Petr Kužvart připomíná osmdesát let od napadení SSSR nacistickým Německem z pohledu některých méně připomínaných skutečností a souvislostí. Zveřejňujeme poslední díl.

Role Josifa Stalina na začátku Velké vlastenecké války

Josif Vissarionovič Džugašvili, řečený Stalin, sehrál ve strhujícím a tragickém dramatu Velké vlastenecké války národů SSSR proti nacistům a jejich četným spojencům velmi zajímavou až nepochopitelnou, nesporně hodně problematickou roli. A to na rozdíl od internetových debat na toto téma používám hodně mírných výrazů.

SSSR měl jako „předvoj světové revoluce“ opravdu kvalitní rozvědku, jíž nezištně a z idealismu sloužila řada západních levicově orientovaných intelektuálů a dalších přesvědčených přívrženců boje za budoucí lepší svět, a to doslova po celém světě. Od konce roku 1940, tedy od doby, kdy se „Operace Barbarossa“ začala v nacistickém generálním štábu naostro plánovat, do června 1941 dostal Stalin na stůl asi sto výzvědných informací z různých zdrojů, jasně informujících o přípravách brzkého útoku nacistů na svého dosavadního „spojence“ SSSR. Byla mezi nimi i třeba relace elitního sovětského agenta a nacistického diplomata Richarda Sorgeho z Japonska, kde bylo uvedeno i přesné datum zahájení útoku. A soudruh Stalin stále nevěřil! Stále myslel, že nevyhnutelný útok přijde později, až Třetí říše vyřeší problém s Britským impériem, jež sice nemůže celé jednoduše porazit, ale se kterým je možno dosáhnout alespoň separátního míru. Nacistický útok na SSSR ve svých odhadech kladl Stalin do poloviny roku 1942 nebo dokonce až na konec toho roku. Všechny burcující tajné depeše považoval za provokaci! Už tady je podstatný důvod pochybovat o jeho duševní kondici a o jeho schopnosti adekvátně vyhodnocovat obdržené informace.

Jeho naprostým omylem a zločinným selháním bylo zlikvidování většiny schopných velitelských kádrů Rudé armády (ještě s praktickými bojovými zkušenostmi z první světové války a z občanské války v sovětském Rusku), a to v letech těsně předcházejících osudnému roku 1941. To byl zločin, kterému není rovno. Byl to patrně projev jeho paranoie, se kterou soustavně likvidoval nikoli jen své přímé oponenty (ty samozřejmě nechal povraždit přednostně, na tom si dal věru záležet!), ale i postavy a mocenské skupiny, kde i jen potenciálně tušil možnost budoucího rozvoje opozičních nálad či pokusů o jeho svržení. Šlo vlastně pouze o preventivní čistky spojené někdy i s vyřizováním starých účtů. Veliký vůdce totiž nezapomínal. A tak nechal odsoudit a popravit maršála Tuchačevského, nadaného velitele, který mladého Stalina někdy v roce 1920 za jeho vážné vojenské selhání pěkně zostudil. Při náporu Rudých na Polsko velel Stalin jezdeckému sboru, který ovšem v nejnevhodnější chvíli nechal na pochodové ose roztáhnout na snad 20 km dlouhý proud, který pak nemohl nijak rychle zasáhnout do rozhodných bojů pod Varšavou. Tuchačevský tehdy mladému Stalinovi strašně vynadal, že by si od něj pes kůrku nevzal. A měl úplnou pravdu! Ale velký vůdce světového proletariátu nezapomněl – a po dvaceti letech krutě srovnal účty…

Tedy Stalin nepočítal s přepadem SSSR v roce 1941. Měl pro to svá zdůvodnění, jež měla svou nespornou logiku. Nečekal, že by Hitler zopakoval válku na dvou frontách, jež za první světové války dovedla ústřední mocnosti až k jejich úplné zkáze. Jenže události zjevně zcela ignorovaly tyto úvahy. To se v dějinách stává.

