Turecko, Pákistán a zřejmě také Írán jsou na cestě k vytvoření sinocentrického spojenectví. Výsledkem bude izolace amerického spojence, Indie.
V oblasti Blízkého východu a střední Asie se formuje „pax sinica“ (čínský mír) a tato skutečnost americkým stratégům uniká, ukazuje v článku pro Asia Times Spengler.
Základem této nové strategické architektury je vznikající aliance mezi Pákistánem (na Číně závislým) a Tureckem (které se na Čínu stále více spoléhá v oblasti financí a obchodu). Podle informací čínských médií navštívil v lednu turecký ministr zahraničí Čínu a během jeho návštěvy byly učiněny první kroky k tomuto spojenectví. A v případě, že se Turecko a Pákistán dohodnou, Íránu nezbude nic jiného než se přidat.
První náznaky pax sinica na Blízkém východě se objevily v roce 2013, v minulém roce se naplno projevil například v dlouho (jen) diskutované čínsko-íránské investiční dohodě za 400 miliard dolarů. Novou dimenzi čínským ambicím v regionu podle Spenglera dodalo sbližování Turecka a Pákistánu v posledních měsících.
Zatímco USA zaměřily politické úsilí na uzavírání mírových dohod mezi Izraelem a některými arabskými zeměmi (tzv. abrahámovské dohody), Čína manévrovala mezi třemi velkými muslimskými státy s velkým vojenským a ekonomickým potenciálem. Základem čínské hegemonie v oblasti od Indického oceánu po Černé moře je projekt Jednoho pásma a jedné stezky. Vznikající sinocentrický blok mezi Tureckem, Íránem a Pákistánem ponechává v izolaci Indii, hlavního amerického spojence v regionu, jedná se, píše dále Spengler, o geopolitiku postavenou na principu pravidel hry go – cílem je obklíčit a izolovat protiklady.
Podle Spenglera by budoucí spojenectví Číny se třemi muslimskými zeměmi mohlo sloužit hned několika konkrétním cílům. Jednak by v programu eurasijské infrastruktury a technologií bylo soustředěno celkem 400 milionů lidí. Vzniklo by geograficky souvislé spojenectví od Indického oceánu až po Středozemní moře. Došlo by k izolaci amerických spojenců, nejen Indie, ale také Izraele a arabských států Perského zálivu. Nová politická konstelace by také mohla ovlivnit řešení vnitřních čínských problémů, konkrétně v ujgurské provincii Sin-ťiang. A nakonec by taková aliance nejspíš „pošramotila pověst“ USA v regionu a poskytla Číně strategickou páku proti americkým pokusům o zadržování Číny.
Spengler končí: obecně platí, že Čína nemá zájem na jakékoliv válce (ale možná by jí nevadilo menší krveprolití na indickém subkontinentu, pokud by se obešlo bez ekonomických důsledků) a rozhodně nechce válku v Perském zálivu, protože je závislá na dovozu ropy. Ovšem krotit své neklidné a po moci bažící klienty by mohlo být pro Čínu obtížnější, než si myslí.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.