Analýza odborníka na Blízký východ Jana Kondryse se věnuje okolnostem a důsledkům chemického útoku v Chán Šajchúnu, který se stal důvodem pro páteční nálet USA na Sýrii. Analýzu publikujeme jako součást mediální spolupráce s Rebuildsyria.cz.
Konflikt v Sýrii, jenž aktuálně vstupuje do svého sedmého roku, nabral v posledních dnech (pokolikáté již?) nečekanou dynamiku. Jako odvetu za chemický útok ve městě Chán Šajchún v guvernorátu Idlib bombardovali v pátek ráno Američané leteckou základnu Šaʽjrát ležící jihovýchodně od Homsu, odkud dle jejich tvrzení útok provedly Syrské arabské vzdušné síly. Americký prezident Donald Trump vzápětí pohrozil dalšími sankcemi proti režimu Baššára al-Asada. Americký úder přivítali mnozí představitelé západních států, arabských zemí, Izraele, Turecka a také vůdčí osobnosti syrské opozice. Ti všichni promptně vydali kategorická prohlášení odsuzující Asadův režim za spáchání válečného zločinu a volají po jeho co nejtvrdším potrestání. Ačkoliv nikdo z těchto politiků nepochybuje o Asadově vině, celá záležitost zatím přináší pouze samé otázky a žádné jednoznačné odpovědi.
Jediné co lze tvrdit téměř s jistotou je to, že v Chán Šajchún v důsledku otravy chemickou látkou (či látkami) umírali lidé. Jejich skutečný počet, přes různá přicházející čísla, zůstává nejasný. Nejedná se o první takový útok v syrském konfliktu (Ghúta, Chán al-Asal), přičemž stejně jako v předchozích případech přichází změť rozporuplných informací, kterou se s největší pravděpodobností ani tentokrát nepodaří uspokojivě rozplést.
Tragédie s mnoha otazníky
V první řadě není jisté, jaká otravná látka v Chán Šajchún vlastně zabíjela. Nejčastěji se skloňuje nervově paralytický sarin, nicméně někteří experti na základě analýzy zveřejněných video záznamů s obětmi na místě činu tuto verzi zpochybňují a považují za reálnější variantu útok dusivým chlorem. Pakliže by tomu bylo tak, znamenalo by to zásadní rozdíl. Sarin je vysoce korozivní látka, jejíž výroba a skladování jsou nesmírně náročné. Dosud jediným spolehlivě prokázaným případem, kdy sarinem útočil nestátní aktér je případ atentátu japonského náboženského hnutí Óm šinrikjó na tokijské metro v roce 1995, přičemž výroba této látky trvala strůjcům útoku několik let a byla finančně velmi nákladná. Oproti sarinu méně efektivní chlor, jenž není na seznamu zakázaných látek, je naopak relativně snadno dostupný a podle Organizace pro zákaz chemických zbraní jej v syrském konfliktu již použila jak regulérní armáda, tak ozbrojená opozice, tak Islámský stát.
Zásadním problémem při hodnocení přicházejících informací je absence skutečně nezávislých pozorovatelů v místě události. To se nachází pod kontrolou Harakat tahrír aš-Šám, džihádistického uskupení, jemuž dominuje někdejší Džabhat an-nusra (tedy skupina s kořeny v syrské větvi al-Qáʽidy). Na místě není jediný expert ani novinář, jenž by mohl zveřejněné video záznamy, fotografie a veškeré další informace nezávisle ověřit. Vyšetřování kauzy se ujalo Turecko, které je ovšem v syrské válce přímo zaangažované, sleduje vlastní politické cíle a výsledky jeho expertizy nelze v žádném případě považovat za objektivní.
