Ruský ekonom Alexandr V. Buzgalin ve svém komentáři nabídl další, tentokrát ruský, pohled na současný vývoj v Bělorusku. Jak se zdejšími protesty souvisí politická a sociální stagnace?
Krize v Bělorusku narůstá, a i když se Lukašenkovi podaří udržet si moc, zůstane nejistou a ve společnosti bude i nadále vidět souznění s potřebou změn a ochotu za ně bojovat. Každopádně Bělorusko (a nejen Bělorusko) už nebude takové jako poslední čtvrtstoletí. Je otázkou, zda se občané, levice a vlády postsovětských zemí budou moci poučit z toho, co se v této zemi nyní odehrává. Neméně složitou otázkou je, v čem spočívají tato poučení. Na první otázku mám tendenci odpovědět negativně. S největší pravděpodobností se opět nepoučí. To ale levicovým teoretikům nebrání, je formulovat. Na definitivní závěry ještě čas nepřišel, ale první závěry už mohou a měly by být vyvozeny.
Lekce první. Stagnace nemůže trvat věčně
Začnu tím nejzjevnějším: zdánlivě naprosto stabilní systémy, v nichž hlavní hospodářská a politická moc spočívá na byrokracii, zatímco občané jsou postaveni do role pasivních spotřebitelů více či méně významných „požehnání“ ze strany paternalistického státu, existují nanejvýš pár desítek let.
Příčina degenerace je známá: systém, v němž hlavní ekonomicko-politická moc vykonává byrokracie, je v principu neudržitelný. Může žít pouze jako přechodný, vyvíjející se. Buď k ekonomicko-politické moci pracujících (socialismu), kteří podřizují byrokracii svým zájmům. Nebo k ekonomicko-politické moci velkého kapitálu (v moderních podmínkách – nadnárodního), který používá státní aparát ve svůj prospěch.
První možnost ponechme nyní stranou, v roce 2021 uplyne 30 let od odchodu SSSR z budoucnosti, ale důvodů pro debatu o socialismu 21.století je čím dál tím více.
Teď o té druhé. Uvnitř systému, který stručně označíme za „lukašenkovský“ a jehož podstatou je paternalistický byrokratický kapitalismus, vyrostly za roky jeho existence nové síly, které usilují o jeho transformaci.
První z těchto sil je soukromý kapitál, včetně malého a „lidského“ kapitálu, jehož akumulace a síla začala aktivně zasahovat starý byrokratický systém. O těch posledních, nositelích „lidského kapitálu”, je třeba se zmínit zvlášť. Jsou to většinou více či méně mladí lidé (16–30 let), kteří získají nebo obdrželi vzdělání v neoliberálním duchu, který reprodukuje „tržní fundamentalismus“ a žijící v plně komercializovaném (tzv. „západním“) kulturně-informačním prostředí. Mají určitý potenciál (u někoho více, u někoho méně, u někoho vůbec – jen ve fantazii povzbuzené reklamou) úspěšně vydělat peníze s tím, aby měli značkové zboží a byli „trendy“ a bezpochyby jim v tom brání lukašenkovský systém.
Druhou sílou je nová generace lukašenkovské nomenklatury, která žije v podstatě ve stejném neoliberálním prostředí a u níž veškeré její sociální okolí (od manželů a manželek a milenců i milenek po děti a vnoučata) žije podle těchto („západních“) norem. Pro ně není Bělorusko, jeho lid, a dokonce i zaměstnání ve státní hierarchii ničím jiným, než základem pro hromadění své soukromé moci a kapitálu. Až do té doby byla existence uvnitř byrokratického systému pro ně výhodným prostředkem. Ale jakmile se objeví příležitost vymanit se z moci hierarchie a dostat „svobodu” soukromého podnikání, se záviděníhodným nadšením začínají demolovat tu samou moc, kterou ještě nedávno zosobňovali. To dnes dělá značná část Lukašenkova okolí.
A co většina pracujících, dělníci, učitelé, lékaři?
Předtím, než odpovíme na tuto otázku, je třeba zdůraznit: povaha byrokratického kapitalismu je taková, že nevyhnutelně z rozsáhlého růstu přechází do stagnace a pak masy přecházejí z nucené podpory tohoto systému jako nejmenšího zla k vágnímu odporu proti němu. A to se nyní děje v Bělorusku.
V této zemi po dvě desetiletí probíhá skutečný pokus o kombinaci semiperiferního kapitalismu s byrokratickým paternalismem. Rozvíjel se průmysl, zemědělství, infrastruktura; to bylo vytvořeno podle standardů semiperiferie a byly vytvořeny obecně dostupné systémy zdravotní péče a vzdělávání přiměřené kvality (poslední, speciálně zdůrazňuji, neslo převážně globalizačně-liberální charakter, který značné míry utvářel neoliberálně naladěnou mládež, která prošla univerzitami, kde se je snažili naučit základy tržního fundamentalismu spojeného s mýty o liberální demokracii). Úroveň sociální diferenciace v Bělorusku až donedávna byla dvakrát nižší než v Rusku a jeden a půl krát nižší než v USA.
Ale znovu zdůrazňuji, byrokraticko-paternalistický kapitalismus je odsouzen ke stagnaci a krizi, pokud nejde směrem k socialismu. Lukašenko šel směrem k posílení role trhu a kapitálu: stagnace reálných příjmů, (nově upravený) zákoník práce a důchodová reforma, které poškozují zájmy pracujících atp. To vše podkopalo základy systému, který Lukašenko formoval. A „obyčejní“ Bělorusové začali měnit svůj postoj k bývalému „otci“.
Zatímco lidé práce dostávali od byrokracie a kapitálu určité zvýšení jejich životní úrovně, záruku bezpečnosti, stabilitu existence, tento systém sice skrytě nenáviděli, ale vyčkávali, podrobovali se, smiřovali se, vybírali to jako menší zlo, nevěřili ve své vlastní síly a nevěřili v sílu levicové opozice (většinou buď opravdu bezmocné, nebo ustupující v rozhodném okamžiku před vládou).
Nicméně když starý systém vstoupí do stagnace, nebo dokonce krize, lidé se probouzí.
Pak „prostý lid“ – dělník, sedlák, učitel, zdravotník je v rozhodném okamžiku ochoten říci: „My nejsme lůza!“
Proto si dovolím tvrdit: kořen problémů je v ekonomické stagnaci a sociální nerovnosti, a nejen v absenci politických svobod a v nedostatku svobody projevu. A odsud vyplývá první poučení – pro vládu (které však nemá smysl toto adresovat): pokud státně-kapitalistická nomenklatura nevyjde vstříc většině pracujících lidí a neposkytuje včasné, hluboké sociálně orientované reformy (progresivní daně z příjmu, vzdělání a zdravotnictví pro všechny, silné odbory, apod.) a zrychlený růst národní ekonomiky, stává se pak nepřítelem nejen pro proliberální síly, ale i pro většinu občanů, a kromě toho, dříve nebo později bude zrazena novou generací cyniků ve svých řadách. To vlastně v Bělorusku právě začalo.
V Rusku je situace poněkud odlišná. V Ruské federaci si státní byrokracie tolik nepodřizuje velký oligarchický kapitál, spíše je s ním spojena a realizuje hlavně jeho ekonomické a politické zájmy, a proto má silnější ekonomickou základnu než lukašenkovský systém. V základu moci ruského státu leží biliony dolarů ruských oligarchů. Ale ani toto spojenectví není věčné. Navíc v Ruské federaci stagnace a asociální kurz netrvá první dekádu a trpělivost většiny se zdá být na hraně. Proto je na rozdíl od Běloruska možné, že se nemusí vše omezovat na politické poruchy, ale může jít dál a hlouběji: k sociálně-ekonomické revoluci.
Lekce druhá. Lidé nejsou hlupáci a silou se hlavní problémy nevyřeší
Začnu zásadně kontroverzní (adresuji tato slova ruským vlastencům) tezí: není třeba se bát aktivity vlastních občanů. Země potřebuje pro stabilní rozvoj (ne stagnaci s imitací blahobytu!) jako vzduch aktivní, sjednocené, na základě iniciativy zdola, politicky a sociálně činné občany.
Jsou to hluboké sociální a demokratické reformy, které jsou na základě iniciativy zdola, podmínkou pro (minimálně) socializaci kapitalismu 21. století (moderní globální kapitál takový není, touto cestou jít nehodlá, a proto stagnuje, a to nejen v postsovětském prostoru), nemluvě o postupu k budoucí společnosti, k socialismu. Pasivní, tolerantně-poslušný, smířený (směrem k autoritám a vládcům) člověk je základem rozkladu a úpadku, jak moci, dokonce i podnikání.
Moc je stále více nucena stavět na mocenských strukturách, politických technologiích, ideologické manipulaci, tj. (pokud budeme mluvit velmi otevřeně) na podvádění a násilí. Takový systém nemůže dlouho existovat a vyvíjet se. Podnikání také strategicky prohrává, neboť v ekonomice, kde je hlavním faktorem rozvoje tvůrčí potenciál člověka, by měl být zaměstnanec kreativní, talentovaný, a to znamená, že musí mít prostor pro svou sociální a politickou samo-organizovanost. Kapitál neoliberální éry je však lhostejný ke strategicky orientovanému rozvoji: dominance finančnictví a krátkodobost orientují podnikání na spekulace a „akumulaci prostřednictvím vyvlastnění“ (David Harvey), nebo dokonce jen na feudální drancování.
Pokud jde o politiku, pak neoliberální hospodářský a politický systém poskytuje jen imitace svobod, zaměňuje demokracii politickou manipulací ze strany těch, kdo mají v rukou kapitál, vytváří systém, ne bezdůvodně nazývaný marxisty „demokracií pro některé“ („Democracy for the Few“ – Michael Parenti). V Bělorusku a Rusku většina „obyčejných“ občanů, pokud to tak nechápe, pak alespoň cítí, že jejich demokracie je klam. Jak pravil ještě před sto lety Alexandr Blok (ano, ten Blok, který byl velkým básníkem ruského stříbrného století), potřebujeme demokracii, ale ne americkou. Potřebujeme skutečná politická práva a svobody, reálnou možnost vytvářet odbory a spolky, kontrolovat moc, realizovat iniciativy rostoucí zdola.
Tento text není místem pro vyprávění toho, co je „základní demokracie“ a jak funguje. Ale tento text by měl říci: tam, kde člověk nemá žádnou reálnou možnost smysluplné společné společensko-politické akce, tam dojde k pouličním protestům se všemi jejich rozpory. Stejně jako v USA. Jako u „žlutých vest“ ve Francii. Jako v Bělorusku. A tajné služby, složky OMON apod., je nemohou zastavit. Je to lekce z Běloruska.
Proč Bělorusko tak dlouho mlčelo? K tomu je vysvětlení. V postsovětském prostoru působí téměř po staletí vytvářená víra v „dobrého krále“, která se navíc v SSSR (a do nedávné doby i v Bělorusku) opírá o skutečný státní protekcionismus ve vztahu k „obyčejnému“ člověku. Věřili jsme (a částečně stále věříme), že „dobrý král“ potrestá „špatné bojary“ (ministry, poslance), příliš chamtivé šéfy a zlodějské úředníky, bude chránit zemi proti vnějším nepřátelům (a oni skutečně existují!) s pomocí silné armády a obecně vyřeší všechny problémy. Bohužel, to není přehnané – to je to, co se snažili naučit „prostý lid“ v Bělorusku, a nejen tam (ne bezdůvodně byl donedávna Lukašenko nazýván „otcem“).
Ale „řadový“ občan postsovětské země není zdaleka jednoduchý. Vyrůstali jsme z kultury a praxe SSSR, za třicet let semiperiferního kapitalismu jsme nebyli úplně znehodnoceni. A to se zdaleka netýká jen „příslušníků zlaté mládeže“ s neoliberálními hodnotami. To platí pro většinu občanů Běloruska (a nejen pro ně).