Po spuštění „Operace Barbarossa“ byl Stalin v šoku. Je pravda, že celý první týden nové války usilovně pracoval. Jednání střídala jednání, snažil se mít nad situací kontrolu. Nicméně po prvých zdrcujících porážkách, po prvých 5–6 dnech, jež znamenaly katastrofální zhroucení obrany v západních příhraničních územích, přišla sklíčenost a zoufalství. Dobře si uvědomoval smrtelné nebezpečí a fakt, že nacistické tankové formace jedou víceméně bez odporu a na plný plyn na východ.

Krize jeho jednání přišla 28. června 1941 (do nacistických rukou ten den padl Minsk), kdy se před půlnocí v jeho pracovně v Kremlu shromáždili všichni členové politbyra. Stalin byl naprosto psychicky rozložený a řekl: „Všechno je ztraceno. Já to vzdávám. Lenin nám zanechal proletářský stát – a my jsme všecko posrali“. Toto je svědectví Lavrentije Beriji. Podle přítomného Nikity Sergejeviče Chruščova dokonce řekl, „že již nemůže být vůdcem a odstupuje“. Hned poté nastoupil do auta a nechal se odvézt na svou daču v Kuncevu. V neděli 29. června ani v následující pondělí nikoho nepřijal, v neděli dvakrát zajel na Lidový komisariát obrany a do hlavního stanu vrchního velení a ostře reagoval na vývoj situace na západě. Až na 30. června večer pozval na svou daču členy politbyra a ti přijeli s návrhem na vytvoření Státního výboru obrany. Molotov jménem ostatních prohlásil, že moc je nutno koncentrovat a navrhl do čela pětičlenného orgánu Stalina. Ten byl zjevně udiven, ale podle pamětí Anastáze Mikojana souhlasil. Téhož dne bylo schváleno příslušné usnesení a prvého července byl vznik Státního výboru obrany oznámen v novinách. 3. července pak Stalin pronesl památný rozhlasový projev: „Soudruzi, občané, bratři a sestry … přátelé moji …“ atd. a poprvé válku nazval vlasteneckou. Vyhlásil ji za svatou válku, a to podle vzoru cara Alexandra I., který tak učinil při Napoleonově vpádu v roce 1812. Obě tyto velké agrese byly shodou náhod zahájeny 22. června. (Na den přesně rok před zahájením nacistické agrese kapitulovala během šesti týdnů bleskově poražená Francie).

Pak už Stalin velel a řídil a neutíkal před povinnostmi na daču. 7. listopadu 1941 sehrálo velkou psychologickou roli to, že přihlížel jako vrchní velitel tradiční vojenské přehlídce k výročí Říjnové revoluce na Rudém náměstí. Toho roku šly defilující jednotky z přehlídky rovnou na nedalekou frontu. V bitvě o Moskvu tehdy koncem roku 1941 sehrály velkou psychologickou roli také zprávy, že vrchní velitel je stále ve městě a z Kremlu řídí obranu.

Kolika strašným obětem ale bylo možno zabránit, kdyby byl býval SSSR na útok nacistů připraven, jak opakovaně před jeho zahájením ve svých proslovech Stalin ujišťoval! Nebylo tomu tak! Je normální, aby při agresi dobře připravený stát přihlížel, jak v hlubokém zázemí mezi kolchozníky sklízející obilí z družstevních lánů vpadlo útočné tankové čelo armády protivníka? Kolchozníci i tankisté na sebe museli zírat dost vyjeveně. Obrněné jednotky Wehrmachtu postupovaly v létě 1941 k Moskvě téměř bez odporu a v takovém kalupu, že když dosáhly města Orel, tak tam ještě normálně jezdily tramvaje.

