Ke koncepci klimatických změn: Co dělat? (15.část)

Jan Zeman Komentáře

Jan Zeman uzavírá svůj seriál textů věnovaných koncepci klimatických změn obecnějšími závěry.

Specifické problémy ochrany klimatu

Redukce emisí GHG má řadu věcných specifik. O některých již byla řeč, zvláště pak o z hlediska ochrany stability klimatu škodlivém potírání jaderné energetiky částí nevládních ekologů (zpomalování rozvoje jaderné energetiky v Česku a na Slovensku po roce 1989 za 18 let vyprodukovalo navíc asi 860 mil. t emisí CO2) a boj části českých ekologů proti spalovnám – závodům na energetické využívání odpadu (ZEVO). Škody na stabilitě klimatu tímto bojem způsobené jsou nejen v ČR obrovské.

Jsou ale i další problémy:

  • Emise GHG lze citelně snížit zákazem těžby, dopravy a zpracování ropy a plynu z břidlic a energeticky náročného zkapalňování zemního plynu (LNG). Boj USA, německých Zelených, Polska, pobaltských států a dalších proti stavbě plynovodu Nord Stream 2 a vysoké investice z veřejných rozpočtů včetně EU na výstavbu terminálů na dovoz LNG v Nizozemí, v Polsku a dalších státech jsou reálně investicemi na růst rozvracení stability klimatu. Odkaz na konkurenci, obchodní zájmy USA, na nemoc rusofobii apod. je bezpředmětný.
  • Přijímání a zpřísňování technických norem spotřeby paliv a energie pro jejich významné spotřebitele, ať už jde o menší počet velkých výrobních jednotek nebo o velký počet drobných jednotek, které ale v úhrnu mají významnou spotřebu. Tato praxe má dvě vážná úskalí: přijímání příliš přísných, prakticky nedosažitelných emisních norem (může to skončit také velkým podvodem s měřením emisí aut, viz nedávná velká aféra nejen Volkswagenu), a přijímání příliš měkkých, snadno dosažitelných norem. Obojí demoralizuje a snižuje stimulaci úsilí o účinnou ochranu stability klimatu.

Návrh českých protijaderných ekologů zastavit stávající těžbu a spalování uhlí v elektrárnách a v teplárnách do roku 2030 s tím, že se bez nich poměrně snadno obejdeme, je zjevně mimo realitu. Vede nutně k velkým blackoutům, k energetické chudobě a rozvalu naší ekonomiky i společnosti tím spíš, že ze stejných důvodů hrozí velké blackouty i řadě dalších evropských států. Je ale škodlivý i pro klima, protože nahrazování spalování uhlí spalováním zemním plynem v řadě elektráren a tepláren zvyšuje celkové emise GHG, byť část jich nebude emitována na území ČR (zejména metan při těžbě dováženého zemního plynu).

Jsou i další zásadní otázky: do jaké míry modernizovat velká energetická zařízení při zvyšování jejich energetické účinnosti, budovat horkovody k využití tepla kondenzačních elektráren k vytápění atd. Jde o vysoké investice s dlouhou dobou návratnosti, jejichž návratnost je záměrem rychlého útlumu spalování fosilních paliv ohrožena. Hrozba, že budou během několika let zavřeny velké uhelné elektrárny, které byly nedávno nákladně modernizovány a zásadně byla zvýšena jejich energetická účinnost, je z černého humoru. Nechvalný český i evropounijní Kocourkov.

Protože ČR nemá reálnou energetickou politiku, je obtížné dát jednoznačnou otázku, kudy jít k minimalizaci emisí GHG. Situaci zásadně podle mého názoru zhoršila umělá aféra Vrbětice, kde ČR potvrdila své vazalské podřízení Spojených státům a zaříznutím velmi potřebného rozvoje jaderné energetiky také dorazila své velmi perspektivní jaderné strojírenství a znemožnila dosažení přijatých klimatických závazků. Že je to voda na mlýn všem odpůrcům EU, netřeba vysvětlovat. Lze se důvodně domnívat, že prosazování Zelené dohody pro Evropu se stane jednou z příčin rozpadu Evropské unie.

