Veronika Sušová-Salminen v rozsáhlé předvolební analýze sleduje hlavní trendy posledních pěti let vývoje na Ukrajině.
Ukrajina bude v neděli volit prezidenta. V těchto volbách půjde na prvním místě o obhajobu politiky současného prezidenta země Petra Porošenka v posledních pěti letech, což volá po konkrétnějším zhodnocení vývoje posledních pěti let. I když je nutno dodat, že výsledek voleb nakonec nemusí být racionálním vysvědčením dnešnímu politickému establishmentu.
Alespoň z hlediska předvolební situace odhady dlouhodobě konstatují oslabení podpory prezidenta Petro Porošenka. Přitom ale západní komentátoři – jeden příklad za všechny ve vlivné Foreign Policy – poukazují na pozitivní pokroky, které Ukrajina pod Porošenkovým vedením udělala. Důvody k nespokojenosti tak prý nejsou objektivní, protože země se od roku 2013 značně změnila k lepšímu, míní kupříkladu právě Motylův článek. Na Ukrajině ale sílí hlasy, které poukazují na to, že se od revoluce vlastně nic tak zásadního nezlepšilo, což Motyl vidí jako „paradox“.
Možná, že to ale tak překvapivé není. V důsledku Euromajdanu se Ukrajině dostalo rozsáhlé asistence Západu, který nepochybně sledoval vlastní geopolitické a geoekonomické cíle. Cukr a bič, především v podobě životně důležité finanční podpory, v řadě oblastí zafungoval. Díky zahraniční pomoci se Ukrajinu podařilo po propadu mezi roky 2014–2015 ekonomicky stabilizovat. Zdroje směřovaly do policie a armády a celkově do bezpečnostního aparátu (včetně armády), došlo k reformám v oblasti ekonomiky, přibližování norem těm evropským (tedy jejich přejímání), k privatizaci menších státních firem, k reformě penzí a zdravotní péče, k málo úspěšným pokusům o to zkrotit na Ukrajině endemický problém korupce, zreformovat soudní systém apod.
Nakonec se Ukrajina pustila i do reformy plynové a energetické politiky, která je sociálně bolestivá (v dotační oblasti, tj. cenově), ale odstraňuje jednu z největších patologií země. Řada z těchto reformních kroků byla součástí podmínek Asociační dohody s EU a zahraniční asistence institucí jako je MMF, které svoje finanční injekce podmiňují. Heslem reforem byl trh, privatizace a efektivita. Obecně ale platí, že Ukrajina se nemohla nechat padnout v kontextu sporů s Ruskem i z hlediska stability v Evropě.
Hospodářská stabilizace a sociální stagnace
V makroekonomické oblasti se ekonomika Ukrajiny dostala po prudkém majdanském propadu do plusových čísel, v posledních třech letech mírně rostla (zhruba mezi 1–3 %).
Oficiální čísla OSN docela v hrubých obrysech ukazují na to, čím si ukrajinská společnosti i země v posledních letech prošly díky srovnání časové řady let 2005, 2010 a 2018. V řadě, i když naštěstí ne ve všech, indikátorů nedosahuje Ukrajina v roce 2018 čísel z roku 2010 a dokonce vykazuje „návrat“ k těm v roce 2005. K indikátorům, které aspoň částečně ukazují na kvalitu života na současné Ukrajině, patří například index růstu cen – ty na Ukrajině vyrostly více než 2,3x ve srovnání s rokem 2010. Sice paralelně s tím rostly také mzdy, ovšem jejich růst byl pomalejší.
