Veronika Sušová-Salminen shrnula to hlavní z nedělních parlamentních voleb ve Finsku, které někteří považují za svého druhu historické.
Finsko v neděli volilo v parlamentních volbách a jejich výsledky už někteří považují za „historické“. A dodávají, že politické karty, jak je voliči nyní rozdali, jsou nejméně přehledné od vzniku samostatného Finska v roce 1917.
Na první pohled šlo Finsko velice typickou cestou – posílila opozice a vládní strany dostaly od voličů vysvědčení v podobě ztrát. Z tohoto hlediska se nic zvláštního nestalo. Naopak tu platilo staré dobré: opozici svědčí opozice, vládní odpovědnost má svoje důsledky. Nebylo to ani příliš překvapivé, protože středopravá vláda premiéra Juhy Sipily nebyla považována za příliš úspěšnou. Tedy, pokud nepovažujete nejrůznější škrty za ideální způsob, jak řešit hospodářskou stagnaci.
V čem tedy „historičnost“ voleb vlastně spočívala? Než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která pomůže v orientaci ve finské politické scéně.
Dvě nejtradičnější strany finského politického spektra jsou sociální demokracie (SDP) a Strana středu (Keskusta). Původně se jednalo o dvě strany, které reprezentovaly dvě největší sociální skupiny – dělníky a zemědělce. Keskusta byla v podstatě středová strana agrárníků a ve své době se o ní opíral dlouholetý prezident země Urho Kekkonen. Sociální demokracie představovala silnou masovou stranu lidí práce, která dlouhou dobu dominovala finské politice. Neoliberálněji laděnou politickou stranou byznysu je, rovněž tradiční, Národní koaliční strana neboli Kokoomus (Kok), kterou lze řadit více vpravo než středovější Keskustu. Více nalevo od středu najdeme liberální Zelené (Vihr) a levicový Svaz levice – Vasemmistoliitto (Vas). Naopak za velmi středovou (až ideologicky univerzální) stranu lze považovat Švédskou národní stranu – SKP, která je v podstatě hlavním politickým reprezentantem zájmů asi 290 tisíc švédskojazyčných Finů. Jejich programová flexibilita je spojená se státotvorností – SKP vstupuje do vládních koalic jak s levicí, tak s pravicí. K tradičním, i když okrajovějším, stranám na středopravé pozici patří ještě křesťanská demokracie.
Relativně novým fenoménem finské politiky je potom vzestup pravicově populistické strany Praví Fini či Perussuomalaiset, zkratkou PS. Ti bodovali v posledních třech volbách (2011,2015,2019) a lze je řadit k evropskému trendu vzestupu nativistické (či nacionalistické) politiky se sociálně konzervativnějším viděním světa, euroskeptickým zaměřením a migračním tématem jako do značné míry mobilizačním nástrojem. A jak se na populistickou stranu patří – se značným protestním akcentem vůči středové politice a establishmentu. Historicky nejlepšího výsledku dosáhli PS v roce 2011, kdy získali téměř 20 %.
Vítězové a poražení
Výsledky letošních voleb na prvním místě ukazují pokračující tříštění politické podpory jednotlivých stran: sociální demokracie, Praví Fini a Kokoomus posbírali letos po 17 % hlasů. A žádná politická síla, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti, nepřesáhla 20 %. Znamená to, že hned tři nejsilnější politické síly mají ve 200členné Eduskuntě (parlament) předběžně po 40, 39 a 38 křeslech, zatímco výsledek 20 % a více dříve ve finském proporčním systému znamenal 50 a více křesel.
Vítězem voleb jsou sociální demokraté, kteří získali 6 nových křesel, ale nepovedlo se jim ziskem 17,7 % přesáhnout 20% hranici. Fakticky se jednalo o druhý nejhorší výsledek v dějinách strany, takže velké důvody k oslavám nemají. Levicová varianta vlády (bez PS) složená ze sociální demokracie, Levicového svazu (8 %), Zelených (11,5 %) a popřípadě RKP (4,9 %) dává dohromady 86 hlasů. I kdyby na palubu přibrala křesťanskou demokracii (3,8 %), bude mít jen 91 hlasů. Naopak pravicovější koalice Strany středu, Koalice, RKP a KD a případně (?) i Zelených by bez PS dala dohromady 98 hlasů. Pak jsou ovšem ve hře i nejrůznější kombinace, přičemž nejprve dostane možnost složit vládu sociálně demokratický lídr Antti Rinne. S otazníkem rozhodně je, zda i tentokrát budou Praví Fini pozváni se svými 39 křesly do vlády navzdory předvolebním vyjádřením ostatních stran, které koalici s nimi odmítaly.
