Přinášíme ukázku z nové knihy Miroslava Belici Vzpomínky na Sýrii: od arabského socialismu k Islámskému státu, která v květnu 2021 vyšla v nakladatelství Epocha.
Autor působil přes čtyři roky na našem zastupitelském úřadu v Damašku a později do Damašku po další čtyři roky každý měsíc zajížděl. Kniha je k dostání v knižní distribuci nebo si ji lze objednat přímo v nakladatelství Epocha.
Těm, co se v zahraničí dlouhodobě zabývají syrskou politickou scénou, se v průběhu syrského konfliktu mohlo zdát, že jsou svědky jakési grandiózní válečné počítačové hry, kterou se zápalem malých kluků hrají respektovaní západní politici spolu s jejich neméně úctyhodnými protějšky z arabských monarchií Zálivu a přirozeně také Turecka. Hrálo se o lidské životy a s lidskými životy, se syrskou opozicí, s rebely nejrůznějšího zaměření a také s tranzitujícími džihádisty. Hrálo se o syrská města i o jednotlivé čtvrti, o malé, zdánlivě bezvýznamné obce, o vojenské základny a přirozeně také o ropné vrty a naleziště zemního plynu. Program této hry (možná přesněji spiknutí), který aspoň zpočátku psali místo vrcholných politiků šéfové tajných služeb a generálních štábů, do velké míry kopíroval „osvědčený“ scénář na změnu libyjského režimu.
Sýrie ale nebyla a ani nikdy v novodobé historii nechtěla být jen subjektem, jen čímsi, co by se dalo nazvat „fantasy kulisy“ nové počítačové hry. CIA a její lidé v terénu, celé to těžkopádné seskupení konkurenčních regionálních zpravodajských šéfů a usměrňovačů rebelů, natož pak jejich vlády, které znepokojoval především průzkum mínění ohledně příštích voleb, v konečném důsledku neuměli odladit aktivity opozice a povstalců tak, aby dosáhli předvídatelných účinků. Nehledě na technologickou převahu a prakticky neomezené finanční prostředky jim chyběl takový dálkový ovladač, který by dokázal přepsat, přeformátovat sociální a politickou realitu na území konfliktem zmítané Sýrie. Při všem respektu k těm autentickým demokratickým nadšencům, kteří možná opravdu představovali onu původní syrskou revoluci usilující o lepší život ve férovější společnosti, však třeba v zájmu pravdy otevřeně říci, že jim jejich revoluce byla hned na samém počátku ukradena. Že nejen vinou militarizace a islamizace, ale především hromadným zasahováním zvenčí přerostla tato revoluce v ozbrojenou sektářskou válku, která nemá s ideály demokracie a lepšího života vůbec nic společného. Takže pár vět – i když už možná spíše jenom pro historii – o hlavních údech syrské revoluce a také o tom, jak se na jejich vzniku a časem i jejich odumření podíleli takzvaní „přátelé Sýrie“.
Vznik Syrské svobodné armády – FSA (Free Syrian Army) vyhlásil v červenci 2011 dezertér od syrského letectva plukovník Rijád Al-Asaad. Anglojazyčný tisk jeho příjmení v transkripci uváděl jako Al-Asad, což patrně mělo evokovat, že se syrský režim rozpadá a že ho opouštějí i příslušníci vládnoucí rodiny. Svobodná armáda, jejímž sídlem se stal turecký Iskanderun, se prohlásila za ozbrojené křídlo syrského lidu a za svůj cíl si vytýčila nábor dalších dezertérů a pak odstranění vládnoucího režimu. Možná mezi jejími příslušníky byly i demokraticky orientované osobnosti, sama FSA ovšem budování demokracie jako svůj úkol neuváděla. (Zvláštní opomenutí pro formaci, která deklarovala, že bojuje o moc jménem lidu). Tvořilo ji volné seskupení samostatných vojenských „brigád“ (oddílů) na území, kde žili sunnité, a také množství drobných paravojenských buněk po celé Sýrii. Většina z brigád FSA používala náboženskou rétoriku a své názvy si vybírala podle hrdinských postav a událostí v sunnitských islámských dějinách. Vliv FSA a její domněle umírněnou orientaci Západ totálně přecenil. Svobodnou armádu měli údajně tvořit desítky tisíc dezertérů ze syrské armády a neozbrojení demonstranti z Dar‘á, Damašku a Homsu. Společně měli přimět Asadovu rodinu, aby se vzdala moci. A hned by zavládla demokracie v západním stylu a sekularismus by se stal základem nového liberálního arabského státu. Tato iluze někomu vydržela rok, rok a půl. Jinému – například britskému premiérovi Davidu Cameronovi – ještě čtyři roky. Ten ještě v roce 2015 fantazíroval o sedmdesátitisícové umírněné ozbrojené opozici, která bojuje proti Asadovu režimu. Ve skutečnosti FSA neměla podle britského znalce regionu Roberta Fiska nikdy více než 7 tisíc bojovníků. Její renomé coby umírněné, a přitom účinné síly ve srážkách s lépe vyzbrojenou syrskou armádou začalo uvadat záhy, když vycházel najevo její skutečný charakter a když slávu na válečném poli začaly sklízet vysloveně islamistické skupiny. Nicméně firemní značka FSA sloužila Západu ještě dlouhou dobu k udržování narativu o podporování umírněných sil.