Zločinná selhání Stalina a sovětského režimu vedla k milionovým ztrátám

Šlo o zločinné selhání celé sovětské mocenské věrchušky v čele se Stalinem, jež vystavilo desítky milionů sovětských občanů krutostem nacistických Einsatzgruppen, vraždících soustavně a hromadně v zákrytu za postupujícími jednotkami Židy, Cikány, politické komisaře, stranické funkcionáře a nakonec kohokoli podezřelého. Šlo o zločinné selhání, jež vystavilo obyvatele obklíčeného Leningradu hladomoru, kdy lidé jedli mrtvoly i vlastní děti! V důsledku trestuhodného zhroucení obrany státu v prvých měsících války bylo vypáleno kolem 6000 vesnic, a to jen v Bělorusku. Vše ale zdaleka nepáchaly jen Einsatzgruppen a SS. Vesnice v blízkém zázemí fronty vypalovaly i oddíly Wehrmachtu, a to v zájmu zajištění klidu ve vlastním týlu. Vzhledem k rozlehlosti země prostě neměly dost sil, aby zázemí zajistily a kontrolovaly obvyklým způsobem. Tak problém řešili na úkor místního obyvatelstva a raději plošně vypalovaly vesnice a vytvářely spálenou zemi, kde se případní partyzáni neměli kde schovat, odkud působit. A to zcela pomíjím rozsáhlé protipartyzánské operace. Prostě: trestuhodné selhání sovětského režimu na počátku války stálo zbytečně miliony životů sovětských občanů, kteří zahynout nemuseli. Desítky milionů byly vystaveny represím na nacisty přechodně okupovaných územích.

Šlo o překvapivé selhání režimu zvláštního typu: bezohledné diktatury monopolní byrokracie, jež se v průběhu 20. let zformovala v hierarchickou panující třídu, ovládnuvší celý společenský kapitál a národní majetek. Přechod ke zprůmyslnění provedla naprosto bezohledně pomocí kruté karikatury klasické prvotní akumulace kapitálu, cestou vyvlastnění národa a masového užití trestanecké, tedy otrocké práce. Ostatek společnosti byl odsouzen k nevolnické dřině na panském, tedy na státním nebo kolchozním majetku. Došlo dílem k přímému zotročení (v táborech nucených prací) a dílem ke znevolnění dělnictva a zaměstnanectva, a to včetně do kolchozů a sovchozů zahnaného a vyvlastněného rolnictva. Kdo by něco takového před revolucí nebo i v jejím průběhu čekal, že? Dekret o půdě – jak krásně to znělo: půda patří těm, kdo na ní pracují! A po nějakých 10–12 letech došlo k násilné kolektivizaci shora. Přitom bez masové podpory rolnictva by městské povstání vedené bolševiky v Petrohradě v říjnu 1917 nepřežilo a už vůbec by se nerozšířilo na celou zemi. Ale vzpomeňme i následných hromadných deportací ze západních dosud polských území a z Pobaltí, k nimž docházelo v letech 1939–1940, tedy po jejich anektování Sověty.

Režimu pak nebylo vcelku zatěžko zlikvidovat tisíce zajatých polských důstojníků, často záložáků, kteří byli v civilu výkvětem polské nekomunistické inteligence, elitou národa. Hromadné hroby v Katyni a v Kuropatech vydaly již svoje svědectví. Pokusy dnešní ruské propagandy svalit vinu za tento obrovský a Sověty nakonec přiznaný zločin opět na nacisty jsou směšné, drzé a odporné. Ostatně to byl veliký vůdce světového proletariátu Josif Vissarionovič Stalin, kdo na opětovné šťouravé otázky po osudu zajatých polských důstojníků, jež kladli v Moskvě během války západní politici a diplomaté, odpovídal cynickou výmluvou: „Ušli v Kitaj“ (utekli do Číny). A přitom moc dobře věděl, o čem v předjaří roku 1940 spolurozhodoval.

