Historička umění Věra Beranová hledá v umění všestranné zdroje pro naší současnost i budoucnost.
O tom, co bude až pomine naše současná situace a nastane tzv. postpandemická doba, se už vyrojilo a stále se rojí bezpočet slovních či písemných úvah. Všechny se shodují na jedné prosté odpovědi: bude to jiné. Tyto úvahy mají velmi široké rozpětí. Převahu zde sehrávají prognózy ekonomické, částečně také politické a v posledních dnech jsou to i analýzy sociologické. Úvahy o tom, co bude s kulturou a uměním se soustřeďují především na jejich financování, a tedy to jsou pohledy spíše ekonomické. Jakoby se zapomínalo na širší podstatu, smysl, poslání umění v situaci, která bezpochyby nastane a o které se začíná tak vášnivě debatovat, tedy stavu po pandemii.
Bezpochyby budou mít kultura a umění jinou podobu, a to především ve vztahu ke společnosti. Jistě. Všechno to, co se řešilo před nedávnem se bude zdát malicherné. Předpokládejme, že se znovuobjevováním obecných hodnot budou vnímat poněkud jinak také hodnoty estetické a umělecké. Předpokládejme, že po jiných zvratech a společenských traumatech vznikalo i v umění něco nového a že tomu zrovna tak bude také v tomto případě. Nemyslím tím jen otázky námětové.
Avšak vývoj umění a kultury nás může poučit i v problematice obecně filozofické, společenské. Tradičně se deklaruje vliv společnosti na umění, tedy působení jednosměrné. Historii jsme však poučeni, že tato vazba funguje i v opačném gardu. Dokonce známe i situace, kdy umění svým jedinečným způsobem předpovědělo společenský vývoj a mělo na něj velmi silný vliv. Tady se nabízí například různá období, nejčastěji se poukazuje na konec Říma. S jistou odvahou, bychom mohli uvažovat také o posledním období ve výtvarném umění. Mohli jsme zde vyčíst jistou předzvěst jiného pohledu na svět na základě kritiky toho současného.
V souvislosti s naší předchozí úvahou o umění nejen jako odrazu společenské situace, ale svým způsobem i jeho tvorby souvisí rovněž úvaha o porovnání vývoje společnosti a vývoje umění v historickém kontextu. Podstatný rozdíl vidím v jednom východisku, ve kterém se projevuje zásadně odlišný přístup a tedy i řešení. Zatímco pro naší společnost je ideálem stále překračování sebe sama, „zítra musíme být dál, musíme mít víc, než dnes“, umění, a tedy i jeho dějiny, toto neznají.
Bohužel náš dnešní svět a naše společnost je doslova posedlá stálým překračování sebe sama. Otec jedno auto, syn dvě, vnuk tři…atd. I průměrně myslícímu člověku musí být jasné, že to nejde donekonečna. Jak je to tedy s uměním? Chce také každá etapa v rámci dějin umění víc, chce jít dál a hlavně, jak jsou umělecká díla posuzována v různých časech?
Není to ani tak dávno, kdy se estetika, dějiny a teorie jednotlivých druhů umění zabývala otázkami pokroku v umění. Tedy jednoduše napsáno, představa o stále se zlepšujících, hodnotnějšíčh dílech v průběhu historického vývoje. Ti prozíravější glosátoři se začali ptát a hledat kritéria, podle kterých by se dal vysledovat pokrok v umění. V rámci společenského vývoje se pokrok jeví velmi jednoduše, když jsou kritériem hmotné statky – vzpomeňme jen počet aut. Jak tedy pokrok měřit v umění? Je to realismus? A co celá moderna? Jaký je tedy rozdíl mezi kresbami v Tasilí a Altamiře a mezi Renoirem, J.Mánesem, nebo Piccasem? Je baroko více než renesance, je Mistr Vyšebrodského oltáře horší autor než Michelangelo, protože tvořil o nějaké to století dřív?
Další badatelé, zabývající se otázkami problematiky pokroku umění, si vzpoměli na kritéria, která se vážou na materiál, tedy na využívané prostředky v rámci uměleckého ztvátnění. Můžeme si položit otázku: je videoart něco víc než flanderský goblén? Je malba olejem, něco víc než temperou?
Tato srovnání jsme uvedli z jednoho prostého důvodu, abychom si položili následující otázku. Nebylo by možné se v posuzování společenského vývoje inspirovat, poučit v chápání a hodnocení vývoje umění? Na rozdíl od chápání, prožívání, posuzování dějin společnosti z hlediska hmotného pokroku, ve smyslu víc mít, tedy z materiálních kvantitativních pozic, v případě umění nehledáme v každé další etapě něco podobně hmotného. Možná, že pouhé uvědomnění si toho, že společnost se nemusí vyvíjet ve smyslu v podstatě planého pokroku za každou cenu se nám otevře nový, jiný pohled na bytí nejen celé společnosti, ale i každého z nás.
Naši existenci a společenský vývoj bychom měli chápat ne jako usilování o tzv. pokrok ve smyslu více, rychleji, ale ve smyslu pochopení své existence v rozměru včera-dnes-zítra, ve smyslu udržitelnosti, stability. Tedy umění a vztah k němu bychom měli začít vnímat jako zdroj pro pochopení toho, kdo jsme, odkud jdem a hlavně kam jdem.