Samozřejmě se již objevují první podivné okolnosti případu a také první zřejmé manipulace. Za tu lze například považovat zveřejnění rozdílných fotografií s týmiž dětmi, kdy v jednom případě měly být mrtvé, v druhém „pouze“ zraněné. Někteří odborníci kladou otázku, zda by mohli lékaři v případě útoku sarinem ošetřovat zraněné v podobě, jakou je možné vidět na video nahrávkách. Rozpory budí mimo jiné také angažovanost idlibského lékaře Šadžul Isláma, jenž byl v minulosti obviněn z podílu na únosu dvou západních novinářů v Sýrii. V neposlední řadě vzbuzuje pochybnosti též koincidence chemického útoku s dohodou o výměně sunnitských obyvatel z lokalit Madája a Zabadání (nedaleko Damašku) za šíitské obyvatele a bojovníky z lokalit Kafrája a Fu´a (nedaleko Idlibu), jež byla zprostředkována Katarem a Íránem a jejíž realizaci útok přerušil.Na mezinárodně politické úrovni se zatím objevily dva protichůdné narativy. Západní, izraelští či turečtí představitelé označili za jednoznačného viníka prezidenta Asada, který dle jejich tvrzení chladnokrevně bombardoval Chán Šajchún chemickými zbraněmi. Asadova vláda oproti tomu vydala prohlášení, v němž deklaruje, že armáda konvenčně bombardovala sklady povstalců, v nichž byly, bez jejího vědomí, uloženy chemické látky. Tuto verzi podpořilo Rusko. Věrohodnost obou tvrzení problematizuje politická podjatost těch, kdo je zastávají. Jak dokazuje dosavadní zkušenost s podobně kategorickými politickými prohlášeními v blízkovýchodním regionu maskujícími se za „zaručeně pravdivé informace“, tato tvrzení velmi často nemají s realitou příliš mnoho společného.
Různé výklady celé události
V zásadě se nabízí několik základních variant, jak se celá událost mohla odehrát. Jednou z možností je samozřejmě nejčastěji zmiňovaná „západní“ varianta, tedy že strůjcem chemického útoku je Asad. Tato na první pohled jasně znějící varianta je však z několika důvodů problematická. V první řadě by takový útok byl od Asada v současné chvíli zcela nelogický z hlediska strategie i taktiky. Asadovi se nyní v rámci konfliktu daří jak vojensky, tak politicky a nemá potřebu diskreditovat se útokem tohoto typu, byť se spekuluje, že si nedávný obrat Američanů ve věci své politické budoucnosti mohl vyložit jako „zelenou“ pro libovolně tvrdý postup. Chemické zbraně ovšem mají v mezinárodním mínění mnohem horší konotace oproti zbraním konvenčním, byť ty mohou být mnohem efektivnější a přinést větší míru destrukce. Z vojenského hlediska takto „politicky závažný“ útok nemá sebemenší význam a lze se ptát, proč by Asad chemickými zbraněmi raději nebombardoval nedaleko soustředěné síly džihádistů z Harakat tahrír aš-Šám. Argumentace o trestání civilistů sympatizujících s opozicí a snahy o demografickou změnu nezní v tomto případě příliš přesvědčivě, neboť k tomu by bylo pro Asada výhodnější užít jiné prostředky s menšími riziky. Přes všechny výše zmíněné výhrady budou zastánci „varianty Asad“ moci ovšem vždy namítnout, že válka nemá logiku, je plná iracionální brutality a syrský diktátor je sadistický psychopat.
Nabízí se přirozeně otázka, do jaké míry má Asad situaci pevně ve svých rukou a zda se nemohlo jednat o „sólo akci“ určitého jedince či skupiny v rámci generality Syrské arabské armády. Zde si lze představit několik možností od operace armádních „jestřábů“ přes určitou osobní vendetu kohosi proti obyvatelům dané oblasti až po akci části armádních kruhů, jež by teoreticky mohly usilovat o Asadův pád. V každém případě by rozkaz k použití chemických zbraní musel vydat člověk na velmi vysoké pozici v armádní hierarchii, s cílem vyslat určité poselství či vyvolat určitou reakci vzhledem k vojenské bezvýznamnosti útoku. Tato varianta by implikovala, že Asadovo postavení v rámci režimu je mnohem slabší, než se na první pohled jeví.
Ani oficiální varianta vlády, tedy že syrské letectvo omylem (nebo také úmyslně) bombardovalo povstalecký sklad s chemikáliemi, není zcela nereálná. V minulosti se objevily zprávy, že se džihádistická skupina Liwá al-Aqsá, již v oblasti Idlibu nahradilo Harakat tahrír aš-Šám, zmocnila muničních skladů, o chemikáliích se však v jejím případě nehovořilo. Pakliže by se ovšem jednalo o zmiňovaný sarin, lze mít pochybnost o schopnosti povstalců jej skladovat, vzhledem k jeho vysoké korozivnosti.
Poslední variantou je operace pod falešnou vlajkou, tedy že operaci provedli rebelové (s něčí pomocí?) ve snaze svalit vinu za útok na syrský režim. V této souvislosti se již objevily spekulace, že ozbrojenci Harakat tahrír aš-Šám nahnali civilisty na základnu Bílých přileb, otrávili je určitou chemickou látkou a naaranžovali videa coby záchrannou operaci po útoku syrského letectva. Tato varianta se sice na první pohled může zdát přitažená za vlasy, na druhou stranu působí přinejmenším podivně, že se obvinění syrského režimu z chemického útoku objevuje vždy v době, kdy jsou opoziční rebelové v defenzivě.