Pokud byrokratický kapitalismus přetrvává, nebo ještě hůře, posiluje ekonomickou stagnaci a sociální nespravedlnost, pokud zvyšuje politické bezpráví, kterému podléhá většina, pak na protest povstanou pracující lidé, kteří, jak se zdálo, navždy „usnuli“.
Zde je nutné podotknout: skutečná aktivita většiny dělníků, rolníků, zdravotníků, učitelů apod. v Bělorusku není zdaleka tak velká, jak se ji snaží vylíčit vůdci liberální opozice. Ve většině případů akce, co se nazývají „stávky“, jsou protestní shromáždění organizovaná politickými aktivisty. Část skutečných stávek nepřímo podporovaných vlastníky podniků, kteří považují režim Lukašenka za nevýhodný pro jejich zájmy, nebo vrcholovými manažery, kteří (jako v SSSR v předvečer rozpadu) doufají, že na této vlně získají možnost privatizovat podniky, které jsou dnes ve státních rukou. V některých podnicích, a to je pro nás nejdůležitější aspekt, již existuje skutečný potenciál pro stávky, ale je téměř nemožné je uspořádat kvůli drakonické legislativě a represi proti vůdcům stávkových výborů. Tam, kde se za těchto podmínek podaří zorganizovat „italskou stávku” (práce podle předpisů), je možné, a mělo by se mluvit o skutečném protestu pracujících. Ale ani zde zatím neexistuje nezávislá opozice zaměřená na zájmy pracujících, nikoliv na přechod od byrokratického k neoliberálnímu modelu kapitalismu.
Lekce třetí. Absence levicové alternativy tlačí dělníky do tábora neoliberálů
Lidové masy začínají protestovat.
Zároveň se ale do popředí dostává otázka: za co, s kým a proti komu budou v tomto případě vystupovat?
Pokud v zemi v daný moment není levicová opozice, která je silná, organizovaná, schopná konstruktivní, pozitivní akce, pak se masy ukáží být loutkou v rukou neoliberálních politiků, kteří se ne náhodou kvalifikují jako „prozápadní“ (připomínám, že zde nejde ani o geopolitiku, ale spíše je to záležitost politické ekonomie: za těmito politiky stojí ekonomická, politická, informační a vojenská síla globálního kapitálu). A když je loutkou v jejich rukou člověk práce, prohraje (prohrajeme). Důvod je jednoduchý: neoliberální kapitalismus v postsovětských zemích přináší ještě větší ekonomickou degradaci, sociální nerovnost a politické bezpráví pro masy než dřívější systém.
Poučení pro vládu, pro občany, pro opozici
Pro ty, kdo jsou u moci v postsovětských zemích, z toho plyne poučení (nebude ale akceptováno, protože to krátkodobě nebude vyhovovat záměrům těchto lidí): přeměnou občanů své země na kompars ve své hře, odsuzujete se k izolaci v „okamžiku pravdy“, když soukromý kapitál plus aktivní pro-liberální menšina se od vás odvrátí a uvnitř vašeho tábora ti nejaktivnější pochopí, že zradit vás je výhodnější. Přidejte k tomu silný informační, ekonomický a politický tlak globálního kapitálu (tlak nejen polských či litevských politiků, kteří mají vliv na Bělorusko, ale globálního kapitálu), a pokud lid není s vámi, dejme tomu aktivně, ale proti vám, ocitnete se sami. A spoléhání se na silový aparát by bylo zbytečné. Síla nejen nevyřeší problémy, ale v rozhodující chvíli se od vás prostě odvrátí jako od poražených. Tak, jak se to stalo v SSSR v roce 1991, jak se to stalo na Ukrajině v roce 2014…
Poučení pro lidové masy: pokud v době konfliktu jste (jsme) nezformulovali své sociálně-politického sebeuvědomění, pokud nepochopíte, kdo jste (jsme), za co a za koho jste, v čem jsou vaše (naše) strategické zájmy, pokud se budete chovat jako ovce, pak vás (nás) v lepším případě naženou do nového výběhu, v horším případě – na porážku. Naši aktivitu využijí. Buďto ti předchozí, kteří nás přesvědčili, že jsou menším zlem. Nebo „noví” držitelé moci, kteří dávají znamení neoliberální „svobody“ a zároveň posilují podřízenost člověka trhu a kapitálu.
