Europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM) se zamyslela nad budoucností práce v kontextu hned několika souběžných výzev – pandemické, demografické, ekonomické, klimatické a automatizace.
Po druhé světové válce se státy snažily najít recept na úspěšný poválečný rozvoj, který měl několik hlavních bodů – investice do zničené infrastruktury, výrobních kapacit a technologií, zahraniční obchod a mezinárodní spolupráce, sociální jistoty a co nejvíce pracovních míst. Tento recept měl nepopiratelně mnoho pozitivních výsledků, ale ani on není schopen odolávat neúprosnému chodu času donekonečna. Rozhodně například nepočítal s tím, že v něm dojde k tak neskutečné kumulaci finančních prostředků a majetku do rukou úzké skupiny, vymizení střední třídy a že honba za co největší zaměstnaností nemusí nutně znamenat kvalitativní příspěvek této práce jak pro společnost, tak pro samého zaměstnance.
Na začátku září 2020 zemřel americký antropolog David Graeber, který se intenzivně podílel na aktivitách dnes již legendárního hnutí Occupy Wall Street. Graeber se identifikoval jako anarchista a často se věnoval ekonomickým tématům (např. i historii dluhů). Před lety se začal věnovat i tématu tzv. bullshit jobs (do češtiny přeloženo jako práce na hovno). Položil si totiž otázku, jak je možné, že se nenaplnila předpověď Johna Maynarda Keynese (de facto otce poválečné ekonomiky), že budeme v roce 2000 pracovat pouze 15 hodin týdně. Důvod, proč se tak nestalo, vidí mnoho lidí (včetně Graebera) primárně v tom, že došlo k masivnímu nárůstu konzumerismu. Abych parafrázovala název slavné knihy Ericha Fromma, lidé se rozhodli primárně mít (konzumerizmus spojený s nutností výnosné práce), než být (seberealizovat se v rámci volnočasových aktivit).
Bullshit jobs
Není předmětem mého článku detailně popsat obsah eseje a posléze knihy Davida Graebera, ale věnovat se spíše tomu, na co primárně upozornil. Na základě výzkumů bylo posléze doloženo, že až 40 % pracujících ve Velké Británii a Nizozemí považuje svoji vlastní práci za naprosto zbytečnou a nijak světu prospěšnou. To souvisí patrně i s tím, že po druhé světové válce byl dáván ze strany vlád silný tlak na co nejvyšší zaměstnanost, že se pracovní místa přesunovala z průmyslu a zemědělství do sektoru služeb, nárůstem byrokracie apod.
Graeber se samozřejmě dostává na velmi tenký led ve chvíli, kdy hovoří o tom, která pracovní místa jsou opravdu nutná. Jisté míře ohodnocení může pomoci lehký test – pokud by někteří zaměstnanci z určitého odvětví stávkovali, pocítil bych to? Pokud budou stávkovat strojvůdci, kteří mohou (třeba jako při srážce v Kolíně zesnulý strojvedoucí) pracovat 12 hodin a po šesti hodinách odpočinku vyrazit na jedenáctihodinovou směnu, bude to mít na společnost jiný dopad, než když budou stávkovat zaměstnanci v telemarketingu. To není nic proti zaměstnancům v telemarketingu, ale prostá realita. Bez strojvedoucích se mnoho lidí do práce nedostane (třeba i těch v telemarketingu), ale bez zaměstnanců v telemarketingu si ti, co strojvedoucí do práce odvezl, mohou v klidu užít polední pauzu bez vyrušení nevyžádaným hovorem.
To, že není stávka jako stávka, před několika lety výborně demonstroval historik Rutger Bregman. Ten nejdříve popsal stávku popelářů v New Yorku v roce 1968. Stačilo jenom několik dnů od vyhlášení stávky a bylo ve městě nutno poprvé od pandemie v roce 1931 vyhlásit stav nouze. Starosta musel již po devíti dnech přistoupit na požadavky stávkujících. Když v roce 1970 ohlásili stávku irští bankéři, mnoho osob se obávalo ekonomického kolapsu a celospolečenské hysterie. Po dvou týdnech stávky se sedm tisíc bankéřů rozhodlo odletět raději hledat štěstí do Londýna a po šesti měsících byla stávka ukončena bez toho, aby došlo k naplnění jejich požadavků. Ekonomika Irska během těch šesti měsíců stávky bankéřů nadále rostla a ani ona tedy stávku nepocítila.
Ani tento historický příklad nám s přesnou definicí bullshit jobs příliš nepomůže, ale máme díky němu alespoň rámcovou představu, co mezi ně spadá. David Graeber obdržel od prvotního článku mnoho emailů od lidí, kteří se domnívají, že jejich práce nemá žádný hlubší smysl. Byli to například lidé, kteří dělají práci, která by mohla být již plně automatizovaná, ale kvůli vnitřní politice firmy není. Z toho by mohl vzniknout předpoklad, že nespokojené jsou primárně osoby s nízkým platovým ohodnocením, ale Graeber se domnívá, že opak je pravdou. Domnívá se, že to jsou zejména ti dobře placení a na vyšších pozicích, kteří se cítí ve své práci „ztraceni“ (např. manažeři, administrativní pracovníci, osoby pro styk s veřejností).
Nepodmíněný základní příjem
Sám Graeber vidí jako jednu z možných cest od bullshit jobs ke skutečně kvalitativně hodnotné práci tzv. bezpodmínečný základní příjem. S ním mají nedávnou zkušenost např. Finové. Ti od roku 2017 do roku 2018 dávali náhodně vybraným nezaměstnaným ve věku 25 až 58 let měsíčně 560 eur. Experiment sice neměl jasné pozitivní výsledky, ale mnozí ekonomové argumentují tím, že nějaká forma základního příjmu je zcela nutná pro boj proti nerovnosti bohatství, který se nadále prohlubuje, a paradoxem je, že počet miliardářů se od ekonomické krize zdvojnásobil. Základní příjem také může pomoci v situaci, kdy kvůli průmyslové revoluci 4.0 mnoho odborníků očekává masový nárůst nezaměstnanosti kvůli rozvoji robotizace, přičemž by základní příjem mohl nahradit všechny ostatní dávky (včetně těch v nezaměstnanosti).
Nejsem plně přesvědčena o tom, že tento nástroj vyřeší vše. Proto se například domnívám, že v České republice by zavedení takovéhoto systému nepodmíněného příjmu muselo jít ruku v ruce s přestavbou celého systému sociálního zabezpečení, který potřebuje nutně modernizovat. Jeho hlavní charakteristikou by měla být skutečná adresná pomoc, která nebude suplovat jiné státní politiky (např. politiku bydlení) a bude to pomoc výrazná. Nepodmíněný příjem by pak mohl doplnit tuto záchrannou síť o další vrstvu posílení postavení občanů vůči firmám a přinutit je tak k dalšímu zvyšování mezd.
Změny pracovní doby
Další možností je návrat k vizi Johna Maynarda Keynese, tedy prosazovat snížení pracovní doby. Samozřejmě není možné začít operovat s vizí patnáctihodinového pracovního týdne (i když již zmiňovaný Rutger Bregman tak činí), ale je možno navrhnout realističtější variantu. Tuto variantu v České republice nejvíce propaguje největší česká odborová centrála – Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS). Ta prosazuje spolu s koncem levné práce snížení pracovní doby o půl hodiny denně bez snížení výdělku.
Naše země totiž patří k těm s nejdelší pracovní dobou v Evropské unii. Tak třeba průměrný Rakušan podle údajů ČMKOS odpracoval za rok 2017 o 167 hodin méně než průměrný Čech a Němec rovnou o 424. Když se na to podíváme přes počet pracovních dní, tak Rakušan chodil v tentýž rok do práce o zhruba 23 dní méně, Němec dokonce o téměř 60 dní. Aby té soli do ran našich zaměstnanců nebylo málo, porovnejme odpracované roky za celý život. I tentokrát se ohlížíme po roce 2017. Oproti zmíněným sousedům na jihu chodil Čech do práce o čtyři roky déle, ve srovnání se severními sousedy hned o celých 11 let.
Materiály ČMKOS k tomu dodávají: „ČR na jedné straně vykazuje v porovnání s vyspělými zeměmi EU neúměrně vysoký roční fond pracovní doby, má vysoký podíl práce vykonávané v týdenní pracovní době delší 40 hodin, na straně druhé má malý podíl práce konané ve flexibilních formách práce. Jsou méně, než je v EU obvyklé, využívány takové nástroje, jakými jsou pružná pracovní doba či kratší pracovní doba atd., což jsou opatření pozitivně ovlivňující rozložení času stráveného v práci a věnovaného rodině. Rodiče v ČR v důsledku toho necítí, že mají dostatečný vliv na rozložení své pracovní doby. S tím souvisí nízký index kvality života (JQI), vyšší stres na pracovišti, přetěžování pracovníků atd.“ Jak vidno, je v České republice mnoho prostoru ke zlepšení a to ani nemluvím o nespravedlnostech v rozdílných odměnách za stejnou práci.
Ovšem pouze snižování odpracovaného času v rámci pětidenního pracovního týdne nemusí být jedinou možnou odpovědí. Vědci z oboru psychologie práce přišli na to, že zavedením čtyřdenního pracovního týdne by produktivita práce neklesla. Naopak by se to pozitivně promítlo na zdraví a psychickém rozpoložení zaměstnanců. Ti by totiž měli dostatek času na své rodiny, na své koníčky a více času relaxovat. Tím by došlo k poklesu stresu a depresí. To ostatně potvrzují i empirická data z praxe. Například společnost Treehouse přišla s 32hodinovým pracovním týdnem už v roce 2006. Nyní debaty oživil experiment novozélandské společnosti, během nějž chodili zaměstnanci do práce pouze čtyři dny, placeni však byli za pět. V závěru se zvýšila jejich spokojenost i produktivita práce.
Garantovaná práce
Další metodou, která by mohla dát impuls k intenzivní debatě o budoucnosti práce, je tzv. zaměstnavatel poslední instance. Hyman Philip Minsky přišel se zajímavým způsobem, kterak by bylo možno se vypořádat jak s nezaměstnaností a chudobou, tak částečně i s bullshit jobs. Přímo ze státního rozpočtu financovaný „zaměstnavatel poslední instance“ by umožnil dostat práci každému, kdo si ji přeje a chce se podílet na projektech, které mají sociální, lokální či environmentální rozměr. Tyto projekty by přitom vybírali místní, tedy by byla jasná korelace mezi prací a její prospěšností pro danou společnost (např. správa parku, péče o seniory). Výhodou je, že se jedná často o práci dlouhodobou a že peníze jdou jak přímo potřebným, tak na projekty, které jsou skutečně potřebné.
To je jenom několik málo námětů, které je možné přinést do debaty o budoucnosti práce. Vždy platilo a platí, že žádné opatření není samo o sobě spásným všelékem. Je možno (ba spíše nutno) tyto scénáře kombinovat a vzájemně vyvažovat. Materiál ČMKOS ukazuje, že přístup k práci je v České republice zbytečně rigidní. Věřím, že díky pandemii přijde mnoho zaměstnavatelů na to, že nemusí mít své zaměstnance v kanceláři 8/5, ale že je možno a dokonce záhodno přistoupit k pružnějšímu přístupu k pracovní době. Ovšem i stát si musí počínat v tomto směru více aktivně, avšak je samozřejmé, že přitom nesmí snižovat úroveň ochrany zaměstnanců.
Kam dál?
Nedomnívám se, že bychom měli v rámci celospolečenské debaty řešit, které práce jsou bezvýznamné. Bylo by to zbytečně společnost dělící a popravdě se domnívám, že které práce jsou opravdu zásadní, nám ukázala pandemie. Věřím však, že bychom měli mluvit o tom, jak bude v České republice (a potažmo i celé Evropské unii) vypadat budoucnost práce. Čelíme nyní více výzvám najednou (pandemické, demografické, ekonomické, klimatické, automatizaci), a pokud nepovedeme komplexní debatu o tom, jak změnit ekonomiku, která se ohlíží primárně na HDP, na ekonomiku, která má ve svém centru člověka a jeho blaho (tzv. wellbeing economy). Budoucnost práce musí být součástí takové debaty, pokud nechceme žít ve světě, ve kterém je práce často jenom pro práci, a která neumožnuje naplnění lidských tužeb a potenciálu.
Nejde o to vytvořit svět bez práce, ale aby naše práce prospívala jak společnosti, tak nám samotným. Často se mluví o kvalitě života, ale v podstatě nikdy o kvalitě našeho pracovního života. To je nutné změnit a vnímat tyty vazby. Ano, mělo by dojít k navýšení platů těm, co během pandemie prokázali svoji nenahraditelnost, ale to je pouze napravením dlouhodobých křivd českých vlád. Nic však nemůže nahradit celospolečenskou komplexní debatu, díky které se naše společnost může postavit současným a blížícím se výzvám čelem a výjimečně i s jasným plánem.