Jan Zeman se ve svém textu polemicky vrací k tématu nepodmíněného základního příjmu.

Je dobře, že redakce !Argumentu vede diskusi na téma Základní nepodmíněný příjem, jež se stal modlou pro některé levicové liberály, byť poprvé s ní přišel a v České republice se pokusil uplatnit na podzim 2006 pan Tlustý (ODS), ultrapravicový ministr financí první vlády Mirka Topolánka. Stávající sociální dávky, zejména starobní důchody, chtěl nahradit chudinskou dávkou, obdobou základního nepodmíněného příjmu, a to na úrovni existenčního minima. Zásadně chtěl poškodit široké vrstvy obyvatel, zvláště pak důchodce, invalidy a rodiny s dětmi.

Protože někteří levicoví liberálové propagují systém základního nepodmíněného příjmu již řadu let a na věcné námitky nijak věcně nereagují, polemizoval jsem s nimi již dříve a mohu tak v zásadě vyjít z již použité argumentace, resp. materiálů.

Představa Marka Hrubce a Martina Brabce

Největšími šiřiteli myšlenky „základního nepodmíněného příjmu“ v ČR jsou již řadu let levicoví experti Marek Hrubec a Martin Brabec. Každý občan má podle této koncepce dostávat určitý minimální, ničím jiným nepodmíněný a zaručený základní peněžní příjem, nezávisle na jiných okolnostech. Tím by se měly snížit příkré sociální rozdíly, posílit pozice pracujících při vyjednávání se zaměstnavateli, zjednodušit systém sociálních dávek atd. Taková je základní představa autorů nepodmíněného základního příjmu. Autoři si dovedou představit i četné modifikace (vypustit z něj děti pod 18 let, vysokopříjmové občany ad.). Tyto a možné další modifikace nepovažuji za podstatné, i když v případě úvah o konkrétním zavedení by hrály určitou nezanedbatelnou roli.

Hrubec a Brabec argumentují i dílčími zkušenostmi ze světa: na Aljašce tak již mnoho let rozdělují zisky z těžby ropy a dalších surovin (při obrovském rozsahu těžby a velmi nízkém počtu obyvatel to reálně funguje již více než 30 let a zmírňuje chudobu) a v jedné provincii Namibie se takto rozdělovala zahraniční pomoc. Tedy, až do jejího zastavení dárci. Argumentem také bylo, že se bude konat na toto téma referendum ve Švýcarsku. Občané budou tázáni, zda nepodmíněný základní příjem ano či ne, nemají hlasovat o jeho konkrétní výši, což je nedostatek podstatný. Pravda, švýcarští občané ve své výrazné většině návrh zavádět základní nepodmíněný příjem v referendu odmítli.

Pokus o petici za zavedení základního nepodmíněného příjmu pro vedení Evropské unie neuspěl, neboť se nepodařilo sehnat pro projednání petice v Evropském parlamentu požadovaný počet podpisů.

Možná by se našly i další argumenty ve prospěch základního nepodmíněného příjmu, než uvádí Hrubec a Brabec. Přesto si myslím, že jde o koncepci ve větším rozsahu nereálnou a zřejmě i nesocialistickou. Proč?

Práce polidštila opici

Bedřich Engels napsal krásný spisek „Podíl práce na polidštění opice.“ Dokazuje v něm, že to byla práce, která polidštila opici. Naopak zahálka člověka ničí a někdy i degraduje zpět na opici.

Autoři základního nepodmíněného příjmu nabízí možnost skromně žít za základní nepodmíněný příjem a nepracovat. Chápu, že nezaměstnanost je hrozivá a při stávajícím rozvoji vědy a techniky může dál narůstat. Karel Marx právem psal, že „nezaměstnanost je dítětem kapitalismu“, ač neznal možnosti soudobého vědeckotechnického pokroku. Ano, produktivita práce neustále roste a nejinak tomu bude v budoucnu. Očekávaný růst zaměstnanosti v důsledku tzv. 4. průmyslové revoluce svědčí o nesoudnosti těch, kdo takové myšlenky hlásají. Reálně lze očekávat, že vědeckotechnický pokrok zruší množství pracovních míst více méně bez náhrady a tím i podstatně zvýší nezaměstnanost. Přesněji řečeno, nově vytvářených pracovních míst bude mnohem méně než těch rušených.