Tolik možné varianty. Jak již však bylo výše uvedeno, vzhledem k absenci jakéhokoliv nezávislého vyšetřování, je pravděpodobné, že i nadále budeme nuceni zůstat v rovinách spekulací.
Reakce globálních a regionálních hráčů
Méně spekulativně lze uvažovat nad reakcemi předních globálních a regionálních hráčů a motivacemi, které je k nim vedly. Pro mnohé je hlavním překvapením v celé situaci jednání amerického prezidenta Trumpa, který svojí dosavadní rétorikou vzbudil velká očekávání u části odpůrců amerického intervencionismu a podporovatelů sbližování s Ruskem. V tomto směru lze nicméně poukázat na zcela běžný rozpor mezi sliby vrcholových politiků a jejich reálnými kroky a vzpomenout si kupříkladu na Trumpova republikánského předchůdce v úřadu George W. Bushe, jenž se na počátku svého funkčního období rovněž profiloval jako spíše izolacionista. Trump svým krokem zpochybnil své dosavadní tvrzení, že budoucnost Asada je věcí Syřanů, a tím nepochybně zklamal mnoho svých dosavadních příznivců v zahraničí (včetně ČR). Na americké scéně naopak může Trump spíše získat. Útok na Sýrii je pro něj vítaným prostředkem, jak odvést pozornost od domácí politiky, kde jej prozatím stíhá jeden neúspěch za druhým. Navíc nelze opomíjet velmi silný vliv proizraelské lobby a protiíránských jestřábů na nezkušeného Trumpa, který se v zahraniční politice teprve rozkoukává. Pakliže bychom se připojili k těm, kteří nemají tendenci nového šéfa Bílého domu podceňovat, můžeme se domnívat, že Trump svými aktuálními kroky vysílá vzkaz o tom, že je třeba se před ním mít na pozoru, nejen blízkovýchodnímu regionu, ale i Číně a Severní Koreji. Tato hra se nicméně Trumpovi může vyplatit pouze v tom případě, má-li promyšleno více tahů dopředu, což napoví až další měsíce. Nepochybně zarážející je rychlost s jakou Američané zaútočili, což podněcuje spekulace o dlouhodobém plánování této akce a chemickém útoku jako pouhé zámince. Nelze ani vyloučit, že Trump svým nekompromisním jednáním chce pouze uklidnit domácí jestřáby a po zklidnění situace obnoví námluvy s ruským protějškem Vladimirem Putinem.
Rusko chápe americký útok jako ránu pod pás a označilo jej za agresi proti suverénnímu státu a porušení norem mezinárodního práva. Ruská angažovanost v Sýrii se přes veškerou kontroverznost vyznačuje konzistentností a nutno dodat, že zatím též značnou úspěšností. V poslední etapě se Rusové postupně v Sýrii pozvolna přibližovali určité formě politického uspořádání, jež by dále posílilo ruskou pozici v oblasti, nynější stav však pochopitelně chápou jako ohrožení těchto svých ambic.
V blízkovýchodním regionu Trumpovy kroky ústy svých politických představitelů přivítali shodně dva současní neoficiální spojenci, Izrael a Saúdská Arábie. Pro Izrael představuje oslabení Asada součást jeho boje proti Íránu a libanonskému hnutí Hizballáh, wahhábistická monarchie taktéž vítá jakoukoliv naději na vylepšení svého pochroumaného postavení v regionální studené válce s perskou šíitskou teokracií.
Spokojenost projevilo též Turecko, jež se aktuálně snaží na severu země sjednotit roztříštěné rebelské skupiny pod „zaprášenou“ hlavičkou Svobodné syrské armády. Ankara neskrývá ambice dále se v syrské válce vojensky angažovat a diskreditace Baššára al-Asada hraje v její prospěch.
V Íránu potom současná situace paradoxně napomáhá revolučnímu kléru a konzervativcům, tedy skupině, která byla v posledních letech v defenzivě. Akutní pocit ohrožení bude nepochybně hrát v jejich prospěch a může zásadním způsobem zamíchat s nadcházejícími prezidentskými a komunálními volbami.
Skutečné mezinárodně politické důsledky americké zásahu však ozřejmí až nadcházející týdny. Jisté je zatím pouze to, že se syrský konflikt s chemickým útokem a americkými nálety zřejmě posouvá do své další fáze.
Analýzu publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz.