Politolog Lukáš Valeš si ve svém komentáři všímá nepohodlných podobností mezi Čapkovou Bílou nemocí a dneškem.
„OTEC: Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit… že zachvátí všechny lidi kolem padesátky… DCERA: Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout. OTEC: To je hezké! Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co? A zabírají vám místo, že? A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa…. Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat – Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět! DCERA: Já jsem mluvila obecně, tati. Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci – Prostě není na světě tolik míst – Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny! … SYN: No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo… SYN: Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší. OTEC: Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď? SYN: Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!“
V roce 1937 napsal Karel Čapek jednu ze svých nejslavnějších her – Bílou nemoc. V ní popsal fungování totalitního režimu – hra nepřímo, ale velmi přesně vychází z reality nacistického Německa (vůdcovský princip, militarizace společnosti, agresivita vůči sousedům a intenzivní příprava na válku atp.) a varuje před podobným způsobem destrukce demokracie. Jedním z nebezpečných prvků totalitního státu je mimo jiné rozdělení skupin obyvatelstva a jejich vzájemné poštvání proti sobě navzájem. Římské heslo Rozděl a panuj tak našlo své moderní a děsivé vyjádření. V tomto případě se symbolem rozdělení společnosti stává „Bílá nemoc“, která ji dělí na mladé, které režim potřebuje získat pro své plány, pro válku a vládu nad světem, a staré, kteří díky své zkušenosti i konzervativismu jsou spíše „brzdou“. Nemoc totiž postihuje převážně jen generaci 50 plus. Mladým se tak otevírá přístup k dobře placeným pozicím, k podílu na moci, ke kariéře, odkud nemoc rychle vytlačuje příslušníky starší generace.
„MINISTR: Mládež je plna nadšení a půjde za vámi do ohně; ale u starších lidí se šíří tíseň a strach – MARŠÁL: Já víc potřebuju ty mladé. MINISTR: Zajisté, ale ti staří jsou… hospodářsky silnější. Mimoto mají ještě pořád v rukou vedoucí místa a vyšší úřady… V případě války by to mohlo tu a tam zaskřípat.“
V nedemokratických režimech přitom nejde „jen“ o konflikt generační – úmyslně jsou proti sobě postaveny také sociální třídy a skupiny, z nichž některé jsou preferovány, jiným je vyhlášen „třídní“ či „rasový“ boj. Přirozená pestrost společnosti, její vazby solidarity právě mezi staršími a mladšími generacemi, mezi nimiž by měla panovat vzájemná úcta a kooperace, je cíleně ničena, aby totalitním režimům umožnila lépe společnost ovládnout a vnutit ji svou ideologii, která je založená na ostrém rozdělení, vzájemné nenávisti a nedůvěře. Tento rys totalitních, nedemokratických států je přitom obecný – připomeňme sovětský ideologický příběh o Pavlíku Morozovovi, předsedovi pionýrské organizace, který udal svého otce sovětským bezpečnostním orgánům, že podporuje kulaky, zatajuje obilí a brání kolektivizaci, a jeho děd (podle jiné verze rozzuření vesničané) ho za to zabil. Pavel Morozov se stal jedním z uctívaných symbolů nového režimu a vzorem „pokrokového“ pionýra, pro nějž láska k režimu je důležitější než rodinné vazby, které jsou vlastně symbolem starých časů a náboženského tmářství (viz čtvrtý bod desatera: „Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“). Měl tak být zlikvidován poslední přirozený „nepřítel“ režimu – rodina, která uchovávala tradiční a přirozený model lidského života.
Tento úmyslně rozdmýchávaný a mimořádně nebezpečný „boj“ mladých a starých je tedy jednám ze symbolů totalitní moci a zásadním nebezpečím pro lidskou svobodu i v její individuální podobě. Jde vlastně o jakýsi „lakmusový papírek“ demokracie. Jak se ale v posledních dnech ukazuje, rozhodně nejde pouze o historický a dávno překonaný fenomén.
Dne 20. března 2020 přinesly i české zpravodajské portály následující zprávy:
„Na online platformě Funk.net pro děti, již provozují německé veřejnoprávní televizní stanice ARD a ZDF, umístila progresivistická skupina Bohemian Browser Ballett klip, v němž její člen Christian Brandes velebí epidemii koronaviru COVID-19, neboť vymete staré lidi.“
„Na své online platformě nazvané funk umístil autor, herec a bloger Christian Brandes (38) se skupinou Bohemian Browser Ballett klip v délce dvě minuty a šest sekund“, informují Novinky. „Dětem, na něž se portál zaměřuje, vysvětluje hodně po svém, jak je to s pandemií koronaviru: „My z Browser Ballett říkáme koronaviru ano, planeta se jeho prostřednictvím sama ozdravuje.“
Video ukazuje prstem na seniory: „Je pozoruhodné, jak je virus spravedlivý. Vymete staré, ale mladí lidé infekci bez námahy přežijí. Generace 65+ naši planetu poslední půlstoletí devastovala.“
Který národ bude nejvíc zasažen, ptá se autor a vzápětí si odpovídá: „Američané, tedy ti, kteří planetu politikou růstu za každou cenu přivedli do nesnází…. Zkrachovala letecká doprava, omezuje se výroba, slábne poptávka po všem. Planeta nemůže dostat lepší zprávu.“
A přichází finále, protože zelená idyla je náhle na dohled. „Půjde-li to takto dále, možná zažijeme nový zelený ráj.“ Ani úplný závěr by neměl zapadnout: „Méně lidí znamená menší nedostatek zdrojů, znamená méně hladu, znamená méně válek a méně důvodů pro uprchlictví.“ A shrnutí: koronavirus je „krásný a smysluplný reflex přírody, aby lidem opětovně řekla, kdo je tu pánem“.
Jen pro dokreslení vážnosti situace dodejme, že se nejedná jen o jakési „vybočení z normálu“. Na konci roku 2019 se na stránkách německé veřejnoprávní televizní společnosti Westdeutscher Rundfunk objevilo video dětského sboru, který zpívá „ekologickou“ píseň s „poetickým“ názvem „Moje babička je staré ekologické prase“, inspirované údajně hnutím, (také dětským) Pátky pro klima a Gretou Thunbergovou. Malé děti – ekologicky uvědomělé, děti budoucnosti, nového, spravedlivého řádu (po kolikáté zase) kritizují – a to dosti vulgárně – svou imaginární babičku za nezdravý životní styl, kterým škodí planetě a životního prostředí. Na závěr svého „vystoupení“ pak dětičky svorně zvolaly: „To vám nenecháme projít!“
Německo jakoby se vrátilo o osmdesát let zpátky. Jen s tím rozdílem, že to není hnědá barva, která nad ním vlaje. Tu nyní vystřídala zelená. Jak se ale zdá a jak jsme si ukázali, není o nic méně nebezpečná. Už Shakespeare totiž ve své hře Romeo a Julie vložil do úst hlavní hrdinky známá slova: „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“
Německo bylo již v minulosti zdrojem jedné z velkých totalit 20. století. Musíme jen doufat, že se ze své minulosti opravdu poučilo. Držme mu – a tím i sobě – všechny palce!