Tento polovojenský diktátorský režim nebyl paradoxně vůbec schopen připravit se náležitě na válku proti odvěkým protivníkům na Západě v čele s militaristickým Německem! V tomhle drasticky selhal. Přitom na vypořádání s vnitřním třídním nepřítelem skutečným i domnělým měl vždy sil a prostředků dost, včetně třeba i rozpoutání záměrného hladomoru v obilních oblastech počátkem 30. let. To, aby zlomil vaz zdejšímu prosperujícímu parcelovému rolnictvu, velmi neochotnému účastnit se kolektivistických experimentů a nechat si vzít majetek. Opravdu nijak nešetřil prostředky a silami útlaku vůči vlastním národům. Ale vnější předem předvídatelná invaze dobře připraveného protivníka jej zprvu úplně rozhodila [1].

Co z osmdesátileté historické zkušenosti mluví i k našemu dnešku?

K dnešku nepochybně směřuje velmi důležité poučení, totiž že historii je nutno zkoumat a vnímat konkrétně, na základě ověřitelných faktů a kriticky zpracovaných historických analýz a podkladů. Je vždy nezbytné pochopit dobový kontext. Tak třeba vítězství především Sovětů ve válce v Evropě nelze chápat bez kontextu průběhu Velké vlastenecké války, ten ale nepochopíme bez zohlednění tragických selhání na jejím začátku. A ony úvodní katastrofální porážky nepochopíme bez vnímání podstaty stalinistického systému 30. let. Jeho podstatou byla regenerace (antagonistické) třídní struktury v Rusku během porevolučního desetiletí, ústící do zformování diktatury monopolní byrokracie v její klasické podobě.

Je nutno zkoumat a vnímat historické události ve vzájemném kontextu. Je nutno hledat hodnověrné historické analýzy a vyvarovat se nyní v Rusku populárních propagandisticky orientovaných revizí dějin Ruska i Sovětského svazu. Musíme se vyvarovat účelově konstruovaných fantasmagorií, kombinujících odvar z někdejší sovětské propagandy s velkoruským šovinismem a xenofobií, to vše bývá okořeněno trochou mystiky a konzervativní pravoslavné tradice. Navzdory těmto nesmyslům je nutno zachovat si střízlivou, kritickou mysl a cvičit se v odhalování dezinterpretací a dodatečných apologetických, omluvných lží a manipulací s fakty.

A vyvarovat se vedle naivní a nekritické rusofilie i zlobné, předpojaté a předsudečné rusofobie. Obojí je hodně špatně a obojí je také úplně vedle. K poznání a pochopení dějinné reality nevede ani jedno, ani druhé, jedině kritický nadhled a poctivé studium.

Jak se máme tedy vztahovat k dnešnímu Rusku?

Takto: žádná mocnost není nezištným dobrodějem. Žádná nám také pro naše krásné oči nic nedaruje. Každá vždy sledovala, sleduje a bude sledovat zcela bezohledně své vlastní velmocenské zájmy. Můžeme se smířit s postavením závislosti a podřízenosti některé z nich, staneme se podřízenou satrapií a úsluhami panstvu si budeme snažit zajistit svůj vlastní prospěch a ošetření svých národních zájmů (je vcelku naivní představou, že se něco takového povede). A nenamlouvejme si, že nejsme nyní ve vleku velmocenských zájmů USA a prostřednictvím bruselské byrokracie i zcela přímo také v závislosti na sousedním, mocném sjednoceném Německu. A do tohoto kontextu je zasazena ruská imperiální propaganda a pochopitelná snaha Ruské federace čelit obkličovací taktice Západu podvracením a oslabováním evropské integrace a amerického vlivu v Evropě, zejména ve střední Evropě. Tady se potkávají a konfrontují zájmy všech zmíněných mocností. Perspektivně se tu bude stále intenzívněji uplatňovat i velice agresivní mocenské pronikání nastupující světové supervelmoci Číny.

Nebo můžeme zvolit snahu nebýt jen podřízeným satelitem a soustavně se snažit o vlastní suverénní, multivektorovou (víceazimutovou) politiku šitou na míru našim reálným možnostem a potřebám. Buď se zdejší politická a hospodářská honorace spokojí s postavením kompradorů zajišťujících a obsluhujících cizí zájmy ve vlastní zemi (což se nyní bohužel zhusta děje) – nebo se budeme snažit o vlastní svéprávnost, obranyschopnost a suverénní mezinárodně-politické postavení a nezávislou ekonomickou pozici.