Zběhnutí vojáků a důstojníků od syrské armády k FSA, prakticky vždy šlo výhradně o sunnity, zpravidla štědře financoval Katar, obvykle částkou 15–30 tisíc dolarů. Časem ale podle Fiska docházelo spíše k opačnému jevu, k dezercím od FSA k vládním silám. Příslušníci syrské vládní armády zůstávali s bojovníky FSA v kontaktu, někdy i přímo pomocí mobilního telefonu, a přesvědčovali je, aby se vrátili ke svým původním jednotkám, anebo aby opustili vládními silami obležené město bez boje. Anebo aby vyměnili těla padlých vládních vojáků za jídlo. Syrští důstojníci později vzpomínali, že vždy raději bojovali proti příslušníkům FSA, protože ti z bojů zpravidla utekli; džihádisté ale nikdy. K odchodu FSA do druhé ligy, než vyklidila pozice zjevným džihádistům z Liwá Islám, Saqúr Aš-Šám, Ahfád Rasúl a hlavně káidistické Džabhat An-Nusrá a zůstala spíše tržištěm či překladištěm zbraní pro militantnější organizace, přispěly svým dílem také úniky do médií o činech, kterých se dopouštěli mnozí bojovníci FSA. Německý týdeník Der Spiegel uveřejnil v březnu 2012 téměř hororovou reportáž z prostředí homské brigády Al-Farúq hlásící se k FSA. Ta popisuje systém „revolučních soudů“, mučení a poprav zajatých vládních vojáků a stoupenců Asadova režimu. Obsahuje mimo jiné rozhovor s mladým rebelem Husajnem, členem popravčí čety specializované na podřezávání hrdel nepřátel, a líčí aktivity dalších čet, expertů na mučení a na výslechy, vše přirozeně ve jménu „syrské revoluce“ a v rámci „revoluční spravedlnosti“. Čas od času pronikly do západního tisku také informace o rituálních kanibalských praktikách, o pojídání srdce nebo jater zajatých vládních vojáků, které praktikovali někteří rebelové hlásící se k FSA.
* * *
Když Francie a jí nejbližší země neuspěly v Radě bezpečnosti OSN s návrhy rezolucí, které by umožnily zopakovat libyjský scénář, vyvstala nutnost pokusit se o dosažení vytčeného cíle sjednocením všech stávajících protiasadovských sil, tedy nejen syrských opozičních sil v exilu a doma, ale i na úrovni vlád celého světa. Šlo vpravdě o gigantický úkol, na který omezené kapacity Francie sotva mohly stačit. Zhostila se ho proto americká diplomacie v čele s ministryní Hillary Clintonovou. Její poradce pro syrské záležitosti a bývalý americký velvyslanec v Damašku Frederic C. Hof s odstupem doby přiznal, že úsilí Spojených států bylo klíčové při „organizování přátel Sýrie“.
