Historik Jiří Malínský pokračuje ve svém cyklu, který sleduje události v Československu před sto lety. Tentokrát píše o vznikajícím rozkolu v sociální demokracii.
Po odkladu XIII. sjezdu
Usnesení ústředního výkonného výboru (užšího zastupitelstva) tak zavazovalo jen jednu – socialistickou – část strany. Druhá je v zajetí chiliastického nadšení a tušení vlny smrště revolučních úspěchů okázale přehlížela. Současně však začalo formování Pětky, vlivného integračně rozhodovacího grémia, usměrňujícího činnost první úřednické vlády, a velmi podstatně ovlivňujícího závěry jednání obou komor Národního shromáždění. Zastoupení rozvaděné stále ještě první strany republiky v něm bylo svěřeno Rudolfu Bechyně. Postupně se formovaly hlavní kulisy prosincového dramatu, který doslova prochvěl celou tehdejší československou společností.
Nezahálela ani druhá strana. 17. a 18. září se ve Vrútkách konala všeodborová konference snad větší části značně neintegrované vznikající slovenské zemské a podkarpatoruské organizace ČSSDSD, jež se vyslovila pro přijetí 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály, aniž jejích 156 delegátů znalo a osvojilo si jejich text. 19. září tento závěr potvrdil stejně neinformovaný sjezd slovenské zemské organizace svolaný v rozporu s organizačním řádem (stanovami) strany. 21. září vyšlo v Lidovém domě svévolně první číslo nového deníku Rudé právo (během komunistického režimu se tento den konal Běh Rudého práva).
Masarykův vstup do dění v ČSSDSD
V reakci na četné dělnické protestní nepokoje zpochybňující závěry hlubučské porady vystoupil 24. září 1920 veřejně prezident Masaryk v hornických městech Příbrami a Březových Horách (dnes čtvrť Příbrami). Znovu vyložil svůj názor na ruský bolševismus a současně se výslovně přihlásil ke své dlouholeté součinnosti se socialistickým dělnickým hnutím: „Chci k Vám promluviti, dělníci – a hlavně k vám socialistům se obracím – několik, řekl bych skoro dělnických slov.“ Připomněl dělníkům silnou pozici socialistických stran v nedávné druhé Tusarově vládě a zdůraznil: „Rozčilení, soudruhové, není plán, ani nadšení není plán – nejlepší vůle sama nestačí, když není rozvahy a rozumu, a zejména buďte jistí, že k překonání té krize, ve které vy jste, je potřeba hlav a ne pěstí.“ Všimnul si svých vlastních zkušeností s Leninovým režimem a podotkl: „Socialismus váš a evropský podle Marxe je socialismus vědecký. Tím se liší váš socialismus od socialismu v Rusku. Jak může býti na Rusi vědecký socialismus, když tam lidé neumějí číst a psát?“ Marxovi šlo vždy podle Masarykova výkladu o proletariát vzdělaný a kultivovaný: „Socializace – ano: já jsem se ve svém poselství prohlásil pro socializaci a já se vyslovuji zde před vámi pro socializaci.“ Na její účinné uskutečňování však nestačí program hesel, ale „socializace prací, hlavou, plán, jak to soustavně provádět“. Vlastní revoluční odhodlání dokumentoval na příkladu zahraniční odbojové akce proti Vídni v Rusku. Své vystoupení uzavřel břitce a nanejvýš určitě: „Já nemám víc, co bych vám pověděl; mohu vám jen přát, abyste, jak přál si Marx, měli socialismus opravdu vědecký, abychom měli proletariát, který by byl s to kontrolovat vývoj průmyslu, abyste vy, čeští socialisté obou táborů, dovedli řešit otázky v klidu a s rozvahou, které lidskost a spravedlnost vyžaduje.“
Sjezd, nebo komunistická konference?
