Ivo Šebestík se ohlédl za populární pohádkou o “volném” trhu “bez přívlastků” česko-slovenské transformace. Jak vypadá z perspektivy reality (nejen) dneška?
Starší a střední generace Čechů a Slováků si velmi snadno vzpomenou na svého času velice úspěšnou pohádku (mnohokrát zfilmovanou ba snad i zhudebněnou) o jediné možné cestě politické a ekonomické transformace Československa po listopadu 1989. Majákem na ní měl být takzvaně vysoce spravedlivý fair-play ekonomický systém na Západě založený na otevřené hospodářské soutěži.
Zkrátka lepší, schopnější a nápaditější projekt měl vítězit nad horším, méně schopným a méně nápaditým. Padni, komu padni! Klausův „trh bez přívlastků“ byl jedinou možnou cestou, na níž se měla hospodářsky stagnující (nezadlužená) ex-socialistická země konečně znovu potkat s progresívní západní (zadluženou) ekonomikou, v níž do spravedlivé soutěže mezi firmami i státy zasahuje toliko „neviditelná ruka trhu“.
A hle, ona to nebyla pravda. Vůbec to nebyla pravda! Nebyla to pravda ani náhodou. Útoky Spojených států na čínskou firmu Huawei, která je výrazně nejúspěšnější v oblasti zavádění technologií 5G, mohou posloužit jako učebnicový příklad toho, jak vypadá „volná soutěž firem a států“ v pojetí velkého kapitálu Spojených států amerických, tedy vládnoucí oligarchie užívající celého obrovského potenciálu země k prosazování výhradně jen svých vlastních zájmů.
Svět, do kterého se Československo hnalo mílovými kroky, po svém úplně nezištném západním osvobození (pardon, po úspěšné sametové revoluci výhradně domácí provenience) ze sovětského „žaláře národů“, vypadal už na sklonku osmdesátých let minulého století velmi odlišně od toho světa, na jehož oslavu skládali hymny a ódy vůdčí osobnosti československé (české a slovenské) transformace. (A ti, kteří k nám houfně přijížděli ze zahraničí blahopřát k obnovení úplné suverenity, činili totéž taktéž.)
Je pozoruhodné, že žádný z tehdejších rapsódů svobody a demokracie „bez přívlastků“ se ještě dnes nepropadl hanbou za své tehdejší iluze nebo nejspíš úmyslnou strategii, jejímž cílem bylo co nejrychlejší podřízení československé ekonomiky především západoevropskému kapitálu a americkým geopolitickým zájmům.
Těžko věřit tomu, že „otcové zakladatelé“ mohli být – při svém často ekonomickém vzdělání – natolik slepí či zaslepení, aby se nedokázali zorientovat v nově utvářeném světě pod drtivou dominancí nadnárodních korporací a pod diktátem USA, které zešílely nadšením z toho, že na světovém dvorku (někde i na smetišti) mohou být jediným vskutku halasně kokrhajícím kohoutem, vládcem stále se rozšiřujícího harému, teď už i východoevropských (pardon) slepic.
Proč tito tvůrcové budoucích časů neupozornili své spoluobčany na to, že jejich mýty opředený Západ, o kterém si za časů totality vyprávěli legendy u táborových ohňů pokaždé, když někdo získal vytoužený devizový příslib a jednou za život směl vycestovat za železnou oponu, odkud se pak vracel se zorničkami rozšířenými k nepoznání a vyprávěl a vyprávěl a vyprávěl, je ve skutečnosti prostorem, ve kterém se vede nesmiřitelný boj o zdroje, suroviny, trhy, o dominanci, strategickou a vojenskou převahu, o zisky a tak dále. Jenom ne o pravdu, fakta, svobodu, demokracii, větší rovnost na planetě a o lidská práva. Žádná volná soutěž ale nátlak, výhrůžky a zákeřnosti všeho druhu. Box bez rukavic a bez ohledů.
Ekonomika „trhu bez přívlastků“, „volné soutěže subjektů“ a „neviditelné ruky trhu“ v režii USA je ve skutečnosti přeplněna nátlakem, vyhrožováním, vydíráním, sankcemi a zákazy, které směřují proti hrozícímu úspěchu skutečně úspěšných subjektů. Tedy proti konkurenci ve smyslu politickém, strategickém a hospodářském. Je to úplně stejný model, který v malém formátu může charakterizovat “volnou soutěž“ mezi dvěma prodavači zmrzliny, z nichž jeden obchodník tomu druhému oplotí krámek ostnatým drátem, aby do něj nemohli chodit zákazníci. Takto se stane úspěšnějším, i kdyby sám prodával jenom zmrzlou vodu ochucenou práškem do pečiva.
Je skutečně otázkou, nakolik mají občané bývalých „experimentálně socialistických“ států ve střední a východní Evropě, jimž jejich vlastní transformační lídři předepisovali na růžovém papíře jediný možný scénář vývoje, věřit tomu, že tito lidé tak činili z naivity, nezkušenosti, neznalosti či přímo z hlouposti? Vždyť v hrdlo lhali, jak by pravili naši předkové chystajíce si pro ně mučící nástroje. (Osobně bych doporučoval španělskou botu, palečnice, pár minut na skřipci a potom do naha, natřít medem, vyválet v peří a hurá na zdravotní procházku po Karlově mostě za potlesku turistů. Nebo alespoň týdenní ozdravný pobyt na pranýři a čerstvém pražském vzduchu s cedulkou na krku a nápisem: „Buďto jsem byl takový vůl, nebo darebák“.)
Kdokoliv se po listopadu 1989 zmínil, že by snad mohly existovat i jiné cesty hospodářské transformace, než jaké představovaly „reformy zhasnutých světel“, založené na předání ekonomiky cizímu kapitálu spolu s urychleným vypěstováním domácí privatizační „buržoazie“ (doslova přes noc a mnohdy i z jednoho čertovského semene) bez podnikatelských tradic, zásad a dobrých úmyslů i způsobů, ten byl okamžitě umlčen varovně zdviženým ukazovákem, neboť byl zcela jistě „starou strukturou“. Nebo tomu vůbec, ale opravdu vůbec nerozuměl. Básník Hálek žádal „nekamenovati proroky“, leč tito proroci kamenováni byli. Trh bez přívlastků, volný trh, přece zařídí, aby se i Československo stalo rovnoprávnou a rovnocennou součástí onoho požehnaného, mimořádně spravedlivého prostoru úplně volné soutěže mezi průměrným a dobrým, dobrým a lepším, lepším a nejlepším, nejlepším a božským. No, stalo se…
To, že „neviditelná ruka trhu“ ve skutečnosti v dlani třímala klacek s rukojetí ve tvaru Bílého domu ve Washingtonu, kterým mydlí na všechny strany ty, kteří by snad svými schopnostmi mohli představovat alternativu k americké dominanci nad světem, toho si „otcové zakladatelé“ československé cesty na Západ nevšimli. Nebo spíše všimli, ale před oběma národy tehdejší federace toto své poznání velmi snaživě zamlčeli. A nejenom že nedospěli k sebereflexi a k pokání, někteří z nich se i po třiceti letech periodicky vynořují z mlhavého prostoru vlastního historického znemožnění a sázejíce na krátkou paměť národa ucházejí se znovu o pozornost těch, kteří už zapomněli, těch, kteří nikdy nic nepochopili a těch, kteří v čase jejich „hvězdné hodiny“ byli ještě dětmi a mohli by tudíž snad i aktuálně uvíznout v jejich už notně potrhaných sítích.