Zde je situace ohledně průměrných mezd, jejichž růst v posledních deseti letech sledoval trend „na houpačce“, přičemž jejich propad po roce 2012 byl jednou z předeher Majdanu:
HDP na osobu se ocitl (viz čísla OSN) v roce 2018 na čísle, které odpovídá roku 2005 a je menší než číslo z roku 2010. Vláda také dnes investuje menší sumy do školství i do zdravotnictví než v roce 2010 či dokonce v roce 2005. Ze známých důvodů navýšila výdaje na obranu, takže militarizovaný rozpočet vedl v podstatě k tomu, že do lidského potenciálu země i nadále investuje neadekvátně stavu a potřebám. Statistika OSN ilustruje pokračující demografický úbytek v zemi, nejen z hlediska porodnosti, ale také migrace ze země. Podle posledních čísel představují převody ze zahraničí – remitence rostoucí podíl na HDP – za rok 2018 tyto převody dělaly skoro 11 miliard dolarů, které na Ukrajinu směrovaly hlavně z Polska, Ruska, Česka, USA a Itálie. Bylo to o 17,5 % více než v minulém roce. Světová banka dokonce uvádí o něco vyšší číslo – asi 16 miliard, které dělají celkem 13,5 % HDP Ukrajiny v roce 2018. Pomajdanský propad se ale Ukrajině podařilo překonat. Ovšem v roce 2017 tvrdil představitel OSN na Ukrajině, že 60 % lidí na Ukrajině se fakticky ocitá pod hranicí chudoby,. Ohledně chudoby najdeme dost ambivalentní čísla v závislosti na metodologii a zdroji. Obecně platí, že Ukrajina se řadí k nejchudším zemím v Evropě a někteří ji považují za nejsevernější část globálního Jihu.
Posledních pět let bylo doprovázeno také růstem zadlužení Ukrajiny. V roce 2010 činil dluh ve vztahu k HDP 39,9 %, v roce 2017 pak 71,8 %, celkově se zadlužení země značně zvýšilo. Na druhou stranu ale podle dostupných statistik pokračoval předmajdanský trend poklesu zadlužení ukrajinských domácností, i když poslední čísla naznačují zase mírnější nárůst. K negativnějším jevům patří statistika týkající se nedoplatků na mzdách. V prosinci roku 2010 činily nedoplatky mezd na Ukrajině 1310 milionů UAH, ale v prosinci 2018 Ukrajina hlásí objem v hodnotě 2369 milionů UAH. To naznačuje problémy s platební schopností zaměstnavatelů.
Z hlediska měření nerovnosti Majdan nepřinesl zásadní změnu. Ve srovnání s 90. léty byl nicméně GINI koeficient sledující distribuci bohatství ve společnosti Ukrajiny mnohem vyšší 39,30. To jen ilustruje, že Euromajdan se dopady nevyrovnal 90. letům. Ten dnešní koeficient se rovná 24,1 (mezi roky 2014–2015 mírně stoupl na 25) a je oficiálně nižší než ten v ČR, kde se jednalo v roce 2015 o 25,9.
Pro další ilustraci se podívejme na obecnější čísla ohledně (v mainstreamové ekonomice využívaného) hrubého domácího produktu na hlavu v PPP tedy podle parity kupní síly. Na grafu vidíme na jedné straně roky 1991 až 2000 jako roky propadu, po roce 2000 až do roku 2008 růst, který znovu stagnuje po roce 2009.
V druhém grafu lze sledovat stejná čísla v České republice za téměř stejné období, přičemž zde vynikl trend (v černé) bez natolik prudkých „houpačkových“ výkyvů s ohledem na kupní sílu.
Obecně vzato lze tedy tvrdit, aspoň podle veřejně dostupných dat, že krizový vývoj po roce 2014 nepředstavoval z hlediska socioekonomických parametrů repete 90. let, kdy si Ukrajina prošla mnohem hlubší krizí. Na druhou stranu vývoj zapadl do trendu bohatého na výkyvy, který Ukrajinu doprovází dlouhodobě. Takže pojem stabilizace je zde nutné chápat v širším kontextu.
Reformy a konflikt
Ukrajina představuje v jistém smyslu unikát. Proces europeizace, tj. přejímání evropských norem a pravidel a integrace do Europy v podobě další periférie, se sešel s konfliktem na východní Ukrajině, který je stále hodnocen velice různě. Například Peace Research Institute Oslo (PRIO) hodnotí východoukrajinský konflikt jako konflikt typu 4, což znamená, že se jedná o „internacionalizovaný vnitřní konflikt mezi vládou státu a jednou nebo více vnitřními opozičními skupinami s vměšováním jiných států (druhotných stran) na jedné nebo obou stranách“. Takovou definici potom lze interpretovat jako internacionalizovanou občanskou válku, i když PRIO tento pojem obecně (nejen ve vztahu k Ukrajině) nepoužívá a řada lidí má výhrady v ukrajinském kontextu pojem používat, protože v něm vidí vyviňování Ruska a posunutí problému jen na rovinu vnitřní. Ovšem na druhou stranu je univerzální externalizace vnitřních problémů Ukrajiny na Rusko nejen laciným tahem politiků, ale skutečným problémem pro reformy a změnu. Zkrátka, ani s ohledem ke konfliktu na východě země nelze tvrdit, že kyjevská vláda na jeho vzniku neměla vůbec žádný podíl. Podobně je jen těžko udržitelné tvrdit, že ruská strana se na něm nijak nepodílela. I když je možné diskutovat o formě podpory a o skutečných cílech Moskvy.
