Adam Votruba ukazuje prostřednictvím matematických čísel na rizikovost nemoci COVID-19 z hlediska smrtnosti. Proč je promořování špatný nápad?
Média i odborníci uvádějí jako statistický údaj tzv. smrtnost. Tento údaj by měl v ideálním případě vyjadřovat, jaké riziko představuje určitá událost pro lidský život. Koronavirus má mít podle nejčastějších vyjádření smrtnost kolem 3 %. Údaje se ovšem hodně liší, vícekrát bylo citováno číslo 3,4 %, Státní zdravotní ústav uvádí ke dni 18. 3. smrtnost v různých zemích od 0,5 % do 2,8 %. Některá média také uváděla data, podle nichž je v Německu smrtnost 0,5 %, zatímco v Itálii 9,3 %.
Z matematického hlediska je však použitá metoda výpočtu pochybná a nedává v této fázi pandemie žádný smysl.
Problém je, že citované číslo vychází z celkového množství nakažených ve chvíli, kdy drtivá většina z nich je stále nemocná a není tudíž jisté, kolika z nich se podaří nemoc překonat. (Je to stejně nesmyslné, jako kdybychom chtěli v tuto chvíli počítat podíl uzdravených z celkově nakažených.) Takový výpočet může být vypovídající teprve po úplném odeznění epidemie.
Mnohem více bychom měli v tuto chvíli sledovat poměr mezi zemřelými a uzdravenými. Takovým způsobem se však dostaneme k číslům, která mohou znít jako z hororu. V několika evropských zemích (Itálie, Španělsko, Česká republika) se poměr zemřelých a uzdravených pohyboval v minulých týdnech kolem hodnoty 1 : 2.
Ani tento údaj ovšem není v počátcích epidemie vypovídající. Nezohledňuje totiž skutečnost, že uzdravování trvá poměrně dlouho. Ve stavu nemocných jsou tedy i ti, kteří již překonali kritickou fázi, jsou již mimo riziko, ale nemoc u nich ještě dobíhá. I v tomto případě se realistické hodnotě smrtnosti začneme blížit až s postupujícím časem.
Prozkoumáme-li momentální celosvětové údaje, vychází již číslo poněkud příznivější. Ke dni 4. 4. uvedla česká média, že celosvětově zemřelo na koronavirus 60 000 lidí a 233 000 lidí se uzdravilo. (Ponechám pro tuto chvíli stranou zkreslení daná různými metodami sčítání, možná i záměrné falšování statistických údajů.) To znamená poměr 1 : 4. Pokud by takový stav platil na konci epidemie, znamenalo by to, že celková smrtnost činila 20 %, tj. každý pátý nemocný se stal obětí koronaviru.
Pochopitelně ani toto číslo ještě nebude správné. Itálie např. pacienty s lehčím průběhem onemocnění netestuje. Kromě toho setkání s virem nemusí nutně znamenat, že se onemocnění u člověka rozběhne. Některé výzkumy naznačují, že až 50 % lidí může mít v sobě virus, aniž by se u nich projevily známky onemocnění. Pokud bychom i tyto nakažené započítali do statistiky, pak můžeme provizorně odhadovat smrtnost přinejmenším ještě o polovinu nižší, tj. asi 10 %. (Je samozřejmě otázkou metodiky, zda počítat i nositele bez příznaků.) Zajímavé je, že toto číslo odpovídá smrtnosti u příbuzného onemocnění SARS. Jeho epidemie proběhla v roce 2003 v Asii, přičemž další šíření viru se naštěstí podařilo zastavit. Tehdy onemocnělo 8000 lidí a necelých 800 pacientů nemoci podlehlo.
Jistě by bylo možné toto číslo pomocí dalších údajů a faktorů poněkud korigovat, nicméně lze na něm prokázat, že oficiálně uváděná smrtnost je v tuto chvíli pravděpodobně znatelně podhodnocena. Onemocnění je rizikovější, než naznačuje běžný údaj. Můžeme však doufat, že skutečná rizikovost by neměla překročit oněch 10 % a může být nakonec o něco nižší. Vzhledem k zjevným matematickým nedostatkům obvykle používaného výpočtu, není jasné, proč se mu přikládá taková váha. Možná je důvodem to, že nám dodává trochu více optimismu než čísla získaná odlišnou metodikou. Může nás však také svádět k mylnému vyhodnocení situace.
Koronavirus nelze srovnávat se sezónní chřipkou, u níž je smrtnost 0,1 %. Šance, že by konečná smrtnost odpovídala chřipce, jak předpokládají někteří čeští lékaři, je z hlediska matematické pravděpodobnosti zanedbatelná. Rizikovost nemoci se může významně snižovat teprve tehdy, až bude k dispozici spolehlivý lék pro všechny nemocné.
Do té doby platí, že riziko úmrtí je natolik vysoké, že myšlenka na tzv. promoření populace a získání kolektivní imunity je poněkud výstřední. Takto získaná kolektivní imunita by nás stála mnoho lidských životů. A to zbytečně, protože přísnou karanténou a prevencí lze naopak mnoho lidí zachránit. Dodejme, že právě realisticky vyhodnocená smrtnost je klíčová pro rozhodnutí, jak s nemocí bojovat. Na číslech a matematice záleží.
Rozhodnutí české vlády přistoupit poměrně brzy k restrikcím ve snaze zamezit šíření viru bylo bezpochyby správné. Otázkou je, jestli uvolňování karanténního režimu již po prvních náznacích zlepšení není předčasné.