Nyní u nás zcela převládá oficiální a mediální posluha slábnoucím euroatlantickým oligarchiím. Je to zcela jednostranné, ubohé a ponižující. A tak není divu, že v nezávislém mediálním prostoru a v některých opozičních politických strukturách se rozšířil coby vyvažující reakce zřetelný příklon k Rusku. Opět jde o účelové agitky, nekritickou idealizaci předmětu obdivu a sympatií. Je jen otázkou, kdo tohle dělá z naivity a ryzího idealismu a kdo za cizí prachy nebo jiné protihodnoty.

Obojí je samozřejmě hodně špatně. Západní nenávistná rusofobie stejně jako nekritická, naivní rusofilie, jež opravdu nemůže být a není adekvátní alternativou. Po dějinných zkušenostech z druhé poloviny 20. století bych nečekal takovou vlnu proruských nálad. Jako by byli všichni zúčastnění stiženi úplnou ztrátou dějinné paměti.

Náš politický systém ovšem národní a státní emancipaci nijak nepomáhá a zvyšující se závislost na Bruselu i silná ekonomická závislost na Německu něco takového vylučuje. Proto nebude v budoucí Evropě vůbec jednoduché se samostatnou politikou obstát. Bohužel. Bude to běh na dlouhou míli a s velice nejistým výsledkem. Nicméně postupná změna těžiště světového pořádku a emancipační snahy některých našich sousedů dávají příslib, že se v budoucnu budou přece jen nově rozdávat mocenské karty a je tedy šance toho využít na cestě k vlastní svébytnosti a vyšší nezávislosti. Ale musíme chtít a musíme být připraveni budoucích šancí náležitě využít. Zatím to v Česku vůbec nevypadá, že by něco takového hrozilo. Bohužel.

Předchozí díly:

• K výročí zahájení „Operace Barbarossa“ i k současné situaci (1. část)
• K výročí zahájení „Operace Barbarossa“ i k současné situaci (2. část)

Poznámka:

[1] Podivný, a překvapivý projev naprosté impotence se nepříjemně podobá selhávání EU v aktuální evropské situaci. Proti vnitřním nepokojům ve shora mocensky integrované Evropě dneška je připraveno sil a prostředků represe dostatek. Drakonicky trestat Katalánce za snahu o sebeurčení není problém. EU jako nedemokratická integrace byrokratů a byznysmenů prováděná ve prospěch velkých kšeftů provozovaných na hřbetech evropských národů a na jejich úkor, je dobře připravena k masovému užití slzného plynu, gumových projektilů i ostrého střeliva a drakonických výjimečných zákonů pro případ vnitřních nepokojů, tedy kdyby se zvedl lid evropských národů. Jak jsme ale mohli v minulých letech sledovat, byla a je evropská integrace naprosto bezbranná a zcela nepřipravená na nápor ilegálně pronikajících ekonomických migrantů. Kde je důsledná ochrana hranic Schengenského prostoru? Nikde! Kde je účinná kontrola migračních proudů? Kde je nezbytná represe proti imigrantům, kteří přišli cizopasit na evropských sociálních systémech a zneužívat zdejších práv a svobod k delikvenci a k destruktivnímu náporu na zdejší oficiální establishment? Mnozí příchozí se vyznačují naprostým nezájmem o integraci do nového prostředí a krajní neochotou přijmout jakákoli omezující pravidla hostitelských zemí. Nepřipomíná tato náhlá evropskounijní impotence něco z nedávné sovětské historické zkušenosti?

V textu byl použit obsah těchto publikací:

Šiška, Miroslav: „Operace Barbarossa měla rozdrtit SSSR“, in Právo, 18.6. 2016, str. 19

„Stalin měl v prvých dnech depresi, ale vedení země se nevzdal“, in Právo, 18.6. 2016, str. 19.