Michael Doubek se zamyslel nad tím, zda má ještě smysl se pokusit o resuscitaci české levice. Kde jsou hlavní pro a kde proti?
Medicína se pokouší zachraňovat lidské životy. V krajních případech se k odvrácení trvalého poškození životně důležitých orgánů používá resuscitace. Ne každý nemocný je ale resuscitován. Resuscitace se neprovádí v situacích, kdy základní onemocnění nedává pacientovi vyhlídku na přežití. Třebas u nemocných s pokročilou a neléčitelnou rakovinou. Takovému nemocnému se může v lékařském zápisu objevit zkratka NTBR – Not To Be Resuscitated. Do značné míry podobné situace lze spatřit nejen v medicíně. V posledních měsících a letech se v situaci nemocného balancujícího na pokraji života a smrti ocitla česká levice. Pokud by u ní nyní došlo k zástavě dechu a oběhu, měli bychom ji resuscitovat, nebo raději nechat v poklidu a bez trápení zesnout se zkratkou NTBR v závěru poslední kapitoly jejích dějin? (Rok stého výročí založení KSČ by byl jako konec dějin levice symbolický.)
A přitom se mně osobně po volbách do Evropského parlamentu zdálo, že se levice probouzí z kómatu. Jednotná levicová kandidátka KSČM – česká levice společně toho byla náznakem. Jenže nyní přišly volby krajské a předvolební spolupráce levicových sil je tatam. KSČM kandiduje osamoceně a zcela jistě se dočká další prohry (viz komentář Lukáše Valeše: Kdo prohraje krajské volby? !Argument, 16. 9. 2020). Na jižní Moravě kandiduje Levice. Nová strana zapálených a vesměs mladých lidí. Chápu, že se Levice usiluje představit jako samostatná síla. Ale neoslabuje Levice levici jako celek? Navíc na její kandidátce nacházíme jen 19 jmen (ze 70 možných), a to ještě tři z kandidátů nemají trvalé bydliště na jižní Moravě. Levice je mně sympatická, ale tříštění levice zvláště v této době mně nepřijde šťastné. Neznamená to, že bych Levici nepřál úspěšnou budoucnost. O dalších malých levicových uskupeních, Idealistech a Budoucnosti, toho moc nevím. Tato hnutí kandidují jen v koalicích. Idealisté jsou skutečnými idealisty, protože kandidují v koalici s TOP09. Hnutí Budoucnost se spojilo aspoň s ČSSD a Zelenými. Další levicové osobnosti lze najít například na kandidátní listině Moravanů.
Spojení levice by přitom mělo smysl: Levice by mohla oslovovat voliče mladší a ve městech, KSČM spíše starší a na venkově.
Co tedy brání jednotě levice? Sám na tyto otázky hledám odpovědi. Považuji se za levicového voliče, a byl bych rád, aby můj hlas nepropadl. Nechci radit, snad se jen vypsat ze svého zklamání, které jistě nezažívám jen já. Zde je několik bodů, které podle mě vyhlídky levice na lepší budoucnost dlouhodobě snižují, ale ona se s nimi dosud nedokázala vypořádat. V mých poznámkách nehledejte preciznost vyjádření politologa nebo filozofa, jde jen o myšlenkový mišmaš člověka sledujícího naši levicovou politiku.
Funkce za ideály
Pro některé levicové politiky je prvořadé udržet se ve funkci i za cenu rezignace na levicová témata (Lukáš Valeš, !Argument 16. 9. 2020). Prodali se, a to ještě levně. Mnoho lidí nevěří, že díky spojení se stranou miliardáře uskutečňují program pro lidi. Maximálně uvěří, že pomáhají realizovat program hnutí miliardáře, který je tu a tam pro obyčejné lidi. Proč ale pak volit levicové strany, a ne rovnou hnutí miliardářovo?
Levici volí jen lenoši
Nezřídka se setkávám s tvrzením, že levicové strany jsou stranami pro lenochy, kteří se o sebe neumí postarat a potřebují, aby je někdo řídil. Pro lidi činorodé je zde jen pravice. Levice tato klišé není schopna vyvrátit.