Problém je i ve skutečnosti, že mnohé hladové zdi, které ti či oni politici proti nezaměstnanosti vymýšlí, mají vážná negativa. Kdyby se takové aktivity nekonaly, bylo by lépe pro většinu lidí, pro životní prostředí, veřejné zdraví i pro udržitelný rozvoj.

Tradovaný příměr o hladové zdi krále Karla IV. v Praze odráží zjevnou neznalost. Nejde mi ani tak o skutečnost, že nezpůsobila větší škody na životním prostředí. Jde mi o skutečnost, že tím Karel IV. nestimuloval rozvoj ekonomiky. Ten probíhal navzdory stavbě této zdi, protože Karel IV. byl velmi dobrý hospodář a mohl si její stavbu ke zmírnění bídy chudiny dovolit financovat.

Zkracování pracovní doby je nevyhnutelné

Proti vysoké a dlouhodobě rostoucí nezaměstnanosti existuje jen jeden základní lék – reálné zkracování pracovní doby a zásadní znevýhodňování „práce přes čas“, aby se zákonné zkracování pracovní doby mohlo v praxi reálně prosazovat.

Zkracování pracovní doby může mít čtyři základní podoby. V prvé řadě by mělo jít o přechod na čtyřdenní pracovní týden. Druhou možností je dřívější odchod do starobního důchodu, nikoliv pozdější, jak prosazuje pravice. Třetí možností je prodloužení doby přípravy na vzdělávání. Čtvrtou možností je prodloužení dovolených – řádných i mateřských i volna v zájmu péče o postižené blízké osoby, další sebevzdělávání apod.

Tyto čtyři základní možnosti zkracování pracovní doby lze tak či onak kombinovat, ale to už je spíš otázka taktiky konkrétního postupu v konkrétní situaci. Je zřejmé, že vzdělávání v ČR je formálně velmi vysoké a reálně velmi málo kvalitní. České školství produkuje stále větší počet stále méně vzdělaných absolventů, dochází k jeho degradaci. Zvyšováním počtu studujících nenabízí cestu ke snižování nezaměstnanosti v ČR. Navíc hrozí, že pro nedostatek technických kádrů se položí celá průmyslová odvětví a nezaměstnanost se prudce zvýší.

Modifikace jsou jistě důležité z hlediska případné praktické realizace, ale z hlediska základní hrubé analýzy možností základního nepodmíněného příjmu podstatné nejsou.

Skutečností zůstává, že nezaměstnaný ve vyspělých státech (na rozdíl od států rozvojových) netrpí jen a většinou ani především materiální nouzí (byť i zde dochází k citelnému zhoršování), ale v prvé řadě ztrácí pracovní návyky, ve svých schopnostech zakrňuje, vzdělanější i svou kvalifikaci a časem se stává svému okolí na obtíž. Čím déle trvá nezaměstnanost, tím hrozivější má následky na příslušné jedince. Je jednou z příčin sebevražd. Za průměrným nezaměstnaným mohou být (a v praxi jistě i jsou) značné rozdíly, ale tento základní trend nemění. Absence sociálního bydlení v ČR nás ale řadí spíše k rozvojovým státům, resp. ztráta zaměstnání a tím i příjmů nejednou končí bezdomovectvím, reálně pomalým zabíjením bezdomovců bez soudu.

Spoléhat se na zájem vydělávat hodně peněz?

Autoři základního nepodmíněného příjmu spoléhají na snahu všech občanů žít lépe, takže si i při základním nepodmíněném příjmu budou chtít vydělat další peníze na lepší život. Tuto snahu u většiny občanů považuji za reálnou. Problémem je pohodlnost některých. Zásadním problém bude reálná možnost nalezení přijatelné placené práce. Práce je sice dostatek, ale placené práce je značný nedostatek, dobře placené práce je velký nedostatek. Je tu zásadní otázka, jak je práce placená (nejednou nezajišťuje slušné živobytí) a zda podnikatelé nesníží mzdy o částku základního nepodmíněného příjmu nebo alespoň o její část. Budou pracovní místa pro nezaměstnané v dostatečném počtu k dispozici? Za kapitalismu těžko.

Je tu i otázka zahraničních migrantů. Většina migrantů chce v Německu či Švédsku žít za sociální dávky, tj. za peníze tamních daňových poplatníků. Nestane se v případě zavedení dostatečně vysokého základního nepodmíněného příjmu také ČR pro ně také zemí zaslíbenou jako je dnes sousední Německo či Švédsko?

Ekonomické zákony

Pokud vyjdu z platnosti základních ekonomických zákonů kapitalistické a komunistické společenské formace, dostává se myšlenka poskytování základního nepodmíněného příjmu do rozporu se zákonem hodnoty (na trhu práce se směňuje hodnota schopnosti pracovat) a zákonem rozdělování podle práce, viz tabulka č. 1:

Z tabulky č. 1 je zřejmé, že, myšlence základního nepodmíněného příjmu může, ale nemusí odpovídat až vlastní komunistická společenskoekonomická formace, nikoliv nerozvinutý (reálný) či rozvinutý socialismus, využívají regulovaných zbožně peněžních a tržních vztahů, o který by přinejmenším radikální levice měla usilovat.

1 000 a 10 000 Kč na osobu a měsíc v ČR

I když možností uzákonění nepodmíněného základního příjmu je řada, zůstanu u základního modelu, kdy by se měl vyplácet všem občanům České republiky základní nepodmíněný příjem ve výši 1 000 Kč a alternativně 10 000 Kč na osobu a měsíc.

Bude-li se vyplácet ve výši 1 000 Kč na osobu a měsíc, reálně se změní velmi málo. Jde o částku hluboko pod úrovní i oficiálního, zcela nedostatečného životního minima, za které se žít nedá ani při maximální myslitelné skromnosti. Zavedení základního nepodmíněného příjmu ve výši 1 000 Kč na osobu a měsíc by přitom znamenalo velký zásah do veřejných rozpočtů ČR. Je třeba vidět, že velká část výdajů veřejných rozpočtů je reálně vázaná, resp. volná část veřejných rozpočtů je nízká, resp. manévrovací možnosti vlády a příslušných samospráv s veřejnými penězi jsou nízké.

Bude-li se vyplácet ve výši 10 000 Kč na osobu a měsíc, padne na to celý státní rozpočet a veřejné finance ČR nutně zbankrotují. Přitom při absurdní bytové politice ČR liberalizace nájmů, privatizace bytů a nedostatečné bytové výstavby (každý se má o své bydlení postarat sám, sociální bydlení až na výjimky neexistuje) si přinejmenším v některých regionech, například v Praze, za tu částku bezdomovec nepořídí ani střechu nad hlavou. Lichvářské nájemné i za malý byt činí nejednou 15 000 Kč za měsíc. Jinak řečeno, při stávající děravé sociální politice základní nepodmíněný příjem i ve značné výši 10 000 Kč na osobu a měsíc nemusí mnoho změnit, zvláště pak v případě nejzranitelnějších – nebydlících a bydlících za tržní nájemné.

Pohledem státního rozpočtu ČR za rok 2013 a 2019

V roce 2013 podle státního závěrečného účtu celkové příjmy veřejných rozpočtů ČR činily 1 555,8 mld. Kč a celkové výdaje 1 605,9 mld. Kč, z toho sociální dávky činily 713 mld. Kč. Deficit veřejných rozpočtů činil předběžně 50,1 mld. Kč. Konsolidovaný státní dluh činil 1 664,5 mld. Kč. Nejsou zde zahrnuty rozsáhlé věcné dluhy, tj. podfinancování celých odvětví, ale také neefektivní vynakládání mnohých peněz z veřejných rozpočtů. Nejhorší situace je v položkách jako nákup vojenské techniky, výstavba vodních cest, výstavba dálnic, technická opatření protipovodňové ochrany, hlavní město Praha.

V roce 2013 státní rozpočet vykázal příjmy 1 090,69 mld. Kč a výdaje 1 173,13 mld. Kč, z toho na sociální dávky 489,68 mld. Kč. Deficit činil 81,26 mld. Kč. Mimo státní rozpočet jsou rozpočty státních fondů, rozpočty krajů, měst a obcí, platby „ČR-EU“ a některé další vztahy se zahraničím.

Pokud jsme měli v roce 2013 v ČR 10 511 000 obyvatel (střední stav), činily by výdaje na základní nepodmíněný příjem v případě sazby 1 000 Kč na osobu a měsíc 126,132 mld. Kč za rok. V případě sazby 10 000 Kč na osobu a měsíc by činil 1 261,32 mld. Kč za rok, tj. více, než činily výdaje státního rozpočtu 1 173,13 mld. Kč. Ano, ani celý státní rozpočet ČR roku 2013 s deficitem více než 81 mld. Kč by v číslech státního závěrečného účtu nepokryl nepodmíněný základní příjem ve výši 10 000 Kč na osobu a měsíc.

Můžeme jistě použít data ČR za jiné roky, ale výsledek bude z hlediska potřeb základního nepodmíněného příjmu srovnatelný.

V posledním uzavřeném roce 2019 státní rozpočet vykázal příjmy 1 523 mld. Kč a výdaje 1 552 mld. Kč, z toho na sociální dávky 489,68 mld. Kč. Deficit činil 28,5 mld. Kč. Pokud jsme měli v roce 2019 v ČR 10 649 000 obyvatel (střední stav), činily by výdaje na základní nepodmíněný příjem v případě sazby 1 000 Kč na osobu a měsíc 128 mld. Kč za rok. V případě sazby 10 000 Kč na osobu a měsíc by činil 1 278 mld. Kč za rok, tj. více než 82 % výdajů státního rozpočtu 1 552 mld. Kč. Na všechny ostatní výdaje státního rozpočtu mnoho nezbyde, je zřejmé. Přitom si za základní nepodmíněný příjem ve výši 10 000 Kč na osobu a měsíc dotyčná osoba koupí méně, zvláště pokud jde o prudce zdražující nájemné, nejen v Praze.

Zjevná finanční nereálnost základního ekonomického příjmu říká, že jeho případné zavedení by vedlo k destrukci stávajícího nic moc systému základního sociálního zabezpečení v neprospěch širokých vrstev obyvatel. A to neuvažujeme o pohromách typu koronavirové krize, která těžce zruinuje hospodaření ČR v roce 2020.

Může ČR lépe hospodařit?

Tato otázka je jistě na místě. Totiž, stát má jak nedostatečné příjmy (jednak má vážné defekty ve vlastní daňové soustavě, jednak má daňovou soustavu citelně deformovanou), jednak toleruje rozsáhlý odliv zisků do zahraničí (v roce 2019 šlo jen na viditelných dividendách z ČR do zahraničí asi 300 mld. Kč, přičemž tzv. neviditelný vývoz zisků je odhadován různě, nejčastěji na dalších asi 200 mld. Kč za rok), tak výdaje neefektivní. O obojím slýcháme velmi často a můžeme číst různě kvalifikované rozbory.

Zajímavé je, že často se střídající ministři financí s oběma problémy nejsou s to výrazněji pohnout, pokud je svým diletantství přímo neprohlubují, viz M. Kalousek z KDU-ČSL, resp. později z TOP O9. Lze jistě namítat, že od pádu Nečasovy vlády si ministři financí vedou lépe. Vedou. Ale to zlepšení není tak zásadní, aby vytvořilo dostatek zdrojů pro potřeby základního nepodmíněného příjmu, stejně jako pro mnohé jiné potřeby ČR. Nechávám stranou, že současná koronavirová krize těžce pustila žilou státnímu rozpočtu i dalším veřejným rozpočtům.

Na příjmové straně státního rozpočtů jde zejména o velmi nízkou progresi daní z vysokých příjmů a z vysokých majetků, absenci tzv. Tobinovy daně z finančních transakcí, velmi nízké daně za poškozování životního prostředí, zejména praktická absence daně za emise CO_2ekv, které rozvrací klimatický systém Země atd. Daňový systém má i neefektivní daňové úlevy a osvobození. Největší je osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie, osvobození mezinárodní letecké a vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty (v posledních letech tato osvobození v úhrnu v ČR činí asi 44–50 mld. Kč/rok), četné daňové úlevy poskytované silniční dopravě pod rouškou její ekologizace atd.

Množství a nepřehlednost daňových úlev usnadňuje legální i nelegální daňové úniky. Daňový systém lze podstatně zdokonalit, ale výnos tohoto zdokonalení padne na potřebu snížit neúnosně vysokou sníženou sazbu daně z přidané hodnoty ze současných 15 % na původních 5 %. Tento manévr, zatím na 10 %, sice již začal, ale představuje zatím jen dílčí korekci daňové soustavy. V praxi se toho tudíž mnoho nezmění, jen daňový systém bude spravedlivější. Ve hře je i možnost snížení daňových příjmů státu v důsledku další ekonomické krize, odlivu zahraničního kapitálu apod.

Jak těžce se prosazuje zdanění tak elementárních věcí, jako jsou finanční transakce, emise skleníkových plynů či uplatňování i mezi válkami samozřejmé zásady, že daň z příjmu se platí ve státě působnosti příslušného podniku, netřeba vysvětlovat.

Výdaje státního rozpočtu

Podobně to vypadá na výdajové straně státního rozpočtu. Plýtvá se hodně a na mnoha místech, nejvíc na ministerstvu obrany a dopravy (nákup často nepotřebných zbraní, zlepšování plavebních podmínek, výstavby předražených a ne vždy potřebných dálnic), ale máme celé sektory hluboce podfinancované, školstvím počínaje. Můžeme jistě ušetřit ročně desítky miliard korun, ale budeme je muset obratem ruky vynaložit na podfinancované sektory ekonomiky ČR. Konečně, zlepšené výsledky hospodaření ČR za Sobotkovy a Babišovy vlády jsou vesměs na tyto potřeby vynakládány. Do začátku koronavirové krize se jen napravovala těžká podvýživa z dob předchozích pravicových vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Platí to i o silně podfinancované infrastruktuře železniční a silniční dopravy, která je s to efektivně pohltit úspory ze zastavení realizace dopravně nepotřebných, kontroverzních a předražených investic v rámci Státního fondu dopravní infrastruktury ČR a ještě to nebude stačit, platí to i o nedostatečném sociálním zabezpečení občanů.

Možnost transformace systému sociálního zabezpečení

Asi největší uvažovanou modifikaci klasického základního nepodmíněného příjmu je nahradit jím podstatnou část sociálních dávek, tento systém zásadně zjednodušit a z hlediska administrativní náročnosti i zlevnit. Jde o argumenty liché. Systém vyplácení sociálních dávek je v ČR poměrně jednoduchý a administrativně nenáročný u rozhodující položky – starobní důchody.

Sociální dávky vyplacené ze státního rozpočtu ČR v roce 2013 činily asi 490 mld. Kč. Z toho na starobní důchody bylo vynaloženo 384 mld. Kč, tj. 78,4 %. Zbytek tvoří dávky sociální podpory a pěstounské péče (37,5 mld. Kč), dávky nemocenského pojištění (20,35 mld. Kč), podpora v nezaměstnanosti (9,65 mld. Kč), dávky sociální péče (30,1 mld. Kč) a ostatní neinvestiční transfery obyvatelstvu (12,8 mld. Kč).

V letech 2013–19 došlo ke značnému zvýšení sociálních dávek v ČR. Sociální věci a politika zaměstnanosti byla státním rozpočtem podpořena v roce 2019 částkou 665 mld. Kč. Sociální dávky vyplacené ze státního rozpočtu ČR v roce 2019 činily asi 602 mld. Kč, z toho na důchody bylo vynaloženo 472 mld. Kč, tj. 78,4 %. Zbytek tvoří dávky sociální podpory a pěstounské péče (38,8 mld. Kč), dávky nemocenského pojištění (39,2 mld. Kč), podpora v nezaměstnanosti (8,1 mld. Kč) a jiné.

Náhradu starobních důchodů nepodmíněným základním příjmem svého času prosazoval ministr financí Vlastimil Tlustý (ODS) jako nástroj ožebračení velké části občanů a jako nástroj nucení občanů si velmi riskantně kapitálově spořit na stáří. Nepodmíněný základní příjem přitom likviduje jakoukoliv zásluhovost, což nejde omluvit ani skutečností, že nejvýznamnější zásluhou se po roce 1989 stala schopnost některých jedinců udělat ve jménu svého prospěchu téměř cokoliv.

Úvaha systém sociálních dávek mimo starobní důchody zjednodušit a zefektivnit určitě stojí za diskusi. Zajímavý je jistě námět ing. Vostatka sjednotit nejnižší starobní důchody na sociálním minimu s tím, že co bude nad, se bude odvozovat od zásluhovosti (minulého příspěvku občana na účet státního sociálního zabezpečení). Tím by se ale systém ve svých základních parametrech neměl měnit. Takové opatření se nemusí a ani by se nemělo vázat na zavádění základního nepodmíněného příjmu.

Sociální pomoc naturální nebo peněžní?

Známe sociální pomoc naturální, za silně zvýhodněné ceny a peněžní. Jednoznačně nelze vyzvedávat nebo zavrhovat ani jednu z uvedených forem sociální pomoci.

Doménou naturální pomoci je jistě z hlediska uživatele bezplatné veřejné školství a bezplatné veřejné zdravotnictví. Placení veřejných škol určitou částkou na žáka spolehlivě rozkládá (vedle četných prapodivných experimentů vesměs nekompetentních ministrů školství) za socialismu vysokou úroveň našeho školství, o neustálých podivných rvačkách (za četnými zástupnými problémy vesměs stojí boj o peníze) nemluvě. Je jistě dobře, že se od 1. 1. 2020 od tohoto vadného systému konečně odstoupilo. Obdobně tomu je ve zdravotnictví, kde se ale nemilosrdný boj o peníze nezakrývá.

Mnohé další bylo za reálného socialismu poskytováno za velmi nízké ceny v důsledku rozsáhlé veřejné podpory kultuře, veřejné dopravě (v osobní železniční dopravě na základě nepřímých křížových cen, resp. na vrub zisku z nákladní železniční dopravy), masovému sportu, zajištění bydlení všem občanům za únosné nájemné atd.

V oblasti sociálního zabezpečení vcelku logicky dominovala a dominuje peněžní pomoc, resp. starobní důchody byly, jsou a nejspíš i nadále budou zdaleka největší položkou. V penězích se vyplácely i důchody invalidní a různé sociální dávky, i když i sem pronikala v určitém rozsahu pomoc naturální.

Naturální pomoc má tu zásadní výhodu, že není ze strany příjemce snadno zneužitelná. Navíc mnohé služby poskytované široce pojímanou sociální péčí jsou i společensky vysoce žádoucí – povinná i nepovinná školní docházka, návštěva lékaře včas namísto přecházení těch či oněch nemocí, sportování nejen mládeže proti zabíjení volného času, preference kvalitní kultury proti „kulturnímu“ braku, preference veřejné dopravy proti individuální automobilové dopravě atd., o blahodárném vlivu těchto činností na prevenci sociálně patologických jevů nemluvě.

Zde se reálný socialismus nepletl a prokazoval své zjevné přednosti proti kapitalismu. Jistě i zde bylo co zlepšovat (zcela jistě chybou bylo uplatňování tzv. záporné daně z obratu na uhlí, zemní plyn a elektřinu a některé další výrobky), ale v hlavních směrech šlo o vysoce efektivní sociální systém, který se v řadě směrů (bezplatné veřejné školství, bezplatné lékařská péče při povinném placení zdravotního pojištění, systém sociálního zabezpečení) udržel dodnes. Pravda, v řadě směrů jde dnes o systém notně oškubaný, viz děravá sociální síť, nedostatečná a často i neefektivní podpora masovému sportu, kvalitní kultuře, bytové výstavbě…

Vyplácení sociálních dávek v penězích má tu zásadní výhodu, že neomezuje příjemce ve způsobu užití příslušných peněz. Tato výhoda je ale současně i zásadním nevýhodou, neboť nezaručuje, že příslušná sociální dávka bude rozumně užita. Že za ní nebudou nakoupeny cigarety, alkohol, drogy, luxusní zbytné zboží či služby, že nebude prohrána v kasinech atd. Proto je v rámci možností rozumné ji poskytovat naturálně – nejen poskytování bezplatného vzdělávání a bezplatné zdravotní péče, ale také placení nájemného sociálně potřebným, obědů ve školních jídelnách dětem ze sociálně slabých rodin apod.

Inflační dopady

Pokud pustíme do ekonomiky najednou větší množství peněz, lze důvodně očekávat přeměnu nově uvolněných peněz na peníze inflační, tj. růst cen. Tím spíš, že u převažujících nízkopříjmových občanů lze důvodně předpokládat jejich rychlé utracení. Bez účinného řešení možných inflačních dopadů je pouštění většího množství peněz do ekonomiky (včetně případného zavádění základního nepodmíněného příjmu) riskantní. A snad jedna pozmánka na konec: Určitě to není hlavní námitka, ale slyšel jsem názor zbohatlíků, ať nás nikdo neuráží nějakými sockami včetně nepodmíněného základního příjmu.

Závěr

V úhlu výše uvedených argumentů se myšlenka základního nepodmíněného příjmu jeví jako zjevně nereálná, hrubě neefektivní a nesocialistická. Nutné je bránit a zkvalitňovat stávající sociální systém a v některých směrech ho také zefektivňovat, resp. časem se v něm objevili i kontroverzní prvky. Není to vůbec snadný úkol. Mám za to, že by se tímto směrem měla ubírat přinejmenším všechna levice.

Pozn.: Starší verze tohoto článku vyšla v časopise Marathon č. 3/2016.