Nové levicové hnutí zdola Aufstehen vypadá jako chyba, protože na základním problému místní levice nic nezmění.
Robert Misik pro Die Zeit píše, že levice sní o tom, že všichni potáhnou za jeden provaz – jen neví, za jaký. Může na tom něco změnit hnutí Sahry Wagenknechtové? Robert Misik je novinářem ve Vídni a zaobírá se dějinami sociální demokracie.
Evropou obchází vidina sjednocené levice, no, vlastně obchází celým Západem, píše Misik. Akorát se tak přesně neví, co to levice vlastně je. Je to i proto, že velká část energie řady levičáků směřuje k tomu, aby jiným levičákům ukázali, že oni žádná opravdová levice nejsou. A tím už jsme přímo v jádru problému.
Vypadá to asi takto: ve skutečnosti by na naší straně bylo hodně lidí, protože není těžké je nadchnout pro základní levicové hodnoty jako jsou spravedlnost a svoboda. Jenže problém je, že levici chybí jednota, scházejí živé strany a odvaha k velkým cílům. A nemají ani špičkové osobnosti, které by chtěly spojovat, takové, které by zosobňovaly naděje velkých skupin populace.
Sahra Wagenknechtová se pustila do hnutí Povstaňme (Aufstehen) šikovně přes síťování. Nemá to být strana, bůh chraň. Zní to hezky, „společné něco zdola“, od herců přes vědce až po prostě nespokojené aktivní lidi. Je tomu ale opravdu tak?
Když se podíváme důkladněji, píše Misik, vypadá to jako chyba, protože na základním problému místní levice se nic nezmění.
Ledaskdo se dívá nadšeně na USA, kde se stalo něco velmi neočekávaného. Demokratický socialismus získal miliony příznivců, Sanders se stal hvězdou a skoro získal prezidentskou nominaci a to, co začal, se projevuje i na nižších úrovních. A co levičák Corbyn, ten dostal Labour v průzkumech na 40 %. Srovnejme to se 17 % německé sociální demokracie! (nebo s šesti procenty české sociální demokracie, pozn. redakce).
Sice zatím ani jeden z nich nemá strategickou většinu, ale ukazuje, že jde nahoru, protože tábor levice až ku středu není rozpolcen, myslí si Misik. Sandersovci použili zaprášenou demokratickou stranu jako platformu, koneckonců ani v Británii kromě Labour na levici nic relevantního není. Samozřejmě to souvisí také s volebním systémem země, že levice spíše táhne za jeden provaz.
Ale v Německu zůstane na dlouho něco takového nemyslitelné, myslí si Misik. Je jedno, kdo bude kandidovat, Zelení podpoří Zeleného, sociální demokracie sociálního demokrata atd. a ostatní budou stát na okraji a držet se od stran dál. Na tom žádné hnutí zdola nic nezmění. Hnutí, které sbírá lidi, kteří pak ve volbách budou stát proti sobě, nedává moc smysl a na rozdělení levice nic nezmění, drtivě píše Misik.
Ledaže by nešlo o sjednocení levice, ale o vznik nové strany, tj. o konkurenci vůči sociální demokracii, Die Linke a Zeleným.
Analýza by pak pokračovala takto: stranický systém je volatilní. Pokud se ve správný čas objeví správná osoba a má dost odvahy na převrat, pak může celý systém etablovaných stran, kterého mají lidé plné zuby, vyhodit do povětří. Koneckonců neudělal tohle ve Francii Macron, nebo částečně Syriza v Řecku?
Pak může být cílem takového hnutí vytvořit novou vůdčí sílu levice, což ale znamená hodit Die Linke a SPD do popelnice. Řekněme, že to je realistický cíl a stojí za to o něj usilovat. Dává pak smysl kroužek kolem Sahry Wagenknechtové? Není zrovna známá jako politička, která by spojovala. Süddeutsche Zeitung napsal, že sama Wagenknechtová je překážkou pro to, o co chce usilovat.
Misik kritizuje i ideje hnutí. Tvrdí, že to, co je zatím slyšet, je pochybné, snad by se to dalo nazvat progresivním protekcionismem, především v evropské politice a na trhu práce.
Hnutí sbírá na levici hlasy těch, kteří kritizují přijímání uprchlíků zleva, a týká se i levicové liberální morální politiky, která chce tak činit dobro, že ztratila absolutně cit pro nejistotu obyčejných lidí. A kritizuje tzv. identitární politiku. Stručně řečeno: levice se tak dlouho starala o problémy menšin, až zapomněla na většinu a na její strany. Takže celkově méně migrace, více přerozdělování.
Hnutí Wagenknechtové tedy nespojuje, ale znovu tříští. Levici, která dává cukřík xenofobnímu resentimentu, nikdo nepotřebuje, myslí si Misik.
Ale levice s budoucností, míní dále Misik, musí nejen dát normálním lidem hlas a naději, bojovat i za diskriminované, být ochránkyní zranitelných, ale i být zástupkyní liberálních ideálů svobody a lidských práv. Nejen takoví jako Brandt to dokázali, i Sanders či Corbyn to dělají, částečně to zvládnul i Obama, píše Misik – naděje, které vzbudil, však jako prezident částečně promarnil, protože byl zvolen jako idealista, ale vládl jako technokrat.
Jenže, kdo půjde s jedním proti druhému, ten nepochopil Sandersovu lekci, tvrdí Misik.
Hnutí Aufstehen, píše Misik, je spíš součástí problému než jeho řešením. Hlavní problém vidí Misik následně: nové hnutí levice by mělo být novou politickou stranou. A pokud má být nová, potom by ty dosavadní měly být marginalizovány či zmizet. Když stará, pak se spíš zasadit o to, aby SPD znovu ožila. Nebo prostě přiznat, že levicové spektrum je rozdělené a udělat z toho to lepší.
Levice je ale ohledně těchto tří alternativ rozpolcená. A hnutí rozpolcených na tom nic nezmění, uzavírá Misik.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.