si osobují nárok na to určovat co je a není autentické.
Většina komentátorů ale považuje tuto indiánskou politiku identity za pozitivní sílu v Latinské Americe. Tato politika pomohla zvýšit demokratickou participaci dříve vyloučených skupin obyvatel a omezila možnost návratu k autoritářským režimům. Stala se také laboratoří pro novátorské pojetí občanství.
Příkladem může být Kolumbie, kde ústava z roku 1991 sehrála symbolickou a praktickou roli v procesu demokratizace této země.
V těchto případech se ukázala být politika menšin skutečně transformativní ne jenom pro menšiny, kterých se týkala, ale pro celé společnosti. Posunula národní politiku více mírovým, pokrokovým, inkluzivním, demokratickým a tolerantním směrem.
Příklady negativní
Jenže jsou tu také negativní příklady. Například domorodá politika v západní Africe a jihovýchodní Asii. V těchto případech nejde o to využít požadavky na domorodost či autochtonii jako způsob, jak se postavit dosavadním formám hierarchie a vylučováni, ale jde o to je spíš posílit, konsolidovat. Znamená to nastálo degradovat „cizince“ na občany druhé kategorie, což vede k dalšímu posílení vztahů nepřátelství a vyloučení. Nejde o snahu o vytvoření inkluzivnějšího demokratického občanství.
V jihovýchodní Asii, kupříkladu v Indonésii, politici vylučují tamní čínské etnikum jako „nedomorodé“ a jako lidi, kterým se nedá důvěřovat. V Myanmaru tamní vojáci ale i představitelé buddhismu ospravedlnili potlačení Rohingů na základě falešného tvrzení, že nejsou domácí a měli by odejít. Tedy, na povrchu stejné formy domorodé politiky mají velmi odlišné důsledky.
Na konci spektra se pak nachází skutečně násilné a netolerantní formy politiky identity, které volají po vyvraždění a likvidaci jiných skupin. Je to politika směřující potom k segregaci, etnickým čistkám anebo i ke genocidě.
Proč má v jednom kontextu politika identity pozitivní formu a v jiném je regresivní? Někdy spočívá odpověď ve vnějších faktorech. Rusko podporuje menšiny na Ukrajině, v Moldavsku a Gruzii, aby si udrželo regionální nadvládu.
Dokonce některé mezinárodní organizace jsou ve svém postoji k tomuto problému na špatné straně. EU dává při řešení konfliktů přednost občanským neziskovým organizacím před etnickými a sektářskými sociálnímu hnutími. Má to vést k inkluzi, ale vede to často k omezení potenciálu pro transformativní politiku menšin, míní autoři.
Politika identity odpovídá na nějakou formu vylučování
Příklad Latinské Ameriky ale opět potvrzuje skutečnost, že mezinárodní aktéři mohou mít pozitivní dopad na inkluzivní občanství. Vlastní menšiny mají svoje tradice autority, odpovědnosti a tolerance, což ovlivňuje, jak a zda přijímají příležitosti, které jim nabízejí mezinárodní sítě nebo domácí politické struktury.
Regresivní formy identity jsou běžné, nicméně měli bychom si pamatovat, že politická mobilizace kolem rasy, náboženství nebo domorodé identity často bojuje proti vylučovacím rysům v pojetí společenského pokroku.
Modernizační teoretici předpokládali, že veřejné instituce a občanské identity byly přístupné pro všechny. Víme, že to není pravda a že v nich sehrávají roli kulturní hierarchie. Tím pádem byl společenský pokrok, který prezentovaly tyto instituce založen na dějinách, jazyce i kultuře konkrétní skupiny lidí. Zatímco dějiny, jazyk, kultura jiných skupin se chápala jako překážka pokroku.
Pokud chtěli členové „jiných“ skupin participovat, museli se stát stejnými a potlačit svoje zvláštnosti a neustále čelit předsudkům – příkladem jsou například Romové.
Modernizující státy k tomu měly nejasný postoj. I když pravidla institucí formálně neobsahují diskriminaci na základě rasy a náboženství, stále je mohou reprodukovat.
Tedy, jsou tu odlišné formy politiky identity. Ty, které se politickou mobilizací stavějí proti existujícím hierarchiím, nelze vidět jako projevy sektářství, tribalismu, odmítání kulturní změny a vlivů, ale jako formu boje za inkluzivnější a fungující formy demokracie, občanství a společenského pokroku.
To jistě neznamená nevidět také projevy sektářství a tribalismu, které existují. Problémem je ale právě to umět odlišit emancipační formy od těch regresivních forem.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.