Alice Tihelková ve svém příspěvku upozorňuje, že planovaná opatření mohou některým občanům přinést závažné existenční potíže.
Winter is coming. Pro někoho legendární hláška ze seriálu Hra o trůny, pro desetitisíce britských domácností děsivá vyhlídka na nadcházející dny a měsíce. Na nízkopříjmové Brity se totiž chystá dopadnout hned několik opatření, která jejich již tak prekérní finanční situaci může změnit v dokonalou noční můru. Ačkoli je Británie pátou největší ekonomikou světa, v chudobě tu žije téměř 15 milionů lidí, tedy více než pětina populace, včetně 4 milionů dětí a 2 milionů důchodců.
Dne 6. října vláda Borise Johnsona definitivně ukončila navýšení univerzálního kreditu o 20 liber týdně, které bylo zavedeno v březnu 2020. Univerzální kredit je jednotná dávka, kterou konzervativci v letech 2013-12 nahradili několik dílčích dávek v rámci svého pokusu zeštíhlit sociální stát. Dvacet liber týdně navíc, které vládla poskytovala během covidového období, pro řadu chudých rodin znamenalo rozdíl mezi tím, zda se nají, či nikoli. Tato podpora však končí; vláda se místo vyplácení dávek chce soustředit na motivování lidí k návratu do zaměstnání. Spolu s rostoucími cenami potravin a energií, koncem vládního programu záchrany pracovních míst (furlough scheme) a zvýšením příspěvků na zdravotní pojištění se jedná o koktejl opatření, v jehož důsledku se můžeme dočkat výrazného nárůstu existenčních problémů, zadlužení domácností, ztráty bydlení a zcela reálně i potravinové nouze (nezapomínejme, že již nyní v Británii operuje přes tisíc potravinových bank, přičemž počet jejich klientů během covidové pandemie raketově vzrostl).
K pochopení současné situace není od věci prozkoumat širší souvislosti. Vraťme se do roku 2012. Tehdy premiér David Cameron na hostině pořádané starostou londýnské finanční čtvrti City oznámil, že politika škrtů, kterou jeho vláda prováděla v odezvě na ekonomickou krizi roku 2008, nebude jen přechodným opatřením, nýbrž trvalým programem, jehož cílem bude „štíhlejší, efektivnější stát“. „Musíme toho dělat více s menšími náklady. Nejen teď, ale natrvalo,“ deklaroval. Následné pouštění žilou sociálnímu státu, iniciované Cameronovým ministrem práce Iainem Duncanem Smithem, kromě zmíněného univerzálního kreditu obnášelo i taková opatření jako daň z volného pokoje (bedroom tax) odebrání dávek za pochybení při spolupráci s úřadem práce (benefit sanctions) nebo zpřísněné posuzování invalidity, prováděné soukromou firmou ATOS, v jehož důsledku byli k práci uschopňováni i lidé s evidentními zdravotními obtížemi. Známý režisér Ken Loach posledně jmenovanou iniciativu označil za „vědomou krutost“ a kriticky ji ztvárnil ve svém oceněném filmu Já, Daniel Blake. Dle odhadů si vyžádala přes 10 000 obětí na životech, ať již v důsledku stresu, zhoršeného zdravotního stavu nebo dokonce sebevražd.
Právě plán motivovat lidi k návratu do práce odebíráním či redukováním dávek byl v rámci reforem prováděných Cameronovou vládou klíčový. Doprovázen byl i rétorikou, která vyzdvihovala práci jako cestu z chudoby a odsuzovala závislost na dávkách. Proti tvrdě pracujícím jedincům (strivers) byli stavěni jedinci pasivně spoléhající na pomoc státu (skivers), což jsou tradiční stereotypy mající předobraz již v tudorovském období, kdy se začalo hovořit o tzv. zasluhujících a nezasluhujících chudých (deserving and undeserving poor). Zároveň Cameron vyzdvihoval úspěch vlády při vytváření statisíců nových pracovních míst v privátním sektoru. Celá věc ale měla háček. Tento přístup ignoroval jednu zásadní věc, a to fenomén pracující chudoby. Počet zaměstnaných žijících v chudobě se v době Cameronovy vlády pohyboval kolem čtyř miliónů a významná část z těchto lidí (kteří ze své mzdy nezvládali pokrýt životní náklady) byla odkázána na nějakou formu sociálních dávek. Rovnítko kladené mezi pobíráním sociální pomoci a nezodpovědnou ekonomickou nečinností tedy bylo liché, stejně jako tvrzení, že omezení dávek je cestou z chudoby, protože lidi přiměje pracovat, a tudíž zlepšit své materiální poměry. Ostatně i ony Cameronem deklarované nově vytvořené pracovní příležitosti byly často jen smlouvy „na nula hodin“ (zero-hour contracts), negarantující počet odpracovaných hodin, nebo různé flexibilní či částečné úvazky, z nichž nebylo možno plnohodnotně vyžít. Jak ukazuje výzkum řady charitativních organizací, např. nadace Joseph Rowntree Foundation, strmý nárůst chudoby, bezdomovectví a odkázanosti na pomoc potravinových bank s tehdejší vládní politikou přímo souvisel.
Když se vedení strany v roce 2019 chopil Boris Johnson a v prosinci téhož roku vyhrál volby, při nichž se mu podařilo dobýt Rudou zeď tvořenou labouristickými okrsky na severu země, vyvinuli konzervativci úsilí shodit image „zlé strany“, která se s nimi táhla od thatcherovského období. Namísto polarizující sociální politiky Cameronova kabinetu nabídli obnovenou vizi tzv. konzervatismu jednoho národa (One Nation Conservatism), tradičního pojetí toryismu zdůrazňujícího občanskou jednotu a smír mezi společenskými třídami. Spolu s tahem na brexitovou branku jim to zajistilo důležitou podporu části britské working class. Když se pak země ocitla ve víru covidové krize, Johnsonův ministr financí Rishi Sunak odhodil obvyklou fiskální opatrnost a sypal do podpory lidem postiženým pandemií rekordní částky, ať už se jednalo o zmíněné navýšení univerzálního kreditu či furlough scheme. Tato opatření dokonce vedla k úvahám, zda Johnson není nejlevicovějším toryovským premiérem v dějinách.
Se současným deklarovaným „návratem do normálu“ se však karta obrátila a do vládní rétoriky se znovu vkrádají staronová prohlášení o práci jako jediné cestě z chudoby a nutnosti dostat co nejvíce lidí z dávek do zaměstnání, aniž by se ovšem výrazněji zkoumalo, zda jim nabízená pracovní místa skutečně zajistí obživu. A opět se jeví, že Johnson, stejně jako kdysi jeho spolužák z elitní školy a společník z Bullingdonova klubu David Cameron, nedokáže (či nechce) zcela domyslet, jaké sociální zemětřesení náhlé ukončení dosavadní podpory tisícům rodin přinese. Již teď se hovoří o 800 000 lidech, včetně nemalého počtu dětí, kterým nově hrozí uvržení do existenční nouze. Těmto lidem patrně nedodají útěchy Johnsonovy smělé proklamace o globální a galaktické budoucnosti Británie (které tak jako tak berou zasvé ve světle současné benzinové krize). Rovněž skutečnost, že si škrtající ministr financí Rishi Sunak ve svém sídle buduje bazén, tělocvičnu a tenisový kurt, zatímco rodinám na hraně bídy je odnímáno dvacet liber týdně, nebude zřejmě přijata s velkou mírou porozumění.
V celé situaci zůstává jeden „slon v místnosti“, a tím je opoziční Labour Party. Již během cameronovského období, kdy chudoba v zemi letěla raketově vzhůru, se přímo nabízela otázka, proč toho labouristé nevyužijí a nepromění ve volební vítězství; poslední volby vyhráli v roce 2005. S nástupem Jeremyho Corbyna, zarytého odpůrce austerity a letitého bojovníka za sociální spravedlnost, svitla určitá naděje na mobilizaci tradičního elektorátu strany, která od dob Tonyho Blaira ztrácela podporu pracující třídy a stále více byla vnímána jako strana metropolitních liberálů a univerzitních měst. I Corbyn však nakonec zůstal v půli cesty mezi tradičními voliči, s nimiž ho pojilo ekonomické tíhnutí vlevo, a progresivistickou částí strany, se kterou nacházel řadu hodnotových průniků. Uspokojit obě nesourodé části voličské základny se ukázalo jako nemožné a Corbynovo lavírování v otázce Brexitu (jeho letitý euroskepticismus byl veřejným tajemstvím, avšak tlak labouristických špiček na podporu Remain byl enormní) vehnalo řadu rozčarovaných voličů do Johnsonovy náruče. Ani Corbynův technokratický nástupce Keir Starmer, pod jehož taktovkou se strana posunuje zpět k centrismu blairovského střihu, zprvu velké naděje na obrat politické štěstěny labouristů nevzbuzoval. Nicméně naplní-li se obavy ze sociální pohromy v důsledku plánovaných škrtů, vzestupu preferencí labouristů se možná brzy dočkáme. Pokud se ovšem ještě předtím nedočkáme občanských nepokojů a hladových bouří.
K problémům v Británii viz také tyto články:
- Od „pracující chudoby“ k „pracujícímu bezdomovectví“
- Bytová krize v Británii. Bez přístřeší se ocitají i rodiny se stálým příjmem
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.