Bývalý diplomat a arabista Miroslav Belica komentuje stažení západních (včetně českých) vojsk z Afghánistánu. Byla to vůbec někdy „naše“ válka?
I v českém veřejném prostoru probíhá živá diskuse, zda je správné, že se západní koaliční jednotky včetně kontingentu Armády ČR mají do konce léta stáhnout z Afghánistánu, a to po dvou dlouhých desetiletích bojových aktivit a faktické okupace této vzdálené země. Zůstat by měla pouze stovka britských vojáků, šest stovek amerických a také skupina Policie ČR společně určených k ochraně ambasád. Rozumí se, že v pohotovosti zůstávají také letecké síly CENTCOM, které mohou na pokyn svého velitelství na Floridě za stejným účelem kdykoli proti afghánským cílům zasáhnout. Prezident Zeman spolu s některými komentátory kritizuje stahování našich vojáků, kterých se v Afghánistánu vystřídalo od března 2002 až do dnešního dne jedenáct a půl tisíc. Hovoří o kapitulováním před islamisty a jeví tendenci nadále prezentovat vojenskou angažovanost České republiky v této zemi, která stála život šestnácti našich vojáků a miliardy korun, jako by se v Kábulu bojovalo za Prahu. Jiní v souvislosti se stahováním hovoří o politické nezbytnosti, o tom, že válka v Afghánistánu se nedá vyhrát a že nemá podporu veřejnosti. Já osobně patřím do té druhé názorové skupiny. Navíc si myslím, že stažení našich sil z Afghánistánu mělo proběhnout už dávno a že úplně nejsprávnější by bylo naše hochy v zeleném do války v této odlehlé zemi vůbec neposílat.
Proč? Protože od samého počátku se jednalo o cizí válku. O válku, která začala dávno před událostmi 11. září 2001, s nimiž Afghánci a ani Tálibán neměli nic společného. Tato cizí válka ve skutečnosti začala už 3. července 1979, kdy americký prezident Jimmy Carter podepsal tajné rozhodnutí podporovat afghánské militantní skupiny v boji proti sekulární vládě v Kábulu. Připomeňme si, že do sovětské okupace Afghánistánu tehdy zbýval ještě celý půl rok. Zbraně a výcvik financované z amerických a saúdských zdrojů zprostředkovávala afghánským mudžáhidům pákistánská tajná služba ISI. Moskvě trvalo deset let, než pochopila bezperspektivnost čelit odporu afghánského venkova podporovaného aliancí USA a okolních sunnitských režimů a než se z Afghánistánu stáhla. Následoval rychlý pád komunistické sekulární vlády v Kábulu, všeobecná anarchie a nakonec, v září 1996, obsazení hlavního města hnutím Tálibů, které vytvořily a řídily pákistánské služby. Když pak léta po sovětském stažení z Afghánistánu bilancoval bývalý ředitel CIA Robert Gates výsledek desetiletí, kdy CIA s pomocí pákistánské ISI a saúdského šejcha Usámy bin Ládina tvrdě pracovala na formování interbrigád „arabských Afghánců“, uvedl ve svých vzpomínkách pouze lakonické: „Očekávali jsme, že postsovětský Afghánistán bude nehezké místo, ale nikdy jsme si nepomysleli, že by se mohl stát rájem pro teroristy, kteří budou operovat po celém světě.“ Do 11. září zbývalo doslova pár let.
Až dosud nevyhlášená americká válka v Afghánistánu nabyla po tomto datu veřejného charakteru a začala se jí přezdívat válka proti terorismu. Náměstek amerického ministra obrany Richard Armitage tehdy varoval pákistánské generály, že pokud nezastaví podporu Tálibánu, Spojené státy vybombardují jejich zemi do doby kamenné. Pákistánci ustoupili (alespoň dočasně) a afghánská Severní aliance vojensky porazila Tálibán za pomoci amerického letectva v průběhu několika podzimních týdnů. Do země vstoupily americké a britské jednotky a později i kontingenty dalších zemí, včetně České republiky, buď pod praporem NATO nebo OSN (ISAF). Koncem listopadu 2001 zasedla v Bonnu konference, která měla určit další směřování Afghánistánu. Žádost Pákistánu o účast umírněných představitelů Tálibánu na konferenci Spojené státy odmítly. Promarnily tak příležitost rozdělit tálibánské hnutí, které se později jako stmelená, opět mocná síla postavila se vší silou proti zahraniční okupaci.
Další historie už je dobře známa. Spojeným státům trvalo dvakrát dvě desetiletí, než pochopily bezperspektivnost svého afghánského angažmá, války, která se nedala vyhrát a která se postupně stávala v samotných USA stále méně populární. Zcela nedávno, v únoru 2020, uzavřely USA bez konzultace se spojenci dohodu s Tálibánem o stažení všech cizích jednotek výměnou za závazek neumožňovat působení teroristických skupin (ISIS) na svém území. K dnešnímu dni Tálibán znovu ovládá téměř polovinu země a neskrývá ambice ovládnout celý Afghánistán. Chtělo by se věřit, že i Tálibán prošel jistou transformací. Nejde už o čistě paštunské hnutí a existují příznaky, že se bude chtít přizpůsobit rozvojovým projektům a mechanismům plánovaným v Euroasii. Pokud ovšem protivná strana neuchystá nové překvapení, například v podobě hybridní války, které jsme nyní svědky v Sýrii.
Jaké místo v této podivné, přes čtyři desetiletí trvající válce plné divokých zvratů, chybných a ještě horších rozhodnutí měla či mohla mít Praha? Pokud jde o české elity, čeští vládní i opoziční politici se od 11. září předháněli v projevech bezvýhradné solidarity a snažili se z toho, co kvalitního a bojeschopného zbylo z naší armády, nabídnout co nejvíce do tzv. antiteroristického tažení. Nešlo ani tolik o prověrku nekompromisnosti vůči terorismu jako spíše o prověrku identity, identifikace se Západem, automatické identifikace s postojem hlavního spojence. Členové Poslanecké sněmovny, nehledě na měnící se afghánskou realitu, rok co rok, podobni robotům, znovu a znovu posílali naše hochy do Afghánistánu a jako kolovrátek opakovali mantru o tzv. spojeneckých závazcích a o tom, jak moc hřeje pochvala od velkého bratra.
Pokud jde o obyčejné lidi, afghánská expedice byla nejméně populární ze všech zahraničních misí naší armády. Nic dobrého běžným Čechům a Češkám nepřinesla, rozhodně ne pocit bezpečí tváří tvář migračním vlnám do Evropy, o kterých před dvaceti lety nikdo neměl potuchy. Jak se vyjádřila spisovatelka Lenka Procházková, ve světě není mnoho těch, kdo – kromě zbrojařů, bankéřů, obchodníků s naftou a výrobců rakví – profitovalo z této války. Určitě to nebyli občané České republiky, kdo by měl zájem na pokračování afghánského konfliktu, na dalším rozehrávání karty islámského teroru a na jeho transferu na evropskou půdu.
Určitě je dobře, že jsou naši vojáci z této cizí války opět zpět, doma.
PhDr. Miroslav Belica je autorem knihy „Praha na hřbitově metropolí – čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích“, která v roce 2019 obdržela mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische v oblasti literatury faktů.
Psali jsme: