Historik Jiří Malínský píše o příčinách, průběhu a důsledcích druhé světové války, od které letos uplyne 75 let. V druhé části jeho článek připomíná sled událostí do konce války a její důsledky.
První část článku Jiřího Malínského najdete zde.
Stručný průběh válečných událostí II
Strategická iniciativa během roku 1943 postupně přešla na stranu Spojených národů. Zvýšila se i jejich válečná výroba a do plného chodu se dostávalo také doplňování armády. Na druhé straně se naopak vyčerpávaly síly Osy. Skutečná velikost potenciálu obou stran se stávala patrnou. Spojenci definitivně porazili Afrikakorps a od léta 1943 po boji v kurské „duze“ začal také pochod Rudé armády na západ. Vylodění na Sicílii a přenos války na italské území spolu s pádem Mussoliniho režimu značně oslabily nacistickou moc válčící znovu na dvou frontách. Podobně i Američané začali dobývat klíčové ostrovy a souostroví v Pacifiku. Japonský fanatismus nestačil; jejich boj do posledního muže s krutou pravidelností končil opakovanými územními ztrátami. Začalo být zjevné, že porážka Osy je neodvratná.
Spojené národy se sešly na Teheránské konferenci (listopad 1943), kde se mimo jiné dohadovalo i vylodění spojenců v západní Evropě. Jakkoliv hlavní síly Německa a jeho spojenců bojovaly na východní frontě, soustřeďovala i okupovaná Francie silné vojenské jednotky wehrmachtu. Nicméně začala příprava operace Overlord i druhého paralelního vylodění v ústí Rhony a dále pokračovaly boje na italské frontě. Současně probíhalo osvobozování západní části SSSR. Na přelomu let 1943 a 1944 byla dobyta pravobřežní Ukrajina a postup Rudé armády plynule navázal dalšími úspěchy v roce 1944. Byla zlomena blokáda Leningradu a postupně dobývány pozice v pobaltských republikách Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Rudá armáda dorazila i do válkou sužovaného Běloruska. V létě roku 1944 překročila její vojska západní hranici SSSR a zahájila osvobozování Bulharska, Polska, Rumunska a Jugoslávie.
Zesílil i odboj okupovaných národů. Nejvýraznějších úspěchů dosáhl v Jugoslávii, kde se jeho vůdčí osobností stal předseda jugoslávských komunistů Josip Broz Tito. Podstatně vzrostly také aktivity francouzského odboje. A zvýšenou aktivitu bylo lze pozorovat i v rezistenci dalších nacisty okupovaných evropských národů. Obdobné procesy probíhaly i v Japonci okupovaných územích. V Číně čankajškovský režim v boji s japonskými okupanty na čas spojil své síly s komunisty Mao Ce tunga. To usnadňovalo pozici i plánování dalších ofenzív spojeneckými vojsky. Japonské režimní špičky si musely připustit blížící se porážku. Reagovaly na to dalším vystupňováním fanatismu, mj. zavedením tzv. kamikaze, tj. sebevražedných pilotů útočících na americké lodě. Výsledkem bylo více propagandistického humbuku než skutečných vojenských výsledků. I tak však americké ozbrojené síly své ztráty pociťovaly jako krvavé a těžké.
Důležitou úlohu hrály i spojenecké nálety zasahující týl Německa i Japonska. Více uspěly při vyřazování zbrojního průmyslu a železnic či strategických silnic než při „lámání“ morálky německého obyvatelstva. Němci se od léta 1944 snažili oplácet nálety prvních bojových raket V 1 a V 2 na britské území včetně Londýna. Obsazení Beneluxu a severofrancouzského pobřeží spojenci však tyto jejich snahy výrazně omezilo.
Československý příspěvek a jeho dosah byl pro mnichovanství západních demokracií relativně nepatrný, přesto však rovněž zásadní povahy. Východní armáda bojovala u Sokolova jako prapor, o Kijev již jako brigáda a v rámci karpatsko-dukelské operace jako samostatný armádní sbor o návrat do Československa. Od ledna 1945 si klestila cestu Slovenskem k moravské vnitřní hranici. Od března 1945 dostala nového velitele v generálu Karlu Klapálkovi a v poslední dny války v květnu 1945 dospěla do moravských úvalů. Západní armáda se po úspěšných bojích v Tobruku přemístila do Spojeného království. Až do konce války trvala československá spoluúčast na akcích spojeneckého letectva; naši působili v rámci RAF (Královského letectva). Značné počty zejména nadbytečných důstojníků byly převeleny na východní frontu a byly včleněny do bojových sestav 1. Československého armádního sboru v rámci Rudé armády. Mj. bojovaly pod velením maršála Koněva v karpatsko-dukelské operaci. Po dobytí Francie byl zbylým vojákům (obrněné brigádě) svěřen nesnadný úkol pod velením generála Lišky spolu s dalšími jednotkami držet v obklíčení silnou, dobře opevněnou německou posádku v přístavu Dunkerque.
