Ivo Šebestík glosuje vztah mezi demokracií a vládnutím, který vede zvolené zástupce k poněkud zmateným vývodům ohledně jejich funkcí.
Francouzský pojem pro vládu, který zní le gouvernement, a který vstoupil i do angličtiny v podobě government, má archaický původ v latině, kde slovo gubernatio mělo význam kormidlování. Právě tak jako byl gubernator kormidelníkem a sloveso gubernare vyjadřovalo jeho činnost.
Také německé substantivum die Regierung je odvozeno od slovesa regieren s původním významem něco řídit nebo kormidlovat. Také zde můžeme ale vystopovat původ až k latině, kde femininum regio znamenalo směr, sloveso regnare vyjadřovalo řídit, vládnout, kralovat (cítíme zde i výraz pro vladaře či krále – rex) a podstatné jméno regnum mělo za význam řízení, vládu. [1] Velmi podobně i nizozemské besturen mělo původní význam v řízení a udržování směru, tedy kormidlování či správě věcí. Teprve později dochází k významovým posunům odpovídajícím tomu českému, v demokratické společnosti již zavádějícímu a krajně nešťastnému výrazu „vláda“ a odtud „vládnout“.
Původ těchto slov tedy souvisí s činností člověka, který spravuje svoji loď. Řídí ji, kormidluje, požadovaným směrem. Nebo řídí a spravuje něco, co mu bylo svěřeno jinak, ale v podobném smyslu. Naproti tomu český význam slova „vláda“ zůstává de facto feudální. Podobně jako si tento archaický význam udržuje i německé slovo die Regierung, které se k tomuto významu postupně posunulo od původního „pouhého“ řízení, spravování, kormidlování.
Mezi pojmy „něco spravovat či řídit“ na straně jedné a „něčemu vládnout“ či „nad něčím dokonce kralovat“ je obrovitý, přímo propastný rozdíl. Nejedná se tedy vůbec o maličkost, pokud bychom si skutečně přáli, aby se v demokratické zemi dostávalo osobám pověřeným z vůle lidu a na dobu určitou spravováním resortů názvu přiměřenému jejich činnosti a smyslu jejich působení. V demokratické zemi tito lidé jednoduše nemohou vládnout, mohou pouze spravovat, dejme tomu (ať mají radost) mohou i řídit či kormidlovat své rezorty na volné moře nebo přímo na útesy. Každý podle svých schopností či vůle svých sponzorů. Samozřejmě mohou tak konat na dobu určitou a z vůle lidu. Nejsou vládci, proto je pojem „vláda“ nesmyslným anachronismem, jaký může velmi snadno splést občany, ale ještě snáze splete ony „správce rezortů“, kteří si nechávají říkat „členové vlády“ a co hůře, někteří tomu, že „vládnou“, dokonce i věří a chovají se podle toho.
V dějepise se praví: „Za vlády krále Přemysla Otakara II…, za vlády Lucemburků nebo Jagellonců a podobně.“ Smysl tohoto pojmu odráží praxi feudální společnosti, z čehož plyne chápání „vlády“ v tom smyslu, jako by se skutečně jednalo o vládu, tedy o vládnutí nad lidem, jenž nepožívá přílišného rozsahu svobod, občanských práv, ba dokonce ani těch osobních. Tedy je to vláda jako diktát vládce, jeho rozmar, jeho právo od Boha jsa i Bohem pomazaný. Tato vláda je feudální nebo je to orientální despocie. Nikoliv však instituce demokratická. Kde je demokracie, může být pouze dočasné pověření sboru správců rezortů, kteří plní vůli jejich skutečného vládce, a tímto vládcem je podle ústavy lid. Vládce tedy existuje i v demokracii, ale není jím sbor ministrů ani jejich předseda, ani ti všichni dohromady. Není jím ani prezident. Je to prostě přesně naopak, než si „správcové resortů“ myslí. Chtěli by vládnout, zatímco mají poslouchat.
Mohlo by se jednat – a na první pohled to tak možná vypadá – o nepodstatný terminologický problém, kdy v zastupitelské demokracii přece všichni víme, že sbor osob povřených správou ministerstev, a to na dobu určitou (na jedno volební období), sám sebe za vládu ve feudálním smyslu nepovažuje.
V demokratické společnosti je v souladu s literou ústavy oním jediným a skutečný vládcem lid. Osoby, které usedají do vysokých funkcí v prezidentském úřadu, ve vládě, v parlamentu, případně i jinde, dostávají svěřeny – pouze na dobu určitou – jisté kompetence, které jim umožňují spravovat svěřené funkce ku prospěchu obyvatelstva a státu. Nic méně, ale nic více. Navíc, by měli po skončení mandátu složit nejenom funkce, ale předložit také vyúčtování své činnosti a případné škody zaplatit nebo si je odsedět. Nedostávají právo, aby vládli nad někým, natož nad občany, a osobovali si tak mimo jiné i manýry feudálních elit, které nutí svobodné občany, tedy své svrchované vládce, k dodržování četných pravidel, které ale oni sami, s vědomím, že se často jedná o nesmysly, porušují, nadto jati elitářským pocitem vlastní nadřazenosti a nedotknutelnosti. Viz události posledního Karlovarského filmového festivalu, ale i mnohé jiné z doby vcelku nedávné, jež tyto výhrady plně potvrzují. Nemají právo kázat vodu a sami víno pít!
Na těchto příkladech je dobře znát nutnost vrátit tyto volené správce resortů a majitele jiných křesel k pokoře. Na prvním místě by bylo velmi rozumné zbavit je terminologického pokušení, tedy pojmu „vláda“, který by měl být nahrazen pojmem „správa rezortů“ nebo podobným ve stejném smyslu a významu. Nechť se třeba zvou „sbor kormidelníků“ nebo „plavba labsko-oderská“, ale rozhodně ne „vláda“. Tohle jim při jejich nevrozené pokoře stoprocentně nepřísluší.
Poznámka:
[1] Nejenom románské jazyky a angličtina prostřednictvím francouzštiny získaly velkou slovní zásobu původem z latiny. Ale překvapivě nacházíme spoustu slov latinského původu i v němčině. Jsou tam ovšem ta slova docela hodně zamaskována. Vedle již uvedeného die Regierung je to například i pojem pro dějiny, který zní die Geschichte a pochází od latinského výrazu „gesta“ ve významu činy, vykonané skutky. Jelikož dějiny ve starém smyslu byly popisem činů významných osob minulosti, takto se tento pojem ocitl i v němčině. Byť jej tam nacházíme rovněž v poněkud upravené podobě.