Dodejme, že Praví Fini se mezi vítěze mohou počítat díky faktickému rozpadu strany na dvě frakce. Finský recept zainteresovat populisty v koaliční vládě a praktickou politikou otupit hrany jejich rétoriky fungoval. Od vstupu PS do vlády jejich preference padaly. V roce 2017 se ale strana rozdělila – v PS vyhrála radikálnější skupina kolem europoslance Jussi Halla-ahoa a ze strany odešla frakce ministra zahraničí Timo Soiniho. Tato pragmatičtější frakce s 18 poslanci vládu podpořila, zatímco původní PS šla se 17 poslanci do opozice. Od začátku roku 2019 potom výzkumy veřejného mínění zaznamenávaly nárůst podpory PS, zatímco vládní frakce, nyní s názvem Modrá alternativa, zcela propadla.
Vládnoucí Keskusta má nad čím přemýšlet. A to především díky tomu, že její vládní partner, (umírněně) neoliberálně laděný Kokoomus, nedopadl tak špatně. Výsledek v podstatě zapadá do trendu, který se se stranou táhne od jejího vzniku v roce 1918 (podpora mezi 15-20 % voličů). Finští umírněnější neoliberálové ztratili jenom 1,2 %, zatímco Sipilova Strana středu propadla o 7,3 %. Inu, škrtová politika sluší více konzervativně-byznysové či podnikatelské straně, kterou Kokoomus nepochybně je, než středovým agrárníkům…
Klimatická změna jako nosné téma voleb
I když to na první pohled není patrné, klíčovým tématem letošních parlamentních voleb byla otázka klimatické změny a ekologie, samozřejmě v sousedství tradičnějších témat – sociální politiky nebo migrace. Diskuze se ale výrazně týkaly otázky, zda a jak má Finsko nastoupit na cestu politiky, která bude podstatněji reagovat na klimatickou změnu. Samozřejmě, že se nejedná jen o okrajové (zelené) téma, protože se silně dotýká ekonomiky, růstu, struktury a reformy pracovního trhu, ale také sociální ochrany, blahobytu, zdanění a podobně. Diskutovalo se o omezení emisí, ukončení závislosti Finska na fosilních palivech a budoucnosti jaderné energetiky. Tento trend se projevil v historicky nejlepších výsledcích finských Zelených, kteří dostali 11,5 % hlasů. Mimochodem, 85 % poslanců za Zelené jsou ženy.
Ostatně Eduskunta bude mít v nové sestavě celkem 92 žen, takže Finsko se přibližuje rovnému zastoupení (nyní 46 %) v parlamentní politice. Navazuje tak na svoje politické tradice – Finsko bylo v roce 1906 první zemí v Evropě, která zavedla volební právo pro ženy (poslední bylo Švýcarsko v roce 1971, pozn. red.). Dvanáct let v jeho čele stála prezidentka Tarja Halonenová (2000-2012) a v jednu chvíli mělo Finsko prezidentku i premiérku. Bohužel musím zde smutně konstatovat, že v české politice se přes velmi pokrokovou masarykovskou tradici něco takového zatím rozhodně nekoná. A v nejbližší době ani konat nebude. Česku zřejmě zatím nehrozí ani flexibilnější organizace voleb, která díky možnosti předběžně volit bez zbytečných byrokratických obstrukcí posiluje volební účast. Ta letošní byla 72 % oprávněných voličů.
Většina komentářů výsledků voleb se zatím shoduje, že zemi čeká jedno z nejsložitějších koaličních jednání v historii samostatného Finska. Den po volbách je jisté asi jednom jedno: všechny možnosti jsou otevřené.
Finské parlamentní volby tak byly volbami pokračujícího politického obratu. Poprvé se ve finské společnosti začala diskutovat napříč celým spektrem a s odpovídající naléhavostí otázka klimatické změny a udržitelnosti. Zelení získali nad 10 % voličské podpory, což je nejsilnější mandát v dějinách strany. Politický obrat, který začal v roce 2011 nástupem PS do vrcholné politiky, pokračuje a ukazuje se, že nacionalismus a antiimigrační, sociální a konzervativní témata zůstávají nepřehlédnutelnou součástí (nejen) zdejší politiky. Součástí obratu je také jasný propad „tradiční“ sociální demokracie, popřípadě středové Keskusty. Patří sem i nová forma fragmentace, které komplikuje složení vlády. Na druhou stranu bohatost zastoupení, nyní znovu celkem 8 politických stran v parlamentu (a navíc jedno křeslo připadlo novému hnutí Harryho Harkima), zůstává.
Téměř poloviční zastoupení žen je přihlášením se k dlouhodobému trendu finské politiky, který lze těžko vnímat jako konzervativní či reakční. Podobně jako nový důraz na ekologická témata, který dává tušit nástup nějaké formy post-kapitalismu. Na druhou stranu ale pokračující úspěch Pravých Finů ukazuje, že ve společnosti jsou nepřehlédnutelné tendence k sociálnímu konzervativismu. Nová nepřehlednost a nejistota pokračujícího globálního interregna se projevuje i ve Finsku, kde bude nejspíš dosavadní schopnost finských politiků budovat relativně silné (velké) koalice postavené na kompromisu podrobena tvrdé zkoušce.