Ivo Šebestík sleduje spor o pomník maršála Koněva jako jeden z projevů české rusofobie.
Už od časů českého národního probuzení platí, že čím blíže mají Češi k Rusku, tím více se vymaňují z německého prostoru. A totéž platí pochopitelně i v obráceném směru. Ne vždy je tomu tak de facto, ale v psychologické rovině platí toto geograficko-politické paralelní přitahování a odpuzování téměř stoprocentně.
Co vede starostu Prahy 6 a další polistopadové rusofoby k frontálnímu útoku na mrtvého sovětského maršála, je úplně nepodstatné. Právě tak marginální jsou i samotní aktéři této hry i jejich osobní motivy, které je k aktivismu tohoto typu vedou. Je to možná novissima gloriae cupido, tedy nejnovější druh touhy po slávě. Čert ví! Naproti tomu podstatný je proces, který se po třicet let odvíjí na pozadí jednotlivých individuálních snah o znevážení ruského (sovětského) vlivu na rozhodující porážce německého nacismu.
Jako smečka psích „mikroplemen“
Jako smečka ňafajících, chňapajících a kňučících ratlíků, čivav a yorkšírů vrhli se po listopadu 1989 všichni doposud ilegální rusofobové, dávající si za časů „nerozborného přátelství se Sovětským svazem“ obzvláště dobrý pozor na ústa, na své bývalé pány, kteří díky dohodám mezi Reaganem a Gorbačovem přestřihli také i jejich vodítka a obojky a odebrali se do nekonečných dálav široširé Rusi, březových hájů, stepí a k břehům mohutných sibiřských toků. Další rusofobové se po listopadu 1989 teprve narodili nebo zhoubné počínání ruského bolševismu pozorovali pozorně a moudrým zrakem batolat z nočníků nebo v přestávkách mezi sunarem a večerníčkem.
Tohle hrdinství po válce, odboj po boji, srdnatá a lítá řež s nepřítelem, který už opustil svoje ležení, připomíná ono údajné hanácké přísloví z časů švédských válek. Snad znělo přibližně takto: „Dyž tam bodó, tak cófnem a dyž tam nebodó, tak hŕŕŕ na ně.“ Tolik snad v rovině satiry. Nicméně, jinak je takové počínání ve skutečnosti ubohé a zbabělé. Bojovat je třeba s tím, kdo aktuálně škodí zemi a světu, a takových škůdců je v současné době tolik, že vést války směrem do historie je dokonalým plýtváním sil. Nehledě na to, že lidé, kteří podnikají ponory do nedávných dějin s cílem vynést na povrch něco rusofobního, o spletitých dějinách dvacátého století nevědí zhola nic.
Conditio sine qua non?
Ona nenávist vůči všemu ruskému je plodem ztotožnění Ruska s bolševismem a potlačením Pražského jara vojsky pěti států Varšavské smlouvy, které bylo cíleně pěstováno paralelně se snahou o převrácení kauzality mezi německou okupací a následným poválečným vyhnáním či odsunem sudetských Němců z českého pohraničí. Na programu polistopadového vývoje bylo opětovné zasunutí českých zemí do německého prostoru, nikoliv rasově a státoprávně, ale „jen“ politicky a hospodářsky. No a s tímto procesem, pochopitelně maximální vzdálení Čechů od Ruska. Jakoby bylo podmínkou, „bez níž nelze“ (conditio sine qua non), že Češi nemohou mít přátele a spojence zároveň na Západě i na Východě. Vždycky jeden z těchto dvou „přátel“ musí být považován za nepřítele.