Aktivity domácího odboje vyvrcholily atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. května 1942) a ustavením Ústředního národního revolučního výboru zastřešujícího veškerý odboj na přelomu léta a podzimu 1941. I když německá represe jeho řady značně oslabila, v průběhu let 1943 – 1944 nastupují nové garnitury, jejichž vrcholem se stala Česká národní rada, která opět v Českém národním povstání (1. 5. – 10. 5. 1945) pomohla účinně zabránit krvavým bojům na našem území v posledních hodinách války. Na Slovensku vedeném od tzv. Vánoční dohody na konci r. 1943 Slovenskou národní radou proběhlo Slovenské národní povstání (srpen – říjen 1944) opět sjednocující veškerou protiľudáckou rezistenci a respektující i benešovský zahraniční odboj. Tyto stručné výčty jen naznačují velikost a význam našeho odboje, který zhruba od předělu jara a léta 1944 přecházel nejen prostřednictvím spojeneckých výsadků také k partyzánským formám boje. A počínaje lednem – březnem 1945 se spojil s vracejícím se zahraničním odbojem. To vyvrcholilo ustavením košické Fierlingerovy první vlády a vyhlášením kontroverzního Košického vládního programu na počátku dubna 1945 (3. dubna 1945 se do Československa přes Moskvu vrátil vůdce druhého odboje Edvard Beneš a byl tu uvítán Gustávem Husákem).
Od srpna 1944 sváděla nacistická vojska v podstatě ústupové boje posledního období druhé světové války. V létě 1944 se zhroutily fašistické režimy v Bulharsku a Rumunsku a značně zesílilo i řecké hnutí odporu. Frontovou zemí se stalo Maďarsko a na přelomu roku 1944 – 1945 pronikla Rudá armáda k Budapešti. I dny chorvatského ustašovského režimu se počaly krátit a titovský odboj již pravidelně tvořil hluboko v německém týlu rozsáhlá osvobozená území; jeho partyzánství se blížilo regulérnímu vojsku. V srpnu byla osvobozena i Paříž a angloamerická vojska doplněná divizemi obnovované francouzské armády postupovala do zemí Beneluxu a na francouzsko – německou hranici. Zde se fronta na několik měsíců zastavila. Na východě se americké jednotky přiblížily k Filipínám, které se současně staly východiskem útoků a ofenzív na jižní Japonsko počínaje Okinawou. Rychlejšímu postupu amerických vojsk bránila úporná japonská obrana. Ohrožení Australského svazu z japonské strany fakticky přestávalo existovat; totéž platilo o Aleutách a Havajských ostrovech.
Poslední náznak nacistického odporu v podobě ardenské ofenzívy sice spojence dočasně zaskočil, ale jaselská ofenzíva Rudé armády (od r. 1946 Sovětské armády) na široké frontě od Baltu ke Karpatům posunula frontu v březnu 1945 na oderskou linii již na dohled od Berlína. V březnu 1945 začala v Třetí říši kolabovat i zbrojní výroba. Rudá armáda po osvobození Budapešti a zlomení posthorthyovské vlády šípových křížů se blížila k Vídni. Po jejím dobytí se z jihu dostala na československé území a v dubnu 1945 osvobodila Bratislavu, Brno a ze severu strategicky zvlášť důležitou Ostravu. Na konci dubna byla zahájena berlínská operace; hlavní město Třetí říše padlo na počátku května 1945. Obdobně dynamicky postupovala i spojenecká vojska, která se s ruskými spojenci setkala v Torgau na Labi a i územně rozdělila nacistické Německo (březen 1945). Základní pravidla nové Evropy vymezily spojenecké konference v Jaltě (leden 1945) a Postupimi (červenec 1945).