  • Zateplování budov a nová výstavba v nízkoenergetickém nebo pasivním provedení, tj. prakticky bez nároku na přívod energie k vytápění zvenku. Jde asi o jedinou nevýrobní oblast, kde se významných úspor paliv a energie daří dosahovat, byť většinou nejde o levná opatření, návratná jsou jen v dlouhodobém časovém horizontu. Konečná spotřeba energie v sektoru domácností ale dlouhodobě stagnuje. Samozřejmě, bytový fond je značně konzervativní, resp. výsledky se dostavují pomalu.
  • Přehlížení šetrného centralizovaného vytápění a možnosti kombinované výroby elektřiny a tepla, zvláště pak z velkých zdrojů. Zatím není důvod je tlumit, byť emitují GHG v nemalém množství a náhrada fosilních paliv biopalivy je u nich neefektivní. Nahánění těchto výrob na spalování biopaliv podvazuje úsilí o udržitelný vývoj, podobně nahrazování paliva uhlí zemním plynem. Situaci nezlepší ani hrozící rozpad a zánik řady systémů centralizovaného vytápění, nejspíš s negativním dopadem i na ochranu stability klimatu.
  • Nedostatečná náhrada nehospodárných parovodů mnohem úspornějšími horkovody. Zaslouží si rozhodnou podporu a ne házení klacků pod nohy (podporou vytápění elektřinou, vnucováním plynofikace, politikou neúnosné neefektivní liberalizace ekonomiky obecně a energetiky zvlášť atd.). Zatím zde ČR postupuje nízkým tempem. Občas proběhne zpráva typu „a.s. ČEZ po dvou letech dokončil rekonstrukci parovodního vytápění Jánských Lázní na horkovodní“ (31 let po roce 1989). Chce se říci trochu pozdě a trochu málo.
  • Minimalizace dopravních potřeb relativně komplexním územním plánováním a podporou územních výrobních kombinátů. Sídliště se musí stavět včetně občanského vybavení – škol, školek, zdravotních a sociálních středisek, obchodů, služeb, pošt, sportovišť, ploch veřejné zeleně a s vyřešenou veřejnou dopravou, aby občan nemusel v zájmu uspokojování svých základních potřeb zbytečně cestovat obecně a autem zvlášť. Tato praxe s jistými nedostatky (často se zpožďovala výstavba občanského vybavení za výstavbou bytů) v Česku fungovala před rokem 1989 za socialismu. Pokusil se ji dál rozvinout předseda Federálního výboru pro životní prostředí Josef Vavroušek, viz novela zákona o územním plánování a stavebním řádu z jara 1992. Po té bylo územní plánování systematicky rozvraceno až po nedávno Sněmovnou schválený nový zákon o územním plánování a stavebním řádu. Je založený na zásadě, že pořizování územních plánů a jejich změn, územní a stavební řízení je plně v rukách státu při praktickém vyloučení samospráv a občanů a v zájmu rychlého povolování staveb je možné jiné nestavební veřejné zájmy ignorovat. Hlavním, prakticky jediným smyslem nového stavebního zákona je umožnit rychlé povolování staveb prakticky čehokoliv kdekoliv bez ohledu na možné negativní dopady, včetně těch klimatických. Brutálně byla potlačena ochrana životního prostředí včetně ochrany stability klimatu, ochrana veřejného zdraví, ochrana kulturních památek, ochrana sociálních věcí, i nadále byla ignorována potřeba komplexního rozvoje území… Nový stavební zákon povede i k růstu dopravní náročnosti rozvoje, k růstu destrukce územních vztahů a k růstu emisí včetně emisí GHG. Hrozí i zvýšené schvalování nekvalitních projektů.
  • Reálně přednostně rozvíjet šetrnou, energeticky a emisně úspornou kolejovou dopravu a energeticky, environmentálně a na klima náročné dopravu silniční a leteckou tlumit. Dopravní politika ČR po roce 1989 jde ale opačným směrem, v letech 1990-98 velmi silně, poté jen středně silně, prosazuje přednostní rozvoj zdaleka nejzávadnější silniční dopravy včetně přednostní výstavby silně devastačních dálnic podle zásady, že na nákladech a škodách nezáleží. Předstírá dopravní politiku EU. Nejrychleji se ale rozvíjela letecká doprava, jejíž přepravní výkony jsou na emise GHG nejnáročnější. Rozvoj železniční dopravy i nadále vážně zaostává za potřebami i možnostmi. Zvláště tristní je železniční dopravu zhoršující odsun ústředního osobního železničního nádraží z dopravně optimální polohy v centru Brna, který navíc vážně zhorší možnost průjezdu nákladních vlaků přes brněnský železniční uzel, zcela nedostatečná výstavba chybějících zastávek osobní železniční dopravy, váznoucí dostavba železniční sítě v ČR a pokračující pokusy rušit tzv. lokálky, aktuálně ve Středočeském kraji. Probíhající modernizace železničních tratí je v zásadě v pořádku, byť ne vždy jsou projekty dostatečně progresivní, a ne vždy jsou realizovány priority. I na železnici se jejich příprava někdy zdrží a projekty prodraží. Pozitivní je snaha postavit chybějící vysokorychlostní tratě v ČR a změnit méně hospodárné napájení stejnosměrným proudem o napětí 3 kV elektrifikovaných tratí v severní polovině ČR na úspornější napájení střídavým o napětí 25 kV, které se provozuje v jižní polovině ČR.
  • Nedostatečná je i výstavba chybějících tratí tramvají a trolejbusů. Pozitivní je dokončování přechodu z úzkého na normální rozchod kolejí v Jablonci nad Nisou, byť konverze rozchodu kolejí spojená se zdvoukolejněním libereckého tramvajového systému trvá již 30 let. Naopak úseky metra v Praze „Letňany – Ládví“ a „Nádraží Veleslavín – Nemocnice Motol“ nemají dostatečné dopravní zdůvodnění.
  • Zásadně zlepšit nakládaní s materiály. Významným aspektem je zásadní prodlužování životnosti výrobků při zohlednění možností efektivní recyklace materiálů v nich obsažených.
  • Podstatně zvýšit kompostování biologicky rozložitelných odpadů,
  • Zásadně omezit samoúčelnou hmotnou spotřebu – konzumerismus.