Lidé – tito „homines bonae voluntatis“ [1] (a je jich dost) – kteří v českých zemích považují za přirozené, že se Čechy, Morava a Slezsko prostě jednou pro vždy nacházejí uvnitř německého prostoru, pracují velice silně na tom, aby mezi Čechy probudili a průběžně posilovali rusofobii, která ale není Čechům příliš vlastní. Za přibližně 1200 let – od Velké Moravy a Kyjevské Rusi – měli Češi s Rusy problém jen dvakrát. Ovšem jenom lidé, kteří znají dějiny dvacátého století alespoň trochu podrobněji, vědí, že pád Československa do zájmové geopolitické sféry Sovětského svazu (Ruska) byl důsledkem dlouhého řetězce příčin, následků a okolností, při kterých ani zdaleka nepůsobilo Rusko jako osamocený hráč a agresor. Za kulisami, ve kterých se odehrávala jednotlivá dějství dramatického boje o československou autonomii (ba dokonce i o české přežití) vidíme docela zřetelně vykukovat tváře britských, francouzských i amerických spojenců, nyní nezpochybnitelných „dobrodinců“.
Ignorované množství peripetií, které vedly k začlenění Československa do sovětské zájmové sféry
Rozpoutání druhé světové války, italské výboje v Africe, španělská občanská válka, anšlus Rakouska, obětování Československa Německu, Stalinovy marné pokusy o západní spojenectví proti Hitlerovi zakončené jeho dobrým pochopením, že Západ více než o likvidaci nacismu usiluje o zničení ruské říše, k čemuž mu může Hitler pomoci (Pakt Molotov-Ribbentrop), tohle všechno byly první mezistupně vývoje vedoucího nakonec ke vstupu Sovětského svazu do války proti Hitlerovi a k jeho vítězství ve Velké vlastenecké válce.
Další peripetie přicházely v průběhu samotné války. Všechna jednání na Jaltě, v Teheránu a v Postupimi jednoznačně předurčila poválečné rozdělení sfér vlivu mezi vítěze. A k nim Sovětský svaz patřil na prvním místě. To, že se Československo ocitlo v „ochranném pásmu“ Sovětského svazu a že jeho obyvatelé po osvobození z velké části propadli obnoveným pocitům panslavismu a rusofilie, bylo důsledkem předválečného vývoje, postoje západních demokracií vůči Československu i mimořádného cynismu na stranách všech velmocí, které tvořily protihitlerovskou koalici, a které si v posledních dvou letech války rozebíraly svět podle svých představ.
Jediným důvodem pro vstup Spojených států do tohoto konfliktu bylo právě poválečné uspořádání světa a jejich obrovská šance na to získat ve světě vládnoucí pozici. Tedy něco, co se za cenu mnohých krveprolití pokoušejí zachovat pro sebe i dnes. Altruismus mnohých Američanů vůbec nekorespondoval s cynismem amerického byznysu a Bílého domu. A tak je tomu stále.
Stalin věděl se stoprocentní jistotou, že spojenectví s Brity a Američany nepřežije podpis bezpodmínečné kapitulace Německa ani o jediný den. I kdyby ruský bolševismus neusiloval o teritoriální rozšíření (což usiloval), musela se Moskva před Západem zabezpečit vznikem ochranné zóny a budováním spojeneckých vazeb se svými satelity. Takto prozaicky i cynicky byly položeny základy zasazení Československa do sféry vlivu Sovětského svazu, a tím jeho vzdálení se Německu. Z podobných bezpečnostních důvodů se Rusko brání přestupu sousední Ukrajiny do nepřátelského tábora (americký pakt NATO) a použití jejího území k útoku proti sobě (patrně hlavní důvod obsazení Krymu).
Korigování dějin opět a jako vždy podle aktuální politické objednávky
Za časů takzvaného budování socialismu (a pozdějšího „reálného socialismu“) stranické orgány a oficiální historiografie zdůrazňovaly hrůznou stránku nacismu, byť s ohledem na partnerství s východním Německem, bývala v kontextu války a okupace slova jako Německo, Němec a německý potlačována a nahrazována pojmy odvozenými ze slova nacismus. Aktuální politické vazby se prostě do historie promítají vždy, všude a za všech okolností.
Po konverzi Československa od Sovětského svazu k západnímu kapitálu z listopadu 1989 (mylně označované jako sametová revoluce) se vnímání ruského a německého prostě otočilo o sto osmdesát stupňů. Rusofobové bez ohledu na fakta přestali mluvit o nepředstavitelně zrůdných a v podstatě nikdy nepromlčitelných zločinech německého nacismu a zaměřili svoji pozornost stoprocentně na vyhledávání sporných míst v idylickém obrazu československého osvobození Československa, jak jej vylíčili úplně stejně neobjektivní ideologové bývalého režimu. Proti jedné propagandě nastoupila prostě propaganda opačná. Ovšem, zatímco ideologové starého režimu, prosovětského, měli na své straně alespoň základní a neotřesitelná fakta a statistiky, tak se propagandisté režimu nového, proněmeckého a proamerického, museli opřít o individuální případy selhání sovětských vojáků, o detaily vytržené z kontextu, marginálie, konstrukce či o dezinterpretace motivované apriorní zlou vůlí vykladačů.
Někteří ruští historikové, zpravidla emigranti v Rusku odsouzení za vlastizradu, jako například bývalý pracovník KGB Viktor Suvorov (pseudonym Vladimíra Bohdanoviče Rezuna) dodali k těmto výkladům někdy zcela vykonstruovaný materiál přeplněný úmyslně deformovanými fakty i výklady diktovanými osobní nenávistí nebo pocitem křivdy.
České rusofobii chybí vlastní domácí půda
Na rozdíl od Polska a Pobaltí, ve kterých se rusofobie opírá o staletí bojů těchto zemí s ruskou říší nebo o ruské anexe, a je do značné míry součástí běžného cítění alespoň části obyvatelstva, pak česká rusofobie v podstatě nemá vlastní živnou půdu. Je to cizorodá jedovatá bylina ze zahrádky Augustovy manželky Livie [2]. Spíše naopak. Tak jako Češi cítí určitý obdiv k velkým evropským národům, jakými jsou Němci, Britové či Francouzi, úplně stejně mají respekt i k Rusům. Možná se s ním nechlubí, neboť je jaksi v módě (a bylo to i dříve) vyslovovat jisté pohrdání ke všemu, co Bůh položil na východ od moravských hranic (nebo od Prahy?). Jenomže ruská velikost, síla, houževnatost a odhodlanost prostě imponují, ať už se projevují ve válečném nasazení, v geografických pojmech nebo na hokejovém ledě a v dalších sportech.
Respekt malých k velkým je asi dán biologicky. Malí se velkých buďto bojí, nebo k nim vzhlížejí. Obranou před pocitem malosti je dosáhnout alespoň v něčem velikosti. Karel Čapek radil směřovat k profesionalitě, cti a hrdosti na úrovni každého občana. Tedy v podstatě něco podobného, co doporučoval už Palacký. Současní tvůrci veřejného mínění míní spíše „sloužit až do roztrhání těla císaři a Pánubohu“, tedy rada Dobrého vojáka Švejka, míněná ovšem ironicky. Některé nepočetné národy k nějaké formě velikosti dospět dokázaly. Dokud budou ale Češi (míněno hlavně politické reprezentace a kolaboranty rodem i duchem) pouze ochotni až daleko za rámec nutnosti sloužit někomu většímu, skutečné velikosti, pro niž mají dostatek talentu, kultury i zkušeností, se nedočkají.
V podstatě od bolševické revoluce dodnes se Rusko nachází ve válečném stavu se Západem
Lidé se smyslem pro kulturu vědí až příliš dobře, že tak mohutné epopeje, jakými je Vojna a mír nebo romány formátu Bratrů Karamazových, asi nelze psát jinde než v Rusku. Totéž platí i pro další knihy: Tichý Don, Křížová cesta, Doktor Živago nebo Souostroví Gulag. A právě tak působí hudba Čajkovského, Rachmaninova nebo Musorgského. Rusko je (a vždy bylo) zemí obrovských kontrastů, na jedné straně kultura ohromné šíře, nádhera carských sídel a salónů šlechty, na straně druhé venkov nacházející se téměř ve středověku. Jednou Alexandr Něvský a Dmitrij Donský, podruhé šéfové Čeky či NKVD Jagoda a Ježov. Nebo v literárním kontextu jednou Andrej Bolkonskij, podruhé Oblomov.
Všechny kroky Ruska v časovém rozmezí od dvacátých let 20. století do současnosti je rozumné chápat v souvislosti s válečným stavem, ve kterém se Rusko ocitlo v podstatě po bolševické revoluci 1917 a po zahájení intervenčních válek vedených proti němu ze strany dohodových mocností a Polska (polsko-sovětská válka 1919 až 1921). Tyto konflikty byly součástí vnitřní občanské války a na straně intervenčních brigád bojovaly i československé legie. Dá se říci, že od té doby, jen s malými přestávkami křehkého příměří, trvá válečný stav mezi Ruskem a zjednodušeně řečeno Západem dodnes.
Rusko západnímu kapitálu nevadilo (a nevadí), protože bylo takzvaně „socialistické“, nedemokratické a nesvobodné. Vadilo, protože nesmírně překáželo při získávání nových trhů a odbytišť. Vázalo příliš mnoho území, surovin a lidí, kteří takto jaksi vypadávali ze západní ekonomiky. Rusko, to se rovnalo (a rovná) gigantickým ztrátám zisků. Byznys Západu nemá nejmenší problém s diktátory, feudály, fašisty, teroristy, s blázny, s nikým kdo prolévá krev, lže, jedná v rozporu s právem, morálkou i prostou slušností. Nevadil mu Pinochet ani saúdský princ důvodně podezřelý z organizování vraždy. Nic proti kosovským „státníkům“ stejně důvodně podezřelým z válečných zločinů. Neměl by jistě problém ani se samotným Luciferem, kdyby Peklo řádně spolupracovalo na tvorbě západních zisků. Rusko ale nespolupracovalo. A pokud, tak ne podle představ západního kapitálu.
Západ odmítal přijmout Sovětský svaz do Společnosti národů, pak s ním nechtěl bojovat proti Hitlerovi. Během druhé světové války se nepřátelé stali dočasnými nesmírně účelovými a cynickými spojenci, ale po pádu Hitlera nepřátelství propuklo znovu. Nakonec se sovětský model zhroutil, ale poté, co se Putinovo Rusko odmítlo podrobit politické vůli USA a západnímu kapitálu, odmítlo darovat své bohatství, suroviny, trhy, mezinárodní vliv a levnou pracovní sílu, vypuklo nepřátelství dobrodějného Západu vůči zlolajnému Rusku znovu. Válečný stav tedy trvá.
Není vůbec divu, že propagandistické mechanismy domácího původu i importované ze Západu pracují taktéž na českém území, a to na plné obrátky. A snaží se jedovatou bylinu rusofobie hnojit a zalévat, jak mohou. Je jedno, zda na Praze 6 nebo někde jinde v republice. Mají hojně domácích českých spolupracovníků. Ti se ale najdou vždy a za všech okolností. Je docela možné, že kdyby mladší ročníky rusofobů žily za bývalého režimu, pak by jejich šatníky zdobily svazácké košile, pionýrské šátky a na schůzích by plamenně hovořily o přednostech plánovaného hospodářství a pětiletek po sovětském vzoru. Dopisovali by si s komsomolci a účastnili se výběrových mezinárodních pionýrských táborů. A diplomové práce na vysokých školách by pak psali o výhodách socialismu před kapitalismem nacházejícím se nad propastí. Mentalitu na tohle počínání by měli geneticky zděděnou, právě tak jako ji mají geneticky předurčenou pro to, co činí dnes.
Dějiny se sice neopakují, ale některé mechanismy v nich ano, a to v podstatě úplně beze změny. Lidská civilizace se nepohne kupředu ani o jediný milimetr, dokud se budou dějiny přepisovat podle aktuální politické objednávky či podle toho, co se momentálně někomu hodí do krámu. Řeklo by se, že záplava informací, která celoplanetárně roste po miliardách každou minutu, by měla přispět ke zmoudření lidstva, ale ono to, kupodivu, působí přesně v opačném směru. Méně patrně znamená více i v tomto ohledu…
Dějiny by se měly učit na všech typech škol, je však otázka, zda nedávnou historii pokaždé účelově deformovanou masivní propagandou médií veřejné služby a „tvrzením“ společenské atmosféry, dokážou učit lidé, kteří ji sami na vlastní kůži neprožili a jsou odsouzeni k tomu, aby studovali z knih a skript, které už samy vznikly účelově uprostřed štvanice na minulost a úporné snahy „korigovat“ národní dějiny do podoby, aby vyhovovaly německému pojetí střední Evropy a americkým geopolitickým zájmům. Takovéto „antitacitovské“ (le désinteressement [3]) historické spisy, bohužel, po roce 1989 vznikly a lze se velice obávat toho, že části učitelů dějepisu mohou poskytovat návod, jak nechtě zničit české národní dějiny úplně. Nezájem žáků a studentů pak dílo zkázy národní historie dovrší.
Znevažování moravských vazeb na Byzanci, zdrcující kritika husitského hnutí, odklon od Husa i od Komenského, zesměšňování stavovského odporu v počátcích třicetileté války a dojemné pochopení pro rekatolizaci, totální znevážení národního probuzení a popírání smyslu protihabsburského politického odporu spolu se zapomínáním na přední postavy tohoto období, jakými byli Palacký, Havlíček-Borovský nebo Smetana či Mánes. A to vše završeno velkorysým zapomenutím na Mnichov 1938, henleinovský teror v českém pohraničí i na samotný protektorát. A jelikož finis coronat opus, je tu nakonec aktuální výtrysk rusofobie. Čím dál od Ruska, tím blíže k Německu či dovnitř německého prostoru! Tahle psychologie prostě platí doposud.
Spory o pomník maršála Koněva v kontextu polistopadové rusofobie
A tak jsou spory o osud pomníku maršála Koněva, zasazeny do kontextu polistopadové rusofobie, jen jedním z mnoha příkladů úplně zbytečných provokací a konfliktů. Rudou armádu v bojích proti Německu musel někdo vést a je docela logické, že na vítězství v těchto operacích měli „jistý vliv“ i generálové a maršálové. Nejenom řadoví rudoarmějci. Proto patrně maršál Koněv k osvobození českých zemí skutečně svým dílem přispěl. Dost možná i několik zastupitelů na Praze 6 tomuto faktu vděčí za svoje narození. I když by se možná narodili raději kdesi v Ohňové zemi, kam si Hitler s Heydrichem přáli vystěhovat germanizace neschopné Slovany českého původu, aby v těchto končinách tiše vyhynuli.
Možná by měli to štěstí, že by se jejich rodiče či prarodiče nebo dokonce praprarodiče hodili k poněmčení nebo by směli otročit na nekonečných latifundiích velkoněmecké říše na Ukrajině. No, maršál Koněv asi nevelel svému frontu tak špatně, když válka skončila drtivou porážkou Německa. Po této válce byl ale Sovětský svaz okamžitě ve válce nové, a tak asi není tak úplně překvapivé, že byl Moskvou nasazen do bojů na jiných frontách. I na těch, které s odstupem času oprávněně kritizujeme. Možná stejně, jako bychom asi měli kritizovat americká zvěrstva napáchaná ve Vietnamu. To ale starostu Prahy 6 nenapadne ani náhodou. A také proto je jeho zásadová „mravnost“ směrem ke Koněvovi jen ubohou karikaturou.
Kulturní fronta rovněž v příkladném boji s Ruskem. A samozřejmě také s křížkem po funuse
Uměle naroubovaná česká rusofobie má ovšem i své „kulturní“ formy. Tak například ve filmu Pupendo, který sice obsahuje hezké humorné situace, je hlavní postava, sochař-polodisident a polokonformista představovaný hercem Polívkou velice znechucen tím, že z hlíny ztvaruje sovětského generálka Rybalka. Lapen vnitřním svárem mezi potřebou nenávidět bolševiky a „rusáky“ a nutností vydělat si peníze zasypává jeho podobiznu těmi nejsprostšími nadávkami. V dalším snímku zvaném Pelíšky týž herec Polívka vysloví politování nad tím, že východní Němci za války stříleli do vzduchu. Kdyby mířili lépe, mohlo padnout více rudoarmějců a Praha by dost možná – k uspokojení části zastupitelů na Praze šest i svérázného (dokonce i na polistopadové poměry) českého ministra zahraničí – zůstala německá.