Režimy, které se na přelomu třicátých a čtyřicátých le zdály být monolitně pevné, se proměnily v historické fakty. Nejdéle vzdorovalo císařské Japonsko. Také nejvíce doplatilo na svou porážku. Američané, kteří se již pod novým prezidentem Trumanem (Roosevelt neočekávaně zesnul v dubnu 1945) připravovali na obsazení Japonska, požádali o pomoc SSSR. Stalin vypověděl Japonsku smlouvu o neutralitě z jara 1941 a zahájil akce v Mandžusku, kde byly dislokovány elitní milion jedinců čítající japonské jednotky mandžuské armády. Jejich odpor byl slabý a Rudá armáda během několika dnů docílila jejich kapitulace. Ve stejné době – byl to další tragický rys války vedle vyhlazovacích koncentračních táborů, plynových komor a krematorií – byla poprvé a zatím, doufejme, naposled použita atomová bomba. Desetitisíce občanů japonských měst Hirošima a Nagasaki se doslova vypařilo do vzduchu, další desítky tisíc živořilo zdravotně měsíce a léta, než je dostihla a jejich životy ukončila apokalypsa radioaktivity. 2. září 1945 americký generál Mac Arthur předložil i jménem ostatních spojenců z řad Spojených národů po předcházejících jednáních zástupcům Japonského císařství kapitulační listiny.
A tak k Evropě, kde válka skončila 7. – 8. (9.) května 1945, přibyl i zbytek světa. Nejkrvavější konflikt lidských dějin ustoupil doposud nejdelšímu mírovému období dějin současnosti světového lidstva (ovšem provázeném řadou leckdy krvavých regionálních válek). Otazníky a odpovědi na řadu jevů a příčin, které s tím souvisejí, však zodpovězeny nejsou ani po tři čtvrtě století.
Kulturně civilizační souvislosti a budoucnost
Nad konfliktem, který si vyžádal podle různých statistik a metodik zhruba 50 – 70 milionů mrtvých, vzniká logicky řada úvah. Totalitní režimy, které se pokusily o změnu toku světových dějin, byly poraženy koalicí převážně demokratických států, ale také diktátorským Stalinovým režimem. Představa kombinace masového vraha a hodného, žoviálního strýčka Joea anglosaského světa, sloučená do jednoho člověka, reprezentuje sama o sobě až kafkovskou absurditu. A to tím spíš, že se jedná o „surový“ historický fakt.
Druhá asociace, která přichází na přetřes, je váhavost a relativní pomalost reakce demokracií, v jejichž prospěch nakonec rozhodla velikost lidských i materiálních potenciálů. Neboť nemá cenu klamat sami sebe: Hitler a Osa stály na prahu vítězství tím spíš, že se ukazuje, jak se s tímto problémem chtěli vyrovnávat západní mnichované. Byli připraveni couvat až do sebezničení (to byl hlavní důvod Chamberlainovy demise v květnu 1940 uprostřed německé válečné kampaně). Hlavní představitel mnichovanství, Hitlerův až neskutečně poslušně aportující psíček, se během necelých dvou let od podpisu mnichovského dokumentu změnil z mírotvorce na šaška a z šaška v životní ohrožení britské, ale v podstatě i světové demokracie.
Specifická je váha neméně důležitého ruského faktoru. Domněle vševědný a vševidoucí Stalin v druhé polovině třicátých let minulého století doslova vyvraždil nejvýraznější osobnosti důstojnického a generálského sboru Rudé armády a zahájil tak pozvolné vyprazdňování leninského odkazu. V důsledku i jeho strategických a taktických chyb zbytečně zahynuly statisíce občanů Sovětského svazu. Ruský diktátor si byl svých přešlapů až příliš dobře vědom. Přesto mu to nezabránilo v tom, aby po r. 1945 nepokračoval v absurdním teroru včetně důkladné izolace drtivé většiny frontových vojáků v gulagu od zbytku sovětské společnosti. V mnohém byl přitom logicky strháván logikou systému, který ztělesnil ve své osobě.
Bez pověstných ztrát kytičky není ani americká demokracie. Nezodpovědně diletantský výkon londýnského velvyslance Jacka Kennedyho, smýšlejícího se značnou sympatií o hitlerovském režimu a naprosto se neorientujícího v soudobé evropské politice, vydatně spolupůsobil v obsahu jeho relací v létě a na podzim 1938. Slepotu nelze nevidět ani v případě izolacionismu. Byť v porovnání s appeseamentem nesrovnatelně slaběji, přece jen i on přispíval ke scénáři velmi možné americké izolace v případě Hitlerova drtivého vítězství v evropské válce.