Spory o terminologii nic nemění na tom, že na Ukrajině došlo k ozbrojenému konfliktu, který byl důsledkem (mimo jiné) oslabení monopolu státu na legální násilí. V důsledku vláda nekontroluje části území Ukrajiny, Krym se stal de facto součástí Ruska a tento vývoj je kontextem evropského směřování do Evropské unie, reforem a hospodářské politiky. Nepochybně kontextem negativním vzhledem ke stanovenému cíli.
Pohled na shora uvedená čísla tedy ukazuje na stabilizaci ukrajinské ekonomiky a společnosti, zatím ale nikoliv ještě příznak sociálního a hospodářského rozvoje. Duch reforem na Ukrajině byl v obecných rysech technokratický s důrazem na nadosobní trh, nikoliv s důrazem na kvalitu života, investice do ukrajinské společnosti (vzdělání, zdravotní péče, sociální systém, věda). Hlavně hned kolem roku 2015 vznikla představa, že nové reformy jsou vlastně procesem, kterým si prošlo „úspěšně“ Polsko a středoevropské země mezi roky 1990 až 2000. Nehledě na problematičnost těchto reforem, a hlavně jejich autoritářské (a společenskou pluralitu omezující) vyústění v Polsku nebo v Maďarsku.
Geopolitická rizika objektivně hrají proti Kyjevu, a to s ohledem na investice a na důvěryhodnost podnikatelského prostředí, ve kterém i po 5 letech panuje korupční praxe. Světová banka považuje ukrajinský systém za formu klientelistického kapitalismu (crony capitalism), s podílem asi 2 % soukromých firem s politickými konexemi, které využívají k podnikání a v důsledku tak kontrolují 20 % obratu a přes 28 % všech aktiv. Ukrajinu to stojí ročně 1–2 % růstu HDP podle čísel z roku 2017.
Pro demokratizaci Ukrajiny se stala problémem nejen ekonomika, ale také otázka role násilí v politice a význam seskupení s extremistickými a protidemokratickými ideologiemi. Ukrajinským problémem je dlouhodobě slabý stát, což zahrnuje i nemožnost státu zabezpečit dobře svoje základní funkce. „Revoluce důstojnosti“, převzetí moci, dobrovolnická hnutí, vývoj na východní Ukrajině, ztráta Krymu bez jediného výstřelu i první dva roky konfliktu na Donbase (s výraznými porážkami ukrajinské armády) tuto skutečnost odrážely. Obecně občanská společnost na Ukrajině nebyla ani tak partnerem státu, omezujícím faktorem státní moci jako tomu je klasicky v západní Evropě. Byla spíš snahou poskytnout si solidárně občanskou svépomocí to, co stát nedělal. Bohužel to mělo i svoje negativní stránky: vznik dobrovolnických batalionů například narušoval (oslabený) monopol státu na legální násilí, a navíc tyto jednotky přitahovali lidi s kriminálním profilem či extremistickými politickými názory s otevřeně nepřátelským vztahem k liberální demokracii.
Například dokumentace připravená pro OBSE v září 2018 nabízí portrét toho, jak vypadá krajně pravicový extremismus na Ukrajině. Zpráva mluví o případech pouličního násilí, nenávistném jazyku, ale i o případech pogromů na romské tábory apod. Zarážející je, že se zde opakovaně mluví o laxnosti přístupu policie a úřadů k těmto problémům. Není to náhoda. Andrij Jermolajev z think tanku Nová Ukrajina nejnověji situaci shrnul následovně: vláda v minulosti ignorovala vzestup nacionalistických skupin a využívala je jako odstrašovací taktiku. Nyní se krajní pravice obrátila proti vládě. Jermolajev není zdaleka první, kdo na tento problém upozorňuje. Vedle toho je dobré si uvědomit samotný kontext konfliktu, který válečné násilí do společnosti vnáší a také rétoriku mnoha politiků, která využívá řečnické násilí.