Jestliže si totiž maršál Koněv nezaslouží sochu za to, že nese asi docela významný podíl na osvobození části českého území od nacistického teroru, pak je možné hledat důvody, proč se to někomu takto jeví. A mezi těmito důvody může být docela dobře i ten, jenž je vlastně nespokojeností s výsledkem druhé světové války a lítostí nad tím, že se české země musely vrátit do německého zájmového prostoru až teprve poté, kdy Československo bylo vymaněno z vlivu ruského (sovětského). Tedy po listopadu 1989. Nikdo z potrefených si ovšem nemůže stěžovat na to, že jeho rusofobní animozita vůči Koněvovu památníku vyvolává tyto úvahy.
Narodit se jako Němec, třebaže „bémák“, se někomu může jevit výhodnější, než narodit se jako Čech. V Německu jsou vyšší mzdy, v obchodech pod stejnými značkami nalezneme kvalitnější potraviny za úplně stejnou cenu, jakou mají tyto potraviny v obchodech v českých zemích, ne-li za nižší. V Norimberku v restauraci se může člověk najíst velice slušně a bez obav ze záhadného původu surovin za tři stovky, tak jako v Praze (ovšem již s obavami), v restauraci nacházející se ovšem mimo hlavní turistické tahy. Na těch pořídí za „tři kila“ sotva dvě kávy.
A vzhledem k tomu, že české dějiny jsou „v pořádku“ jen tehdy, pokud se odvíjely v plném souladu s dějinami německými a katolickými (Petr Pithart jistě bude souhlasit), pak takto smýšlející člověk opravdu nemá důvod lpět na ničem českém. Na ničem, co bylo jako české zachráněno právě oním tak nechtěným a nežádaným zásahem Rudé armády. Ano, ať se potrefení rusofobové nediví tomu, že vyvolávají takovéto podezření! Byť je nejspíš vyvolávají jen díky tomu, že nevědí, co činí, pročež jim budiž odpuštěno.
Post scriptum…
Heinrich Heine v jednom svém deníku sice napsal, že i on chce odpustit svým nepřátelům (a že jich měl!). Nicméně, ne dříve, dokud nebudou oběšeni. Berme to však jako básnickou licenci, jako metaforu, bonmot básníka, jenž psal s humorem, půvabem, nadsázkou, byť někdy docela smutně. Stejně jako Villon i on zanechal literární testament. Obrovskou chybou Heineho, tohoto židovského básníka z Porýní, ovšem bylo to, že sympatizoval s Marxem. Dokonce se dopustil i té trestuhodné pošetilosti a neomalenosti, jakou dnes nemůžeme vůbec pochopit, že měl sociální cítění a jeho srdce bilo vlevo. Oni holt rusofobové a jim blízcí bojovníci proti všemu autenticky levicovému (výstřelky vedoucí ke kulturnímu zničení Evropy nejsou plodem levicového myšlení) mají vlastně těžký život. Dějiny jim v ničem nedávají zapravdu.
Vysvětlivky:
[1] Lidé dobré vůle – latinsky. Míněno hodně, ale opravdu hodně ironicky
[2] Proslulá travička, která vraždami členů císařské rodiny klestila cestu na trůn svému synovi, Tiberiovi. Chtěla ovšem vládnout místo něho. Nějakou dobu se jí to i dařilo.
[3] Nezaujatost – francouzsky. Římský historik Tacitus zastával hledisko maximální věrnosti pramenům a faktům. Jiní římští historikové, jako například Titus Livius, dbali více jazyka než pravdivosti. Středověcí analisté pak namnoze sloužili svým pánům docela transparentně, což se dalo uhodnout už z věnování, kterými těmto aristokratům připisovali svá díla, za což samozřejmě očekávali honorář. Dá se říci, že polistopadoví propagandisté jsou mnohem více dědici středověkých kronik než Cornelia Tacita.