Mediální slon v porcelánu
Levice se není sto dostat z kouta, do nějž byla nahnána. Je politickými oponenty i médii prezentována jako proud minulosti, zatímco ti ostatní jsou cool a trendy. I tak zvaný politický střed je dnes pravicový, nebo přinejmenším liberální, jako byl po válce levicový. Z každé dějinné epochy se dříve nebo později stane jen zkratka. Epocha je postupem času hodnocena pouze bíle nebo černě. Intelektuálové kdysi podepisovali petice na podporu Stalina, velkého hrdiny pokroku. Další generace už k němu byla skeptičtější a pro tu současnou už je to jen zločinec všech zločinců (Milan Kundera, Slavnost bezvýznamnosti). Levice jen neobratně poukazuje na to, že minulá doba nebyla černobílá. A pak jí nezbývají síly na současná témata. Respektive boj o minulost zakrývá současnost. Je to do značné míry kalkul oponentů – zastínit současná levicová témata přesunem pozornosti na to, co bylo.
Ale i boj za spravedlivé hodnocení minulosti by bylo možné pojmout lépe. Život Milady Horákové byl mainstreamově redukován pouze na politický proces a popravu. V nabídce knihkupectví nenajdeme knihu s autentickými texty a projevy Milady Horákové z období před procesem. Zájemci o tyto texty je musí složitě vyhledávat v archivech knihoven. A přitom kupříkladu její hodnocení postavení žen ve společnosti by bylo inspirativní i pro dnešní dobu. Na Kalandru, Clementise, Margolia a další odsouzené se už úplně zapomnělo. Levice by naopak všechny otázky 50. let otevírat měla. Rovněž rok 1968 byl redukován na invazi vojsk Varšavské smlouvy (čti Ruska). Proč ale neuvést, že hybnou silou změn na jaře 1968 byla KSČ. Myšlenky pražského jara dnes nepřipomínáme.
Neobratná vyjádření levicových politiků odrazují voliče a jsou vodou na mlýn jejich konkurentů. Když k tomu přidáme těžkopádnou práci se sociálními sítěmi, přešlapy – jako letáky s dívkou z fotoshopu (když skutečná mladá členka KSČM by byla na letáku daleko opravdovější a hezčí), nebo leták do krajských voleb, který se snaží voliče získat tvrzením, že volba KSČM je volbou světového míru, či dřívější křečovitý boj za lithium před volbami roku 2017 (slyšel od té doby o lithiu někdo?), pak jsme u dalšího důvodu poklesu počtu levicových voličů.
A kde jsou ty časy, když volební plakát maloval Jiřímu Dolejšovi Kája Saudek.
Veřejné zostuzování
Nástrojem pranýřování levice je dotaz: Kdy se omluvíte? Ještě jste se neomluvili, s minulostí nevyrovnali! Kundera ve Slavnosti bezvýznamnosti píše, že svalováni viny na druhé je formou boje ve společnosti více méně civilizované. Lidé se „pokoušejí svalovat na druhé hanbu viny. Vyhraje ten, komu se podaří z druhého udělat viníka. Prohraje ten, kdo přizná chybu… Kdo se omlouvá, prohlašuje, že je vinen. A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. To jsou osudné důsledky první omluvy“. Odpovědí na otázku omluvy je pravdivá analýza minulosti.
Synonymem veřejného zostuzování, kterému levice podléhá, je též oslovení soudruh. Slovo soudruh se užívá jako nadávka, soudruh je estébák, lhář, původce nenávisti a zloděj. Vzpomínám si na Erazima Koháka, který při přebírání Ceny Unie českých spisovatelů v roce 2014 pronesl: Zde konečně mohu použít oslovení soudruhu, aniž by se mně kdo vysmál.
Měřit všem stejným metrem
Na světě i přes proklamace neplatí stejná pravidla pro všechny. Pokud bude levice uplatňovat myšlenku stejných pravidel pro všechny, bez ohledu na to, co je momentálně výhodné, jenom ji to posílí. Zmiňuje-li někdo Navalného, musí zmínit i Chášukdžího nebo Assange. Hovoří-li někdo o Krymu, měl by hovořit i o Kosovu, mluví-li někdo o Taiwanu, měl by mluvit také o Katalánsku. Tvrdíme-li, že Praha nebyla osvobozena Rudou armádou (Pražané se osvobodili sami s přispěním Vlasovců), pak musíme uvést, že ani Plzeň nebyla osvobozena Američany. Americká armáda přišla do Plzně, která již byla v rukou Revolučního národního výboru. V deníku z roku 1945 si to poznamenal internista prof. Charvát.
Žádný nástupce
Setkáváme se s tím často: osoby na vedoucích místech si nevychovávají nástupce. Je to pohodlné – bez nástupce je nikdo neohrožuje. Také vůdci levice na nástupce pozapomněli. Stali se z nich technokraté moci. Zapomněli na ideály. Levicoví intelektuálové jsou nevyslyšeni. V konání levicových politiků nenajdeme mnohdy nic, co by je odlišovalo od jejich opozice. A pak se nelze divit, že se k levici nikdo nepřidává.
Krátkodobé a dlouhodobé cíle
Levicová politika podřídila téměř vše cílům krátkodobým. Tedy něčemu, co záhy odplyne. Bez jasně definovaného a promyšleného dlouhodobého cíle není důvod levici volit. Otázkou je, zda lidi dlouhodobé cíle zajímají. Pokud máme pocit že ne, pak je chybou levice, že je k něčemu takovému nenadchla.
Konzervativní socialismus
S dlouhodobým cílem může být ztotožněna idea konzervativního socialismu. Hlavním politickým proudem dneška je nepochybně liberalismus. K němu se hlásí i tak zvaná kulturní levice. Zda je i ona opravdu levicí, nechávám stranou. Pokud se mají levicové strany nějak odlišit od liberálů, musí přijít s něčím neotřelým, a přitom zajímavým pro široké spektrum obyvatel. Konzervativní socialismus nám představují například Petr Drulák (Literární noviny 4/2020) s Janem Kellerem (Právo, 14. 5. 2020). Odkazuji na jejich texty. Myšlenka nutnosti opětovného zájmu levice o ekonomickou rovinu politického soupeření (nikoliv jen rovinu kulturní a právní), nutnosti rehabilitace pojmů národ a stát, myšlenka sounáležitosti a odpovědnosti vůči druhým – to jsou témata, která by měla levice zdůrazňovat. A také střet s totalitou, protože „totalitarismus se zakládá na moci přisuzovat věcem význam definitivní a neoddiskutovatelný“ (Sylvie Richterová, Moc bezvýznamnosti), což zažíváme i dnes.
Mezinárodní orientace a češství
Liberálové, včetně liberální levice, bojují proti hranicím. Češství má nahradit Evropanství. Češi jsou vykreslováni jako slaboši, kteří v minulosti nikdy pořádně neobstáli. Kde jsou ty časy, kdy si češství zvolili Božena Němcová či TGM. Národní státy jsou prý přežitkem. Jenomže hranice zde nejsou jen z vůle politiků, ale mají své hlubší opodstatnění. Hranice nás mohou ochránit nejen před pandemiemi. Současnou většinovou orientaci na Západ bychom ale neměli kompenzovat pouze Ruskem nebo Čínou. Co třebas vzít si příklad ze Skandinávie? Já vím, například v otázce migrace nebo bojem s COVID-19 nebylo zejména Švédsko příliš úspěšné, ale stále jde o země, kde mají lidé celosvětově nejvyšší kvalitu života. Levice je zde silná. V čele levicových vlád stojí v Dánsku nebo Finsku mladé a sympatické ženy. Název jednoho z dánských vládních uskupení shrnuje to, co bych očekával i od naší levice – Rudí a zelení. K těmto dvěma slovům bych pak ještě přidal slůvko národní.
Bitva o voliče
Zejména KSČM nebyla v posledních 30 letech zvyklá o voliče bojovat. Měla dlouho své jisté. A když přišel neúspěch, tak místo toho, aby se o voliče začala rvát, hledala spíše „objektivní důvody“ neúspěchu. Jestliže se nikdo o voliče a za svoje pravdy nerve, pak se nemůže divit, že se mu nedostává nových tváří ochotných pomoct.
Ale snad není všem dnům konec. Ještě zůstávají zapálení, Ti, kteří jdou s kůží na trh a nebojí se mezi lidi, kteří umí strhnout pozornost a zaujmout, kteří se bijí za ty, za něž nebojuje nikdo, a jejich boj není účelový. Těm držím palce. Ať už dopadnou nadcházející krajské volby jakkoliv, pozitivem je, že se stále za levici někdo pere. Levice tedy jeví známky života a není ještě nemocná beznadějně (snad ani COVID-19 její zbývající akceschopnost neohrozí). Resuscitace má smysl. Třebas srdce naskočí a ona se nadechne a začne spolupracovat. Bez spolupráce není úspěch možný.