Dodejme, že problémem zde není to, že by tyto skupiny mohly vyhrát například parlamentní volby. Problémem je jejich připravenost k násilí jako nástroji politiky mimo tyto formální mantinely a relativně silný mobilizační potenciál. Mluvíme tu tedy ne o hrozbě těchto skupin z hlediska parlamentní politiky, ale z hlediska politiky ulice, kterou nelze právě na Ukrajině podceňovat.
Revoluce důstojnosti a oligarchie
V čem Euromajdan nejvýrazněji selhal je skutečnost, že se mu nepovedlo porazit jeden z hlavních ukrajinských problémů od vzniku nezávislého státu v roce 1991, nedokázal deoligarchovat zemi. Ukrajina se stala oligarchickou „demokracií“ s několika silnými hráči, kteří spojovali ekonomickou a politickou moc v nové fúzi. Znakem selhání bylo už samotné zvolení Petra Porošenka prezidentem země. Ovšem v pozadí jakkoliv občansky autentického Euromajdanu se pohybovali stínoví oligarchové s jejich byznys zájmy, včetně zájmu hlavního – neztratit moc a (přístup k) bohatství. Kromě toho, politická krize na podzim 2014 měla svoje hlubší kořeny v politice Viktora Janukovyče, který se snažil zklikvidovat pluralitu uvnitř oligarchických skupin ve prospěch svůj a své „Rodiny“. Tím vyprovokoval konflikt mezi oligarchickými klany.
Ukrajinští oligarchové jsou dílem vývoje v 90. letech, kdy Ukrajina přecházela z plánované ekonomiky na tržní systém. Vznikla tak základní patologie ukrajinské ekonomiky a společnosti, včetně základní rovnice „slabý stát“ a „silní oligarchové“, která je vzájemně podmíněná. Na rozdíl od Ruska na Ukrajině nedošlo k putinovské centralizaci moci, která oligarchy od politiky prostřednictvím silovické represe oddělila a jejich politické ambice neutralizovala.
Na Ukrajině mají oligarchové politické ambice, i když je většinou prosazují ze zákulisí. Například tím, že budují a sponzorují politické strany – i na Porošenkově Ukrajině není možné založit úspěšnou politickou stranu bez peněz z kapes oligarchů. Ihor Kolomojskyj, Dmytro Firtaš a Rinat Achmetov zůstávají pět let po Majdanu stále významnými figurami ukrajinské politiky, hned vedle Petro Porošenka (na širší seznam jmen a majetku se lze podívat zde). Například je možné najít nepochybné spojnice mezi televizní hvězdou, hercem a komikem Volodymyrem Zelenským a Kolomojským, i když se takové spojení popírá.
Pokud si doplníme kontext, kterým je fakt, že oligarchové na Ukrajině dnes kontrolují kolem 80 % televizního trhu, vidíme, že fúze mezi soukromými zájmy a politikou dál pokračuje. Pluralita je pak otázkou plurality zájmů jednotlivých oligarchů a klanů kolem nich, ne vlády lidu per se. Znamená to ale také velkou politickou volatilitu. Dodejme, že mezi 100 nejbohatšími Ukrajinci je dnes 11 poslanců Věrchovní rady a jeden prezident, tedy 12 % z nejbohatších Ukrajinců je po Majdanu přímo (kromě zprostředkovaného způsobu) v aktivní politice.
Ovšemže poslední Majdan moc oligarchů celkově oslabil. Na prvním místě ekonomicky. Velké ztráty zaznamenal Rinat Achmetov, jehož ekonomická a politická základna byla na východě země. Ztráty zaznamenal i Ihor Kolomojskij, který spolu s partnerem Hedannijem Boholjubovem ztratil kontrolu nad jednou ze svých hlavních pák – bankou Privatbank. Banka totiž byla znárodněna a Kolomojskij se musel podvolit. O tom, že zde jsou nevyřízené účty, svědčí například slova Petra Porošenka během posledních hodin kampaně o tom, že se Kolomojskij mstí za znárodnění banky a z jeho televize se šíří „nestydaté lži“.