Krátce nato, ve dnech 25. až 28. září začala komunistická konference, svého druhu odpověď na Masarykovo vystoupení. Měla značně pohnutý průběh, provázely ji zmatky při prezentaci a ověřování delegátských mandátů, její součástí byl i odchod kautskyánců (centralistů) z jednání konference. Dlouhodobě tradované tvrzení o jednoznačné většině na straně komunizujícího křídla neodpovídá zcela skutečnosti a vyžadovalo by důkladné srovnání dnes však již nedostupných (zřejmě neexistujících) srovnání složení sjezdových delegátů obou XIII. sjezdů československé sociální demokracie na jednáních místní, okresní i krajské úrovni. Tak jako vládnou zmatky v počtech členů obou hlavních nástupnických stran (ČSSDSD a KSČ), tak vládnou v této době i zmatky v idejích, programových dokumentech a v časovém dynamismu jejich často až chaotického utváření, proměn a konání. Na konferenci sice veřejně prohlašovala řada diskutujících, že jsou vlastně komunisty, ale její závěr byl z tohoto hlediska jasný: o vzniku členské sekce Kominterny bude možné seriózně jednat zhruba za rok. Projevovala se tu šmeralovská věcnost a střízlivost, první zárodečné znaky leninského reformního komunismu.
26. září byl na Střeleckém ostrově uspořádán vzdoropodnik socialistického křídla, jehož účastníci se po ukončení v průvodu odebrali na náměstí Republiky poblíž Obecního domu Hlavního města Prahy, kde se komunistická konference (XIII. sjezd?) konal, aby tu protestovali proti jejímu jednání. 27. 9. představenstvo DSAP navrhlo ustavení Stálého proletářského kongresu jako hlavního koordinačního orgánu socialisticky smýšlejícího dělnictva. 30. září se zastupitelstvo strany shodlo na úplné anulaci výsledků zářijové konference komunizujícího křídla a následně, jak uvedl později ve vzpomínce František Soukup „pro účast na pořádání komunistické konference, jakož i násilném zabrání majetku strany v Praze, vyloučeno ze strany sociálně demokratické 16 komunistů s dr. Bohumírem Šmeralem v čele! Zároveň bylo také uloženo oběma parlamentním klubům, aby v nejbližší době vyloučily ze svého středu všechny stoupence III. Internacionály!“ Kromě toho ČSSDSD odpověděla souhlasně na návrh DSAP ve věci zřízení Stálého proletářského kongresu.
Bylo třeba reagovat na obecný vývoj v zemi. V časopise německočeských sudetizovaných šovinistů Böhmerland se objevilo záměrně lživé tvrzení, že na pařížských mírových jednáních spojence podvedli Beneš a Kramář; podvod byl završen virtuálním protestem proti domněle „beneschistickokramarschovskému“ dokumentu. Na císařský trůn nehodlal zapomenout ani svržený Karel Habsburskolotrinský a nacházel přitom značné porozumění u Horthyho radikálně pravicového režimu v Maďarsku toužícího po obnově jednoty zemí někdejší svatoštěpánské koruny.
O vývoji v německé sociální demokracii
V poněkud jemnějším provedení ve dnech 2. až 7. října v Teplicích v Čechách proběhl II. sjezd DSAP. Došlo na něm k otevřené konfrontaci seligerovského vedení a liberecké levice. Velmi emocionálně vyznělo Seligerovo vystoupení: „Přiznejme si upřímně, že podle zásad vašeho akčního programu jste stranou komunistickou! Kdyby se pak třeba všichni měli přiznat k tomuto vašemu libereckému programu, pak pravím vám, že zůstanu třeba sám a samojediný sociálním demokratem jen proto, aby byl zachován třeba jen zbyteček bývalé staré síly, aby mohl poznovu obnoviti nové velké hnutí německé sociální demokracie v této zemi!“ Podobně jako čeští soudruzi zdůraznil nesouměřitelnost lásky a podpory k sovětovému Rusku (ruské republice rad) a jednostranného prosazování ruské zkušenosti (bolševických teorií) do československé všednodennosti. Tím spíše, je-li ve vzduchu hrozící habsburskolotrinská restaurace feudální moci a opakování Bílé hory. Rozhodná Seligerova slova ve prospěch První republiky vedla k jeho opětovnému potvrzení v předsednictví strany, ačkoliv mu zbývaly jen dny do ukončení pozemské pouti (chořel smrtelně tuberkulózou). Přes všechen radikalismus se liberecká levice chovala ve srovnání s českou partnerkou o stupínek racionálněji. A tak se členy představenstva volbou sjezdových delegátů stali nejen Seliger a Czech, ale i vůdce liberecké levice (Reichenberger Linke) Karl Kreibich.