Dvě poznámky ke světové politice

Má-li být politika ochrany stability klimatu (a nejen ta) účinná a efektivní, je nutné zastavit růst počtu obyvatel na Zemi. Dnes populační exploze pokračuje hlavně v subsaharské Africe. Snahy přijímat hromadně migranty z jiných civilizačních okruhů z pseudohumánních důvodů (na místo odstranění příčin migrace, v první řadě kořistnických válek vedených vyspělými státy), které vážně poškozují i ochranu stabilitu klimatu, neboť jednak tato zaostalá území okrádají o schopnější kádry a podvazují tak jejich možný rozvoj, jednak stimulují další populační explozi, jednak rozvracejí cílové země této migrace.

Rychle postupující islamizace ve státech původní EU (EU 14) a Velké Británie je velké varování. Stejný problém může nastat i v ČR. Heslo ani jednoho nelegálního migranta a žádná legalizace nelegální migrace je podle mého názoru zcela na místě. Ještě důležitější je ale ekonomicky zaostalé státy nerozvracet a nevysávat, a to ani pod záminkou jejich civilizování (obvykle znamená genocidu) či vývozu našich kontroverzních euroamerických hodnot. Současný velký výprask státních teroristů v čele s USA v Afghanistánu, nechť je důrazným varováním. Perspektivní je nezištná pomoc těmto státům, zejména při budování základů jejich ekonomik. Poměrně úspěšné zde byly někdejší socialistické státy v čele se Sovětským svazem. Také aktuální pomoc Číny, byť je místy kontroverzní, je pro rozvojové státy mnohem přínosnější než pomoc západní, připomínající nálety hladových hejn hladových sarančat.