Zdá se, že skrytým hlavním cílem smiřovačství bylo vyprovokování srážky mezi Hitlerem a Stalinem. Byl-li to opravdu skutečný „poslední účel“, byl podnikán nanejvýš diletantsky a z pohledu vitálních zájmů západních demokracií nanejvýš nezodpovědně. Pro Hitlera osudný obrat nastal okamžikem Churchillovy premiérské inaugurace, o níž se vydatně zasloužili labouristé. Churchill usiloval jak o navázání plodných vztahů a kontaktů s Rooseveltem, tak, pokud to bylo možné, i se Stalinem. Ose se podařil mimovolný zázrak; dala do jednoho vzájemně sebezáchovného celku tři rivaly. Hlavní hnací silou tohoto bojového přátelství ve zbrani byly vojenské úspěchy Berlína, Říma a Tokia v počátečních fázích druhé světové války. Jejich nápor nebyla s to zvládnout žádná z velmocenského tria Spojených národů sama o sobě; smysl měl jejich funkční celek doplněný na východě o čankajškovskou Čínu.
Nebylo náhodou, že bouřlivá třicátá a čtyřicátá léta minulého století vynesla do popředí politické selfmademany zvláštního typu. Jejich komplikované biografie, vyznačující se jak nespornými úspěchy, tak také propadovými obdobími v jejich životech, působení ve více společenských a odborných aktivitách poznamenaných zkušeností z první světové války a následné poválečné krize jsou tím společným jmenovatelem, který spojuje pověstnou Velkou trojku Stalin – Churchill – Roosevelt. A přiřazuje k nim osobnosti typu Edvarda Beneše nebo Charlese de Gaulla. Intelektuální zarputilost a bojovnost těchto lidí dokázala eliminovat křiklavé nedostatky demokracií v prvním období druhé světové války a z „patriarchálně“ spravované společnosti doslova vydupat generaci zdatných vojevůdců. Jména jako Žukov, Mac Artur, Eisenhower, Mackenzie, Patton, Koněv, Rokosovskij se projevila jednoznačným způsobem v roli zachránců humanismu, demokracie a kritického myšlení. (Zvlášť peprné je to zejména v ruském případě). Pokud bychom měli jmenovat naše vojenské a odbojové osobnosti druhé světové války, stačí připomenout Miladu Horákovou. Ladislava Karla Feierabenda, Heliodora Píku, Josefa Smrkovského, Karla Klapálka, Jaroslava Kvapila, Vavro Šrobára a řadu dalších.
Závěry a zobecnění
Vítězství Spojených národů se proto jeví jako malý zázrak. Lidstvo stojící před sebezničením, k němuž by velmi pravděpodobně došlo, pokud by zvítězily státy Osy, vyvázlo z této pasti jen proto, že se dokázali domluvit lidé, kteří by za normálních okolností byli buď rivaly, nebo nepřáteli na život a na smrt. Příští podobná konfrontace by nemusela dopadnout tak šťastně už pro existenci stále zdokonalovaných a rozvíjených zbraní hromadného ničení, robovojáků, biologických a chemických bojových prostředků apod.
Jakoby ožívala napolo zapomenutá Masarykova slova, že kvalita demokracie je dána kvalitou jejích vůdců. Vůdčí osobnosti Spojených národů byly autodidakty. Vynikaly organizačními schopnostmi, bojovností až sveřepou a vyznačovaly se tzv. charismatem, tj. schopností poutat a upoutat veřejná mínění svých zemí.
Je zjevné, že vládl i odlišný životní styl. I lidé z vyšších středních vrstev se cítili být vázáni morálkou a respektovali povinnosti, které pro ně plynuly z válečných událostí. Jakkoliv úsečné věty zobecňujících vět historiků, postihujících nosné trendy této strašlivé doby, činí dojem jasných rozhodnutí a bezbřehé obětavosti, tušíme rovněž, že existovali i ti druzí. Bojácní, slabí, zbabělí. Nikdo je ale ani neglorifikoval, ani nelitoval. Slova přísah na obou stranách fronty byla závažná a drtivě zavazující.
Pohlédneme-li pod tímto prizmatem na naši současnost, nemůže se nám nezdát, že žijeme v jiné době, odlišné civilizaci, v značně odlišných hodnotových orientacích. Není málo badatelů, kteří tento posun srovnávají – jako trend – s životním stylem a myšlenkovým světem pozdní antiky. V obou případech se to jeví jako ideologie borcení ideových hodnost, všednodennosti, rodiny, kontinuity, ale také výkonového principu. Evokuje to Masarykovu myšlenku o kulturní a mravní chudobě jako druhé neméně tíživé formě lidské bídy a nouze vedle chudoby hmotné.
V tomto klubišti – ne klubku – se také už v dohledné budoucnosti skrývá největší nebezpečí pro dobrou budoucnost minimálně evropského lidstva. Nástupců Rooseveltů, De Gaullů, Churchillů, Benešů však zatím nevidno.
Konec druhé části.