Po komunizující konferenci
Hektické události na přelomu září a října 1920 nezůstaly bez vnějších následků. 7. října 1920 se oba parlamentní kluby ČSSDSD rozdělily. Vznikly senátorský i poslanecký klub komunizujícího křídla; z původních 75 mandátů zůstalo ČSSDSD v Poslanecké sněmovně 49. Pustošivé následky vnitrostranické krize otřásly dominancí socialistických stran, uvolnily prostor pro vzestup agrárnické Republikánské strany malorolnického a venkovského lidu a posléze i pro liberální (občanské, buržoazní) strany ostatní s vrcholem ve vládě tzv. panské koalice ve druhé polovině dvacátých let. A učinily naprosto neaktuálním projekt (program) znárodnění (socialisace) Odborového sdružení československého zejména těžkých velkoprůmyslů z května 1920.
Následky se takřka plynule měnily i v důsledky. 8. října v zastoupení zmocněnců strany podal žalobu u okresního soudu pro Dolní Nové Město Alfred Meissner – formálně proti 14 členům redakce samozvaného Rudého práva zastoupenými poslancem Františkem Toužilem a redaktory Josefem Skalákem a Ivanem Olbrachtem (Kamilem Zemanem). Obdobnou žalobu u téhož soudu podala i vůdčí osobnost Ústředního knihkupectví a nakladatelství Antonín Svěcený, jeho oficiální majitel de iure i de facto. Vztahovalo se to i na správce tiskárny v Lidovém domě Antonína Hummelhanse. Komunizující křídlo naopak 13. října obsadilo v Lidovém domě dosud vedení strany podléhající prostory zemského sekretariátu pro Čechy.
Dosavadní tekutá atmosféra vzájemných vztahů obou křídel se krok za krokem měnila v třeskutou. Šmeralův zřejmě alespoň zčásti upřímný výlev na téma, že nás (komunizující křídlo) nikdy nenapadlo uvažovat jinak, než že Lidový dům i podniky strany (majetek strany a hnutí) je vlastnictvím všech jejich členů a přehlédnutí faktu, že je právně psán na konkrétní osoby za něj právě členům strany a hnutí se zodpovídající, vyznívá u tohoto absolventa právnické fakulty pražské univerzity ploše a působí velmi nepřesvědčivě. Výroky rovněž právníka a jeho někdejšího staršího přítele Františka Soukupa jsou podstatně věcnější: „Sociální demokracie odmítla také pomoc všech orgánů policejních a spokojovala se výhradně jen soudními kroky proti porušení právního řádu!“
Další vývoj. K boji o Lidový dům
18. října 1920 se v 50 letech uzavřel život čelného německočeského politika a novináře Josefa Seligera. Působí neuvěřitelně, že v posledních dnech svého života tento horoucí a současně tak pragmatický sociální demokrat pronesl na 2. sjezdu DSAP rozhodnou tříhodinovou řeč. Při posledním rozloučení se zesnulým nechyběl u Seligerovy rakve věnec prezidenta republiky Masaryka. Za ČSSDSD proslovili slova posledního rozloučení jeho dlouholetí českoslovenští spolubojovníci předseda Poslanecké sněmovny František Tomášek a předseda ústředního výkonného výboru ČSSDSD Antonín Němec.
Vystupňování náporu komunizujícího křídla, v tuto chvíli již více komunistického než sociálně demokratického, však zdaleka neskončilo. Vyloučení funkcionáři ČSSDSD kolem Bohumíra Šmerala bojovali nejen o stranický majetek v síni okresního soudu pro Dolní Nové Město, ale stále operovali z Lidového domu, zatímco oficiální orgány strany působily v prostorách mimo tento areál a často v bytech vedoucích funkcionářů. Vedle blíže neujasněné vidiny vítězné proletářské (sovětizující) revoluce se však krok za krokem prosazovala i koncepce podstatně věcnější – spojení socialismu, agrarismu a liberalismu v nejlépe řízeném nástupnickém státě někdejšího habsburskolotrinského podunajského soustátí. V prvorepublikovém demokratickém státě Masarykově a Benešově a v mnohém i Švehlově a Štefánikově.