P.S. Poučení pro ruské vlastence: musíme myslet nejen na geopolitické zájmy své země
Tato část bude nejkontroverznější, a relativně stručná.
Drtivá většina politiků, odborníků a novinářů dnes – když přemýšlejí o Bělorusku a Rusku – klade do popředí otázky geopolitiky, ale zároveň ne vždy některé zdůrazňuje, ale zní to jako tvrdý refrén: „my (Rusko) bychom měli přemýšlet o svých zájmech, o tom, co je pro nás prospěšné a co není prospěšné, kdo je dobrý, kdo škodí v běloruském konfliktu“. A přitom jako něco neméně zřejmého se opakuje teze, že jsme dva bratrské národy, dvě země v rámci jednoho-unijního-státu…
A přitom většina (Rusů) si nemyslí, že je zde dobře patrný hluboký rozpor: pokud jsme bratři, pak by ruský lid jako skutečný bratr/soudruh, měl první myslet na zájmy běloruského národa a ne na geopolitické výhody pro ruský stát, za kterými jsou jasně vidět obchodní zájmy velkého ruského kapitálu.
A Bělorusové tyto skličující motivy skutečných vládců Ruska cítí.
Je důležité si uvědomit: u nás, nadnárodních obyvatel Ruska, existuje platná, hluboká jednota zájmů s národem Běloruska. Není to jen historická minulost, nejen hrdinské vítězství ve Velké vlastenecké válce (vlastenecké pro Rusy a pro Bělorusy a… pro všechny národy SSSR, dodávám). Je to také neocenitelná zkušenost budování socialismu, kterou nashromáždily naše národy, je to jednota našich kultur. A co je nejdůležitější: společně jsme skutečně měli snazší a produktivnější rozvoj v tomto světě plném nejhlubších rozporů a problémů.
Ale!
Ale kapitál Ruska a Běloruska jsou konkurenti. Vyrábíme téměř totéž, bojujeme za každý dolar v ceně energií, přetahujeme mezi sebou „výhodné“ investice ze Západu a Východu.
Ale v geopolitice nejsou žádní přátelé, jsou tu pouze soupeři v boji o sféry vlivu, o území, o výhody pro svůj kapitál.
Ale „vlastenci“ (v tomto případě jsem toto slovo v uvozovkách nebral náhodou) naší země tvrdí: „Rusko nemá jiné přátele než armádu a námořnictvo…“.
Tedy takto. Na závěr chci formulovat ponaučení pro vlastence (bez uvozovek) a pro tu část establishmentu (politického, masmediálního, kulturního), kteří skutečně myslí na budoucnost národů Ruska a Běloruska, a ne o výhodách pro ruský nebo běloruský kapitál, byrokratů, apod. Tato lekce je jednoduchá: pro národy našich zemí, tak i pro všechny ostatní, je strategicky perspektivní jen jeden způsob, ten, který vede k proměně člověka práce (ne „kuchařky“, v žádném případě, ale o moderního pracovníka, vědce, programátora, učitele, zdravotníka, umělce) z pasivního byrokratického stroje a otroka peněz, trendů a značek na hospodáře ekonomiky a politiky, který upřednostňuje pokrok člověka nad vyšší zisky a politikaření. Pokud Rusko nabídne Bělorusku (a nejen jemu) tuto cestu, nejprve sociálních reforem, později socialismu (nebojím se této velmi zakázané koncepce v „seriózních“ článcích), pak mezi našimi přáteli bude většina občanů (bez kapitálu, nikoliv politici, ale občané) Běloruska. A nejen Běloruska.
Pokud budeme hledat výhody pro náš kapitál a geopolitické výhody, ztratíme všechno a všechny, stejně jsme již ztratili téměř všechny přátele v postsovětském prostoru. Zatím zůstává Bělorusko…
Překlad: SPED (J. Mazurkevičová, J. Málek)