Roberto Musacchio píše o zásadní problematice daňových úniků a daňových mezer v Evropské unii.
Itálie drží evropské prvenství v daňových únicích: 190,9 miliard eur oproti 125,1 miliardám v Německu a 117,9 miliardám ve Francii (v případě Česka jde o 8,8 miliard eur, v případě Slovenska 5,4 miliard eur – poznámka překladatele) z celkové částky 823,5 miliard eur ročně v EU podle odhadů výzkumného pracovníka a ředitele daňového výzkumu LLP Richarda Murphyho v jeho práci o daňových mezerách (tax gap) z ledna 2019; tento odhad rovněž předpokládá Evropský parlament. V přepočtu na obyvatele zůstává Itálie první s 3 156 eury, ale těsně za ní následuje Dánsko s 3 027 eury a Belgie s 2 676 eury ve srovnání s průměrem EU 1 634 eur.
Podle Murphyho v několika zemích EU (celkem 12 – pozn. překl.) daňové mezery převyšují výdaje na zdravotní péči. Murphy uvádí i další významné indicie, které nám umožňují vyčíst daňové úniky v porovnání s úrovní daní v různých zemích a které ukazují, že průměrné zdanění HDP v EU činilo 36,1 %, což je výsledek mezi dánským maximem 46,5 a irským minimem 23,4 (2015). Patnáct zemí je nad průměrem a třináct pod ním. Mezi nimi Velká Británie před brexitem se svými 33,1 % oproti 38,4 % v Německu a 43 % v Itálii (pro Česko se jedná o 34 % a pro Slovensko o 32,1 % – pozn. překl.).
Ale čtení dostupných dat nabízí další klíče. Například Němci mají evropský rekord v objemu majetku drženého v zemích s offshorovými charakteristikami: podle odhadů Evropské komise dokonce 331 miliard eur.
Daňové úniky, které jsou však zároveň vyhýbáním se daňovým povinnostem nebo, jak je definováno v usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. března 2019, „agresivním daňovým plánováním“ (tedy hledáním nejlepšího způsobu, jak platit nižší daně, které společnosti konkrétně uplatňují), mají mnoho tváří. Usnesení Evropského parlamentu věnované finančním zločinům, daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem má tu výhodu, že se zabývá systémovými prvky a zejména chováním států a společností. Například podle empirických odhadů vztahujících se k roku 2015 má agresivní daňové plánování v Evropě hodnotu 50 až 70 miliard eur ročně, pokud vezmeme v úvahu pouze částky ztracené za převod zisků. Pokud se pak zamyslíme nad upravenými daňovými dohodami pro velké nadnárodní společnosti a nad neefektivností inkasa, přibude dalších 160–190 miliard eur.
Usnesení odsuzuje tzv. „společnosti typu poštovní schránky“, to znamená, že tyto společnosti jsou registrovány v jurisdikci výhradně pro účely vyhýbání se daňovým povinnostem nebo daňových úniků a bez významné hospodářské přítomnosti, kterou lze snadno identifikovat. Podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) činí odhad celosvětové ztráty příjmů v důsledku eroze daňového základu a přesunu zisků a v souvislosti s „daňovými ráji“ 400 miliard amerických dolarů ročně pro země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), což je jedno procento jejich HDP, a 200 miliard pro rozvojové země, což představuje 1,3 % jejich HDP.
A znovu Evropský parlament zdůrazňuje, že téměř 40 % zisků nadnárodních společností je každoročně převáděno do daňových rájů po celém světě, kde některé země Evropské unie zaznamenávají v důsledku tohoto převodu největší ztráty, neboť 35 % z celkového objemu těchto převodů pochází ze zemí EU, následovaných rozvojovými zeměmi (30 %). Dále se zdůrazňuje, že přibližně 80 % zisků převedených z řady členských států je určeno malému počtu států EU nebo jimi prochází. Díky tomu mohou nadnárodní společnosti platit až o 30 % nižší daně než jejich národní konkurenti. Proto tyto praktiky plánované agrese narušují hospodářskou soutěž pro národní společnosti, zejména pak pro malé a střední podniky.
Kromě „agresivního daňového plánování“ však zpráva Evropského parlamentu konstatuje obecné snížení nominálních sazeb daně z příjmů právnických osob, které na úrovni EU klesly přibližně o 10 procentních bodů, a to z průměrných 32 % v roce 2000 na 21,9 % v roce 2018. Navíc existují nesrovnalosti mezi odhady efektivních daňových sazeb velkých společností, často založených na daňových prognózách, a skutečnou daní placenou velkými nadnárodními společnostmi. Kromě toho „tradiční“ odvětví platí v průměru efektivní daňovou sazbu ve výši 23 %, zatímco digitální odvětví platí přibližně 9,5 %.
Takže to není jen o chování, ale o systémovém trendu.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.