Přesně den po druhém rusko-čínském vetu v Radě bezpečnosti OSN (5. února 2012) Hillary Clintonová vyhlásila, že „tváří v tvář umrtvené Radě musíme zdvojnásobit naše úsilí mimo OSN s těmi spojenci a partnery, kteří podporují právo syrského lidu na lepší budoucnost…“ Za povinnost mezinárodního společenství označila zastavit krveprolévání a podporovat takový politický přechod, který by vedl k odstoupení Asada. To má být společným cílem všech „přátel Sýrie“.
Po mohutné diplomatické masáži se v hlavním městě nově demokratizovaného Tuniska 23. února 2012 sešli ministři zahraničí a další hodnostáři šedesáti zemí, včetně Hillary Clintonové a francouzského ministra zahraničí Alaina Juppé, aby společně vyhlásili vznik klubu „Přátel Sýrie“. Před hotelem Le Palace, kde „přátelé“ rokovali, provolávaly davy Tunisanů hesla, aby dal Západ od Sýrie ruce pryč. Uvnitř hotelu, v slavnostním sále, zaznívaly nejrůznější názory. Saúdský ministr zahraničí Saúd Al-Fajsal vyzval k vyzbrojování syrské opozice a Katar zase k vyslání arabských vojenských sil. Většina „přátel Sýrie“ tyto myšlenky zdvořile ignorovala, včetně jinak tvrdých odpůrců syrského prezidenta ze Západu. Po Tunisu se „přátelé Sýrie“ sešli v dubnu ještě v Istanbulu, pak v červenci v Paříži a naposledy v prosinci 2012 v Marrákeši. A pak, jak se zdá, už všichni přátelé Sýrii opustili.
Na rozdíl od spíše deklarativního shromáždění syrských přátel v Tunisu přineslo jejich následné istanbulské setkání posun v tom, že jménem mezinárodního společenství prohlásilo Syrskou národní radu (SNC) sídlící v témže Istanbulu za jediného legitimního zástupce syrského lidu. Istanbulského jednání se zúčastnil i šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg. Průběh a výsledky jednání shrnul pro české novináře poměrně lakonicky: „Zajímavé, kolik států se shromáždilo. I státy, které nemají nejmenší tušení, čím by mohly přispět k věci, ale prosím, budiž jim to přáno. To byla jedna věc. Jednoznačně ale dominovaly státy, které to začaly, tj. Katar, Turecko, Francie, ty mají rozhodující slovo. A posunulo se to o kousek dál k tomu, že byla uznána Syrská národní rada jako jediná legitimní opozice, o čemž já nejsem úplně tak přesvědčený…“ Na otázku, zda závazek podpory SNC znamená další dodávky zbraní, reagoval: „Všichni říkají, že to má být mírové. Když jim někdo dá zbraně, tak o tom bude mlčet.“
Český ministr relativně včas poukázal na slabá místa projektu, se kterým pracovali zahraniční organizátoři syrské opozice. Na rozdíl od Schwarzenberga téměř všechna „seriózní“ média na Západě, ale i u nás doma, líčila vše, co se týkalo protiasadovské opozice, zcela nekriticky coby téměř hotovou, kompetentní a demokratickou alternativu syrského režimu. Nepsala nic o izolaci SNC od domácího prostředí, mlčela o tom, že Rada tratí podstatnou část energie a prostředků od zahraničních donorů na organizační otázky a na vyjasňování vlastní koncepce a že v podstatě šlo o jednu velkou „píárovou“ akci, za níž se ukrývala těžká rivalita a nekonečný svár o funkce a zdroje. Rozbroje tak umožnily Muslimskému bratrstvu, jedinému organizovanému bloku, získat uvnitř SNC největší vliv a vytlačit sekulární síly na okraj. Nezdařilo se ani uspořádat vztahy mezi SNC a Svobodnou syrskou armádou. Místo aby se FSA stala vojenským křídlem SNC, sama si nárokovala úlohu vůdce syrského lidu.
Více než formální hlava SNC Burhan Ghalioun a jeho nástupce Georges Sabra dostávali prostor v západních médiích četní podivní „mluvčí SNC“, mnozí s vazbami na tajné služby řady zemí a anglo-americký opposition creation business jako například Basma Kodmaniová nebo Usáma Munadžid. Ti zpravidla vyzývali Obamovu administrativu k podstatně tvrdšímu postupu. Dnes se k těmto a podobným „osobnostem“ jejich sponzoři nehlásí a jejich jména nikomu neříkají vůbec nic. Není divu, že už v říjnu (2012) musela Hillary Clintonová prohlásit, že SNC nezastupuje zájmy všech etnických a náboženských skupin v Sýrii a že je odtržena od syrské reality. Šest týdnů nato (13. prosince 2012) pak Obama uznal za jediného představitele syrského lidu jiné a opět efemérní seskupení syrských takzvaných „revolučních sil“ – Syrskou národní koalici (Syrian National Coalition). A opět následovalo velké haló, plány na vlastní administrativu na „osvobozeném území“, na vydávání pasů, na přísun stovek milionů zahraniční pomoci každý měsíc a také na dodávky už těžké vojenské techniky.
K charakteru koalice „revolučních“ – nikoli tedy „demokratických“ – sil třeba dodat, že šlo v podstatě o výtvor monarchistických rodin Zálivu. Její zakládající sjezd proběhl v katarském hlavním městě Dauhá a zdání demokratického zaměření mělo koalici dodat zapojení takových osobností syrského disentu jako například Rijád Sajf či Suhajra Atásiová. Nehledě na naléhání Francie, která jako první z evropských zemí uznala koalici jako „jediného zástupce syrského lidu a budoucí přechodnou vládu demokratické Sýrie“, sama Evropská unie ji uznala pouze coby „legitimního zástupce aspirací syrského lidu“. Docela rozplizlá formulace od entity, která v případě jiných zemí nešetří jednoznačnými a kategorickými stanovisky.
Asi po roce se Obamova administrativa otočila zády ke koalici coby „jedinému představiteli syrského lidu“, stejně jako tak předtím učinila ve vztahu k SNC. Žádné z těchto seskupení přirozeně nebylo tím, zač byla vydávána – za zastřešující, či dokonce sjednocující organizaci. Ve skutečnosti šlo o nesourodý moloch exilu, vnitřního disentu, islamistických skupin a jistě i autentických demokratů, které všechny dohromady spojovalo pouze jediné – zájem na změně režimu. Jen samotný seznam zkratek skupin a organizací, které se ucházely o zapojení jen do SNC, vydá na tři řádky: ADO, AKP, ASM, CAP, BSS, DASU, DBASP, DD, FSA, HCRS, KDP, KNC, LCC, MB, MJD, NCB, NCC, NDA, NSF, NPF, PFLC, PKK, PPW, PUK, PYD, SCP, SDP, SDPP, SNC, SNDB, SRGC, SSNP, SSNP/i, TYM, WRAP. A to nehovoříme o jednotlivých opozičních osobnostech, které se k SNC či koalici hlásily. Téměř v přímém přenosu se dal pozorovat pro Sýrii tak typický jev fragmentace, jak ho na příkladu strany Baas popsal libanonský historik George Corm; tedy Sýrie coby rekordmana, pokud jde o vnitřní pnutí, štěpení, odpadlictví a vznik nových vedení a skupin. Jev, který procházel celými dějinami Bilád Aš‑Šám, historické Sýrie, coby přirozeného útočiště nejrůznějších náboženských a etnických sekt.
Podobně jako SNC se i koalice bude ještě několik měsíců potácet na místě. Její funkcionáři dál budou pobírat štědré saúdské dotace a hrát si na budoucí vládu Sýrie, přestože všem už dávno bude zřejmé, že oni nejsou a nemohou být alternativou k režimu. Na tuto roli už měla vykročeno jiná síla – Islámský stát. Mezitím Spojené státy potichu, bez zbytečné reklamy, odpískaly i další působení Přátel Sýrie. Z původní téměř stovky zahraničních přátel syrského lidu zbyla jen úzká skupina: USA, Francie, Británie, Katar, Saúdská Arábie, Turecko a ještě pár dalších zemí. Pod označením „Londýnská jedenáctka“ šlo v podstatě o vlády, které do Sýrie tajně dodávaly zbraně a podněcovaly ozbrojený boj.
Miroslav Belica: Vzpomínky na Sýrii: od arabského socialismu k Islámskému státu, Epocha: Praha 2021.