Pavel Gavlas píše o tom, zda je v souvislosti s výročím NATO vlastně důvod k oslavě a zda NATO dovede odpovídat na bezpečnostní výzvy dneška. Článek připomínáme našim čtenářům znovu v souvislosti se 70. výročím NATO.
Severoatlantická aliance vznikla před sedmdesáti lety dne 4. dubna 1949 a 12. března 1999 do NATO vstoupila také Česká republika. Podle tehdejších signatářů z dobrých důvodů, které byly uvedeny již v Příručce NATO vydané k padesátému výročí založení Aliance v kapitole VZNIK: „Poté, co západoevropské vlády splnily svůj závazek, daný ještě za války, zredukovat svou výzbroj a demobilizovat vojska, byly stále více znepokojeny jasnými signály, že sovětské vedení má v úmyslu zachovat svoje vojenské síly v plném stavu.“ Dále je uvedeno: “Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických událostí. Byly mezi nimi přímé hrozby svrchovanosti Norska, Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí, únorový puč v Československu v roce 1948 a protiprávní blokáda Berlína, jež začala téhož roku.“
Celý kapitalistický Západ bojoval od první světové války proti socialistickému ruskému (sovětskému) státu. Tato protikladnost společenských systémů byla ve vztazích Západ – Rusko trvale obsažena, tedy i v době 2. světové války. Spojenectví s Ruskem bylo zcela pragmatické spojenectví proti ještě většímu nebezpečí pro Evropu a svět – nacistickému Německu. Vytvoření obranné aliance v tomto stavu ruské vojenské převahy v Evropě po skončení války, bylo logickým krokem. Konec konců i SSSR usiloval o získání spojenců pro rozšíření toho, čemu se později říkalo socialistická soustava.
Období bipolarity, které skončilo rozpadem socialistické soustavy, a nakonec i SSSR, není nutné podrobně rozebírat. Mělo svá období napětí i období spolupráce, a to zejména díky vytvoření jaderné rovnováhy označované jako stav „vzájemného zaručeného zničení“ a politiky vzájemné spolupráce.
Velkou příležitostí pro vývoj vztahů mezi Východem a Západem byl rok 1989 a další bezprostředně následující roky – rozpad Varšavské smlouvy a SSSR, převzetí vlády v zemích bývalé Varšavské smlouvy opozicí a tím likvidace „světové socialistické soustavy“. Tato příležitost nebyla využita. Objevovaly se v té době různé myšlenky, dokonce i prezident Václav Havel po rozpuštění Varšavské smlouvy řekl, že i NATO by se mělo rozpustit, když už nemá nepřítele. Tato myšlenka a ani jiné teorie neutrálního Československa – mostu mezi východem a západem, strategie obrany všech azimutů a další, nebyly samozřejmě realizované. NATO, přes počáteční nejistotu „jak dál bez nepřítele“, de facto pokračovalo v předchozí politice, a dokonce poprvé vyslalo své ozbrojené síly do války v Jugoslávii. Zvítězila koncepce rozšiřování NATO na východ, přičemž je nutné podotknout, že státy – bývalé satelity SSSR, o přijetí velmi stály.
Etapa změny světového hegemona
Další vývoj známe docela důvěrně. Zapojení do válek na Blízkém východě, vznik „Islámského státu“, chaos a šíření terorizmu do Evropy, nelegální rozsáhlá migrace, a to vše na pozadí rychlého rozvoje ekonomiky Číny a obnovování moci Ruské federace, ztracené po rozpadu SSSR a následné krizi. Najednou vzniká síla, která je schopna postavit se Spojeným státům – současnému, zatím nezpochybnitelnému, světovému hegemonu a prosazovat vlastní politiku, nekompatibilní s tou americkou, respektive západní. Asi lze konstatovat, že je to počáteční fáze etapy změny světového hegemona, kam patří nejen ozbrojená síla, ale i všechny pokusy USA o revizi stávajících smluv a dohod, které se jim zdají pro ně málo výhodné, vyvolávání celní války, embarga na kde co, včetně nejbližších spojenců v Evropě. America First! ve zcela nahé podobě.
Severoatlantická aliance v této hře o udržení hegemonie USA hraje významnou úlohu. Zatímco Evropská unie jako ekonomické uskupení je pro USA konkurentem, se kterým je třeba uzavřít nové, výhodnější, smlouvy (problém GMO potravin, dotací zemědělství…) a třeba i uvalit ekonomické sankce (Nord stream II, odstoupení od jaderné dohody s Íránem, odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu), NATO je velmi užitečný spojenec. Podporou zejména Ukrajiny, Gruzie, Moldávie a koketováním s Běloruskem, vynucením zvýšení výdajů na zbrojení na 2% HDP, novou dislokací systémů PVO/PRO v Rumunsku a Polsku, permanentními cvičeními vojsk NATO v celé východní Evropě od Baltského po Černé moře, úvahami o americké vojenské základně v Polsku a existujícími předsunutými rotujícími jednotkami (základnami) v hodnotě brigády v pobaltských zemích a v Polsku a Rumunsku, NATO váže síly ruské armády v Evropě a uvolňuje ruce USA pro aktivity v Pacifiku a Jihovýchodní Asii – proti ČLR.
Všechny tyto nepochybně ne bezproblémové kroky lze nicméně pochopit. Jsme spojenci nejen pro období pohody, ale i do deště. Nicméně i přes tuto loajalitu k nejsilnějšímu spojenci, z níž zcela oprávněně očekáváme i vlastní benefity – třeba bezpečnost a jaderný deštník – bychom neměli zapomínat na vlastní životní zájmy ČR i Evropy. Které?
NATO buduje a posiluje své armády a připravuje se na válku s Ruskem. Zvyšujeme rozpočty na ozbrojené síly (a většinou kupujeme americké zbraně). Taková válka by se ale nejpravděpodobněji vedla v Evropě, nikoliv v Americe. Možná i jaderná, i když poslední prohlášení prezidenta Vladimira Putina deklaruje odvetný úder nejen na zbraňové systémy účastnící se prvního úderu, ale i na jejich řídící stanoviště – tedy na ty, kde se o úderu rozhoduje. Možná i na cíle v Americe, ale to už máme před sebou poslední válku hloupého lidstva. Odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu takový scénář nevylučuje.
Válka s Ruskem a imigrace
V současnosti démonizujeme Rusko a Čínu jako nejstrašnější hrozbu naší euroatlantické civilizaci – naší demokracii, ať s přívlastky, či bez nich. Jenže tyto státy nejsou největší hrozbou pro Evropu. Největší hrozbou je hromadná migrace způsobená rozvrácenými státy (rozvrácenými námi!!) vedoucími války mezi sebou, či uvnitř státu. A také jsou to klimatické změny, ať už způsobené lidskou činností, či nikoliv, které vyženou hladové obyvatelstvo do krajů přívětivějších, tedy do Evropy, nebo do severní Ameriky.
Hromadná či masová migrace, čítající davy desítek milionů hladových a zoufalých, zatím nenastala. Nicméně v Evropě je už mnoho milionů migrantů z jihu (Afrika, Blízký a Střední východ, dříve i Turecko), kteří jsou převážně muslimové, řada z nich bývalí členové Islámského státu. Víra těchto lidí není překážkou pro jejich usazení v Evropě, i když si mnozí myslí opak. Obvyklý proces vstřebání migrantů do existujícího státu je takový, že příchozí přebírají většinu zvyklostí a morálku původních občanů. Římskou říši zničili „barbaři“ – národy, které byly na mnohem nižší civilizační úrovni, přesto zachovali většinu tradic a zvyklostí řeckých, které převzali kdysi Římané a tradic i zákonů římských, které jsme převzali i my.
Jak se chovají dnešní imigranti
Problémem je, že dnešní imigranti často nejsou ochotni se integrovat, požadují „jiné“ zacházení, nemají v úmyslu pracovat, stačí jim dávky a většinou nemají ani požadovanou kvalifikaci, ani chuť ji získat. Požadují aplikaci práva šaríja, mnohoženství, podřadnou úlohu ženy a další, které je nutí vytvářet vlastní komunity s vlastními pravidly. Takové zkušenosti existují z Francie, Německa, Švédska, Holandska a dalších zemí; vznikají takzvané „NO GO“ zóny, kam se bojí i policie.
Natalita evropského obyvatelstva je nízká. Podle Eurostatu vykázala nejvyšší míru porodnosti v roce 2016 v Evropské unii Francie. Na jednu ženu se tam narodilo 1,92 dítěte. Na konci žebříčku je Španělsko a Itálie s hodnotou 1,34. Česko obsadilo z 28 zemí 11. místo, když nepatrně překročilo hranici 1,5 dítěte. Průměrná míra porodnosti v osmadvacítce tak mírně vzrostla na 1,60 dítěte na ženu, hranice zachování populace však činí 2,1.
Naopak, v muslimském civilizačním okruhu mívají ženy nejméně čtyři děti. Je známý výrok připisovaný Muammaru Kaddáfímu – volně řečeno – „S Evropou nemusíme válčit, dobudeme ji dělohami našich žen“. A může mít pravdu. Pokud by se tak stalo a muslimská komunita bude nadále posilovat, budou se vedle sebe vytvářet dva různé světy a ten náš, nositel tradic starého Řecka a Říma, židovsko-křesťanských tradic, po 3 až 4 generacích zanikne. Možná je to zákonitost dějin; státy a impéria se rodí a zanikají. Jde o to, zda tomu chceme trpně přihlížet.
Není to samozřejmě jediný scénář vývoje v Evropě. Může však nastat. Již dnes, kdy migrační vlnu způsobily především války v Africe a na Blízkém východě, se do Evropy přepravilo o hodně více než milion lidí, několik set tisíc zcela vypadlo z evidence a volně se pohybuje v Evropě, včetně bojovníků Islámského státu a jejich rodinných příslušníků. Možným teroristickým aktivitám těchto či jiných bojovníků jsme schopni čelit. Policie a tajné služby jsou k tomu připraveny. Jak se ale bránit demografickému problému – Evropa stárne a vymírá, imigranti jsou mladí, silní a jejich počet narůstá.
Kdo bude oslavovat?
Proto ona zásadní otázka obsažená v nadpise: je vlastně co slavit? Z pohledu velení NATO, představitelů vlád členských zemí, asi ano. Jsme největší a nejsilnější vojenská aliance na světě, s ambicemi angažovat se po celém světě. Původní cíl založení Aliance, obrana a bezpečnost členských zemí, garance míru pod záštitou OSN, je plněn. Členské země ani po roce 1989 nepoznaly co to je válka, protože války vedeme daleko od svých hranic – s výjimkou Jugoslávie. NATO hraje významnou úlohu při udržení americké hegemonie ve světě a tím i západní nadvlády. Tento bezpečnostní problém označujeme jako „životní zájem“.
Druhému problému – imigraci, klimatickým změnám a populačnímu propadu evropských národů nevěnujeme pozornost, kterou si zaslouží. Není zatím tak aktuální a jeho řešení bude stát mnoho peněz. Snaze chudých a hladových dostat se do prostoru, kde lze najít jídlo, nelze čelit armádami a zvyšováním výdajů na obranu.
Aby k nám tito chudí a hladoví neutíkali, musí mít doma možnost obživy a důstojného života. K tomu potřebují vlastní prosperující ekonomiku, fungující vzdělávací systém, kvalitní zdravotní péči a další, což dnes nemají. Vyžaduje to investice do rozvoje jejich národního hospodářství, a navíc tak, aby je neovládly nadnárodní korporace. Snaha naší vlády o pomoc Syřanům v Sýrii, a ne v Česku, je krok správným směrem. Zde by se část z procent vyčleněných na obranu ve všech státech světa, velmi hodila.
Jedná se ale vlastně o úplně nový přístup k bezpečnosti světa, který dnes nemá naději na úspěch. Až popsané problémy budou „zralé“ k řešení až bude zřejmě pozdě, pokud řešení nepomůže čínský projekt „Jeden pás, jedna stezka“.
A to je realita, kterou slavit nelze. Jedná se totiž o skutečný existenční problém euroatlantické, židovsko-křesťanské civilizace, tedy i Ruska, která tak může po necelých dvou tisíci letech, zaniknout. Pokud nic neuděláme.
„Přetahovaná“ mezi Evropou (NATO a EU) a Ruskou federací, kdo koho úspěšněji odradí od agrese, je proti zániku civilizace marginální problém, týkající se ale všech – zúčastněných i nezúčastněných.