Má-li být politika ochrany stability klimatu (a nejen ta) účinná a efektivní, je ve vyspělých státech (včetně ČR) nutné matoucí cíl „trvale udržitelný ekonomický růst“ (žádný ekonomický růst nemůže být na omezené planetě Zemi dlouhodobě udržitelný) nahradit cílem stagnace a v řadě směrů i poklesu ekonomiky. Pokles ekonomiky by se měl týkat v první řadě stávající zjevně nadměrné spotřeby paliv, energie, surovin, potravin, zbraní a hmotné spotřeby charakteru samoúčelného konzumerismu. Rozvojové státy ale určitý ekonomický růst ještě potřebují. Jde o to, aby probíhal směrem k udržitelnosti, tj. zejména k uspokojení základních hmotných potřeb jejich zpravidla velmi chudého obyvatelstva, a ne k rozvracení toho mála prvků udržitelnosti, který u nich existuje.

Závěr

S cíli Zelené dohody pro Evropu – snížit emise GHG do roku 2030 na 50 % roku 1990 a na nulu do roku 2050 (myšlena vyrovnaná bilance emisí a propadů) – je nutné souhlasit. Rozvrat klimatu na Zemi je reálný, rychle se stupňuje a dnes již zcela zřetelně hrozí celosvětovou katastrofou, kterou lidstvo nemusí přežít. Poslední zpráva panelu IPCC (1. část Šesté hodnotící zprávy) nepřehání, pokud jde o nebezpečí. Není ale reálné její tvrzení, že je pořád reálné dosáhnout cílů světové klimatické konference v Paříži roku 2015. Rozhodující problémy řešení stupňující se klimatické krize totiž nejsou předmětem řešení u jednotlivých států světa včetně EU, o nástrojích zabezpečení nemluvě.

Otázkou je, zda jsou zamýšlené cíle a navrhované nástroje zabezpečení Zelené dohody pro Evropu reálné. Žijeme totiž v drsném monopolním, parazitickém a umírajícím pozdním kapitalismu, kde o zisk jde až na prvním místě, jde se za ním nejednou i přes mrtvoly, sílí praxe dobývání veřejné renty na úkor budoucnosti, která málokoho zajímá. Mimoekonomické cíle včetně cílů klimatické stability jsou v ní jen nepříjemnou externalitou, brzdící divoké podnikání. Že tato společnost byla eufemicky nazvaná demokratickým tržním hospodářstvím, na věci nic nemění.

Počínaje dílem č. 4 se snažím ukázat, že v roce 2020 vedením EU přijatá tzv. Zelená dohoda pro Evropu k zajištění velmi potřebných klimatických cílů nevede. Byla připravena nekvalifikovaně, místo ochrany klimatu prosazuje především protijaderná dogmata stran Zelených a dalších protijaderných ekologů, reálné fungování pozdních kapitalistických ekonomik nebere v úvahu, přestože socialismus v Česku skončil před 31 lety. Nástroje předpokládané Zelenou dohodou pro Evropu neodpovídají potřebě dosáhnout klimaticky neutrálního rozvoje, prohlubují beztak vážnou sociálně ekonomickou krizi EU, hrozí velkými blackouty a prohlubováním energetické a potravinové chudoby významných vrstev občanů. Pokud nedojde k rychlé zásadní korekci této Dohody, skončí to hodně zle. Může se to stát i jednou z příčin rozpadu Evropské unie, aniž by to přispělo k ochraně stability klimatu na Zemi. Pokud mocní, nevolení, ale velmi dobře placení eurokomisaři a eurokomisařky nejsou s to vyplodit nic jiného, než zmetek zvaný Zelená dohoda pro Evropu, měli by okamžitě ze svých funkcí odstoupit a uvolnit místo odborně schopnějším. Jinak platí Palackého „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“

Celý seriál článků k tématu najdete zde:

 

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.