Pro ilustraci toho, jak velké nerovnosti s sebou nese oligarchický systém – v roce 2015 patřilo 5 nejbohatším lidem na Ukrajině bohatství v 13 % HDP, v sousedním Polsku se jednalo o 3 %, v USA taktéž 3 %. V delším časovém kontextu se nicméně (!) jedná skutečně o oslabení dříve skutečně extrémního podílu na distribuovaném bohatství viz graf dole. Nicméně považovat to za stabilní důsledek politické změny je ošemetné, k podobnému propadu došlo i v době Velké recese (2008-2010).
Také v dnešních podmínkách oligarchie kontroluje naprostou většinu soukromého kapitálu na Ukrajině. Podle dostupných čísel se jedná o 64 % ukrajinské ekonomiky v kapitálu (2017). Zatímco podíl zahraničního kapitálu na Ukrajině byl 12 %. A která hospodářská aktivita je stále významnější také pro ukrajinské oligarchy? Dobývaní renty. Příklad Ukrajiny tedy ukazuje, že domácí kapitál nemusí být o nic menším problémem, než je kapitál zahraniční. Jestli byla objektivní překážkou v modernizaci Ukrajiny válka na východě Ukrajiny a spory s Ruskem, tak oligarchie zůstává překážkou další, kterou nelze ovšem externalizovat jako problém způsobený Ruskem.
Přeskupení uvnitř Ukrajiny
Postmajdanský vývoj výrazně změnil Ukrajinu co do regionální politiky, ve vztahu k Rusku i ve vztahu k „ukrajinizaci“ Ukrajiny jako prostoru, který je díky složitým dějinám mnohonárodní s různými náboženstvími a několika jazyky (vedle ukrajinštiny a ruštiny, maďarština, suržuk-hybrid ruštiny a ukrajinštiny, rumunština). Jestli se dosud ustáleně mluvilo o regionech „západ“, „střed“, „východ“ a „jih“ (či často také „jihovýchod“) tak tyto dostaly dnes nový význam, který se promítá do politiky i do volební kampaně. Ukrajina se prostorově změnila, takže konkrétně hovořit o jihovýchodu jako platné kategorii mnozí vnímají po roce 2014 jako neplatné. Podobně z ukrajinské politiky zmizela výrazná linie dělení kandidátů na „proevropské“ a „proruské“. V letošních volbách většina kandidátů kandiduje na proukrajinské a proevropské platformě.
K pozitivním důsledkům konfliktu s Ruskem lze řadit skutečnost, že ve společnosti a spíše spontánně došlo k posílení občanského rámce ukrajinské identity. Ruskojazyčnost není v rozporu s ukrajinskou identitou a neznamená automaticky proruské postoje. Nakonec například jeden ze závažných kandidátů na prezidenta Zelenskyj má za rodný jazyk ruštinu, pochází stejně jako Julia Tymošenko z Dněpropetrovska na východě země, kde je většina ruskojazyčná.
Bohužel ovšem na Ukrajině jsou síly, které politicky prosazují ukrajinizační jazykovou politiku pod heslem Ukrajina Ukrajincům, a dokonce v nejradikálnější formě s heslem „Smrt Moskalům“. Tito radikálové určitě nereprezentují většinový názor, nemají voličskou podporu v rámci parlamentní politiky. Jenže ukrajinská vláda vsadila z politických důvodů na radikálnější ukrajinizační vidění Ukrajiny, které je rizikem pro občansky vymezenou identitu. Nový zákon o jazykové politice ve vzdělání zakazuje využití menšinových jazyků pro výuku od 5. stupně výš. Zatímco maďarština a rumunština bude mít v případě některých předmětů výjimku, pro ruštinu jako neevropský (sic!) jazyk platí zákaz zcela. Což ostatně kritizovala například Benátská komise Rady Evropy.
Jazyková, náboženská i kulturní (církevní) politika vlády tak svojí krátkozrakostí podstupuje riziko etnického konfliktu. Jak píše Elise Giuiliano v posledních Foreign Affairs k této otázce: „Lidé začnou vnímat etnická vymezení, když politici a tvůrci veřejného mínění stigmatizují určité kulturní praxe a připisují jim nemorální nebo cizí atributy.“ V závěru článku se pak naznačuje, že ukrajinská vláda selhává i ve vztahu k Ukrajincům na separatistickém východě země, kteří rozhodně podle výzkumu autorky v terénu nemají jednotný proruský postoj, ani jednotný názor na separatismus. „Lidé na Ukrajině se už před časem posunuli od zjednodušení rusko-ukrajinské dichotomie – svými identitami, svojí každodenní praxí a politickými postoji. Nyní nastal čas vidět, zda lídři Ukrajiny budou schopni s nimi udržet krok,“ shrnuje Guiliano svoje poznatky. Bohužel prezident Porošenko, který v roce 2015 kandidoval pod sloganem „Nový způsob života“, po 5 letech u moci kandiduje pod konzervativním heslem „Jazyk, víra a armáda“, které se míjí s tímto potenciálem ukrajinské společnosti.
