Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že odmítnutí Albánie a Severní Makedonie ukázalo na západní i naše pokrytectví i na reálné problémy EU v nové geopolitické realitě.
Odmítnutí začít jednání o přistoupení do Evropské unie pro Albánii a Severní Makedonii není překvapením a dalo se čekat. Jednalo se o třetí odmítnutí za poslední více než rok. Přístupová jednání odmítla na prvním místě Francie, ale vedle ní i Nizozemsko a Dánsko. Naopak země V4 byly pro a jejich ministři zahraničí v otevřeném dopise apelovali na to, aby EU svoje dveře oběma zemím západního Balkánu otevřela a pro úspěch zopakovala „šíření“ demokracie, prosperity a evropských hodnot.
Odmítnutí jednak znovu ukázalo, jak malou váhu mají země V4, ale také připomenulo to, co známe z minulosti, jen jsme na to jaksi pozapomněli. Ani přístup zemí skupiny V4 a dalších zemí středovýchodní Evropy do EU se totiž ve své době netěšil jednoznačné podpoře ze strany západoevropských zemí. Nálady roku 1989 rychle vyprchaly a náš „návrat do Evropy“ byl na západě vnímán s obavami a výhradami.
Jednou z výhrad, které vůči rozšíření EU na východ v době našeho přijímání zaznívaly, byla poněkud pikantně obava z migrace či slovy tehdejších kritiků z migrační „záplavy“ levné práce z východu do „starých“ zemí Evropské unie. Ostatně, restrikce vůči novým členským zemím EU ohledně migrace za prací zůstávaly v platnosti poměrně dlouho. Historik Philipp Ther (v knize Europe Since 1989) tento problém shrnul následovně: „Debatu o migraci je možno považovat za součást porodních bolestí nové Evropy roku 2004. Západní Evropa se ukázala jako pozoruhodně bojácná a nepohostinná. V podstatě se to dá připsat třem faktorům: nedostatečné participaci v revolucích roku 1989, její obavou ze soutěže na pracovním trhu a neochotou podělit se o své bohatství.“ Jinými slovy, středovýchodní Evropa se v roce 2015 v rámci debaty o migraci ze zemí mimo EU vlastně stala západní Evropou před rokem 2004. Ovšem, co je dovoleno Jovovi…
Nemělo by nám ujít to, že migrace se stala jedním z důvodů proto, proč především Albánie nedostala zelenou a nebylo to díky odporu zemí V4. Bylo to díky nesouhlasu jádrových zemí EU. Jak prezident Emmanuel Macron uvedl, Albánci jsou druhými největšími žadateli o azyl ve Francii, což ukazuje na to, že zde je stále dost problémů k řešení a Francie je proti. Podle statistik z roku 2018 se jednalo o 9690 žadatelů o azyl, z nichž bylo 88,1 % Francii odmítnuto. Migrace z Albánie vadí také Nizozemsku, i když země uvedla jako hlavní důvod pro svoje „ne“ stav právního státu a problémy s bojem proti organizovanému zločinu (zkrátka nedostatečné reformy). V červnu ovšem Nizozemsko požádalo o pozastavení bezvízového režimu s Albánií, a to kvůli nelegálnímu pobytu Albánců v zemi (čili nelegální migraci). Dá se tedy dedukovat, že migrace se tu považuje jako problém i v tomto případě, přestože to nezaznělo dost jasně. Divit se není čemu: pokrytectví bylo vždy důležitou součástí západní hegemonie.
V případě Severní Makedonie migrace jako problém explicitně nepadla, mluvilo se jen o nedostatečném pokroku v reformách, které EU od země požaduje, aby s ní začala jednat o členství – Francie nazvala proces přistupování jako bizarní s tím, že si přeje reformu přístupového procesu. Macron ale naznačil, že by obě země měly být před vstupem v lepší kondici. Jenže ono platí spíše to, že by v lepší kondici měla být hlavně EU a reformovat by se neměl (jen) pseudokoloniální proces rozšiřování (imitování vzorů centra bez toho, aby imitátor byl opravdu centrem), ale hlavně fungování a smyslu Evropské unie.
Kontext pro rozšiřování EU se od roku 2004 změnil. Na jedné straně je Evropská unie v roce 2019 (15 let od první vlny východního rozšíření) v jiném stavu. Rozšíření o dalších celkem 12 zemí po roce 2004 Evropskou unii proměnil. Unie nyní obsahuje celou řadu mocenských (ekonomických i politických) asymetrií, které její fungování značně komplikují. Nemluvě o tom, že dnes (stále) představuje „nejsilnější, nejkoncentrovanější projev neoliberálního systému“, jak ji nyní nemilosrdně charakterizoval historik a filosof Perry Anderson.
EU si také prošla hospodářskou krizí v roce 2008 a její dopady jsou stále živé. Velká Británie a její odchod z EU odstranily tabu o „věčném“ členství v EU. Během referenda se migrace z východu Evropy stala jedním z tažných témat pro rozhodnutí „odejít“. Došlo k tomu i přes to, že pohyb lidí má být jedním ze základních pilířů Evropské unie. V případě řecké dluhové krize se EU plně přihlásila k rigidní neoliberální politice, a to navzdory tomu, že velkou krizi z roku 2008 vyvolal tento hospodářský model. Země jako Polsko a Maďarsko v praxi zpochybnily tezi o úspěšném „šíření“ západních liberálních modelů demokracie prostřednictvím členství v EU (zatímco Čína na druhém konci Eurasie zpochybnila rovnici liberalizace ekonomiky rovná se západní demokracie).
Pikantní ovšem je, že dopis ministrů zahraničí skupiny V4, který byl pro zahájení jednání o vstupu do EU pro obě balkánské země, pohádky o šíření prosperity, demokracie a právního státu znovu pokrytecky opakoval v situaci, kdy je konvergenční dopad členství v EU značně pošramocen. Naopak spíše se potvrzuje fakt, že EU v rukavičkách dál udržuje periferní status zemí z okraje světového systému (není cestou ven či alternativou pro tyto země, takže nikdy nemůže dostát očekáváním, které vstup budí). Spolu s ním jdou ruku v ruce jevy jako jsou závislost, nedostatečný rozvoj a korupce, které se rády hází na vrub „domorodé kultuře“ (ne, že ta by nehrála určitou roli).
Krize na Ukrajině ukázala, že politika „stabilizace“ sousedství EU narazila na svoje ne moc mírové limity, na které nebyla EU připravena. Totéž lze tvrdit ohledně politiky vůči východnímu Středomoří, kde se vyznamenala v roce 2011 především Francie v souvislosti s destabilizací Libye a jejími důsledky (k těm patří i migrační problém pro celou EU). Vypravování o tom, že členství v EU je jediným lékem na stabilitu na západním Balkánu už jako „jistota“ neobstojí. Platí to tím spíš v době, kdy už EU není jediným zájemcem o vliv na tradičně složitém Balkáně, naopak se zde už viditelně a v různé míře pohybují Čína, Rusko a také Turecko. Rozšíření EU o země západního Balkánu s sebou bez ohledu na fakticky pokrytecké argumenty Francie nebo Nizozemska přináší dost velká rizika. Jednak geopolitická (a destabilizační) a jednak pro EU z hlediska jejího vnitřního (ne)fungování.
Obě země západního Balkánu riskují pak ještě tvrdý střet s realitou, protože i s naší pomocí věří v EU jako symbol něčeho čím nedovede být: členství v EU z nich totiž západní Evropu, ale ani visegrádskou Evropu neudělá a „evropské zázraky“ nepřinese. Čekají na ně spíš drobky ze stolu, čím menší, tím spíše se o nich bude mluvit. EU k tomu, aby tomu bylo jinak, bohužel nastavena není a nic takového nedovede. A pochybuji, že to je to, co měl Macron na mysli, že by se mělo změnit nejen ohledně přístupového procesu.