Vedle toho se zdá, že přes rétoriku a počáteční otřes se současný Kyjev nijak nežene k tomu, aby činil kroky k reintegraci Donbasu na Ukrajinu, zatímco se ztrátou Krymu se potichu (a samozřejmě nepřiznaně) smířil. Jak bylo naznačeno shora, z hlediska vnitřní konsolidace Ukrajiny má tento stav svoje plusy.
Pomajdanská Ukrajina v obecných rysech pokračovala ve stopách dosavadního politického vývoje, který je charakteristický vysokou roztříštěností politické scény a jejím neustálým přeskupováním. V podstatě po roku 2014 zůstaly na politické scéně Ukrajiny dvě nejsilnější stálice: Blok Petra Porošenka a Tymošenkové Vlast. Obě strany si udržují relativně silnou politickou podporu voličů v dost volatilním prostředí parlamentní politiky. Vedle několika dalších menších parlamentních uskupení (Svépomoc, Radikální strana), je tu Národní fronta, která ztrácí politickou budoucnost díky propadu voličské podpory a také Opoziční blok, který čelí schizmatu. Během pěti let vznikly nové politické strany – například Kolomojského UKROP (2015) či nejnovější politický projekt, který je prodloužením televizní šou Sluha národa (2017) se stejnojmenným jménem. Nová strana nyní boduje ve výzkumech veřejného mínění hned vedle Bloku Petra Porošenka a Vlasti.
Kdo bude prezidentem?
Dávat v případě Ukrajiny nějaké zaručené prognózy ohledně toho, kdo se stane prezidentem země, je dost ošemetné. Podle výzkumů veřejného mínění, které ovšem nejsou často spolehlivé, jsou zde tři silní pretendenti, přičemž současný prezident bojuje o post z oslabení díky hned několika skandálům z poslední doby, které ukazují na pokračování praktik klientského kapitalismu a korupce v okolí prezidenta. Je nutno dodat, že výsledky prvního kola budou také dost záležet na volební účasti, která se očekává nepříliš vysoká.
Julia Tymošenková je součástí ukrajinské politiky celé roky, byla jednou z vůdčích osobností oranžové revoluce, později premiérkou země i hlavní protivnicí Viktora Janukovyče. Euromajdan posunul její stranu do opozice a celkově ji oslabil. Její současný vzestup tak je možné vnímat jako comeback. I když je letitou stálicí ukrajinské politiky, je Tymošenková značně nevyzpytatelná z hlediska politické praxe (ne politické rétoriky, která využívá populismu) a samozřejmě by její zvolení neznamenalo výrazný rozchod s minulostí. V určitém smyslu jsou Porošenko a Tymošenko jako kandidáti provázáni. Zatímco Porošenko přesvědčuje voliče hlavně v zahraničněpolitické oblasti, tak Tymošenková využívá Porošenkových slabostí, kterými je socioekonomická situace a nedůvěra voličů v to, že Porošenko dovede tuto oblast zvládnout (a splní svoje sliby).
Vedle Porošenka a Tymošenkové je kandidatura Volodymyra Zelenského spojená s „čistým štítem“ osobnosti bez politických zkušeností a koster ve skříni, kterých mají Porošenko i Tymošenko požehnaně. Zelenskij je tabula rasa, na kterou je možné projektovat cokoliv a vystavět argument na dosavadní apolitičnosti. Je možné, že u Zelenského hraje roli i jeho televizní alter ego, postava reformního prezidenta Ukrajiny. To ale nebude hlavní faktor jeho podpory. Tím hlavním bude to, že Zelenskij dává naději určitého východiska – to v případě Porošenka a ani Tymošenkové neplatí. V jejich případě se zkrátka volí spíše kontinuita s oligarchicko-byrokratickým blokem, který vodí Ukrajinu v kruzích. Ty se pak snaží revolučně přetnout, aby jí byla tato revoluce znovu a znovu „ukradena“.