Ivo Šebestík se zamýšlí nad tím, co dělat s institucí, která má vysoké pravomoci a přesto je na okraji občanského zájmu.
Existence horní komory, tedy Senátu Parlamentu ČR, je zakotvena v Ústavě České republiky z roku 1992. První volby do tohoto Senátu proběhly na podzim 1996. Politické strany, které se pro Senát rozhodly, vnímaly Senát jako určitou pojistku pro případ, že se jim nepodaří mít většinu v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. A také jako místo pro „uskladnění“ těch svých straníků, na které se nedostane jinde.
Obě tyto motivace zůstávají poněkud stranou argumentů, jaké se snažily smysluplnost Senátu vykládat, což veřejnost poměrně rychle pochopila a Senát od samého začátku své existence trpěl na nedostatek důvěry ve svůj smysl, a tím i trpěl minimálním zájmem voličů. Z původního handicapu se ale postupně vyvinula výhoda pro některé politické strany a jejich úmysly, a nakonec dokonce i jakýsi podivný raison d´être.
Nízká účast voličů při volbách do Senátu umožňuje obsadit senátorská místa (81 senátorů) osobami, jaké v podstatě nemají žádnou veřejnou podporu. Takto vznikají kuriózní situace, kdy dokonce předseda horní sněmovny a druhý nejvyšší ústavní činitel, konkrétně Miloš Vystrčil, byl do svého úřadu vynesen podporou necelých devíti tisíc občanů. O tom, že v zastupitelských demokraciích se menšina podřizuje většině, si můžeme v souvislosti se Senátem opravdu nechat jenom zdát.
Česká republika má více než 10 700 000 obyvatel, z toho přibližně osm miliónů oprávněných voličů. Vedle těchto osmi miliónů voličů vyhlíží necelých devět tisíc lidí, kteří vynesli tohoto předsedu do funkce jako nepodařený vtip. Dá se říci, že legitimita většiny senátorů včetně předsedy je velice sporná, ne-li nulová. Porovnáním obou nesouměřitelných čísel skutečně nulová je.
Když si ale uvědomíme, že tato instituce existující na úplném okraji občanského zájmu, vlastně už v příkopu mimo vozovku, disponuje poměrně vysokými demokratickými pravomocemi, a její aktivity se opírají o demokratické mechanismy, jakým ve skutečnosti ale unikají, pak vzniká otázka, co s tím? Senátoři totiž reprezentují Českou republiku, tedy oněch 10 700 000 osob, které jim žádný mandát k reprezentaci nedaly, ale mohou důsledky jejich činů pocítit na vlastní kůži. A skutečně také pociťují. Osoby s minimální podporou voličů mohou ovlivnit pozici českého státu ve světě, a mohou tuto pozici dokonce trvale poškodit, což pak budou občané platit ze svých peněženek a chabých úspor. Nemají téměř žádný mandát voličů, ale jednají, jako by se těšili podpoře demokratické většiny. Systém si tak hraje s občany na schovávanou nebo na slepou bábu.
Takže, ještě jednou: Co s tím? Voliči mají v zásadě dvě možnosti na výběr. Buďto soustavným tlakem na vládu, prezidenta, Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a předáky parlamentních stran se snažit přimět politické strany, aby se zbavily svého účelového nástroje v nouzi a skladiště přebytečných politiků, čemuž se rozhodně budou všichni (a časem možná i nový prezident) velice bránit. Nebo zbývá doporučení Gaia Iulia Caesara, který údajně pravil, že čemu nemůže zabránit, tomu se raději postaví do čela.
Přehnaně trpěliví Češi zvyklí kličkovat mezi nastraženými minami by se museli proměnit v nějaký temperamentnější národ a hřímat každý týden pod okny všech možných center moci, což asi neudělají. Kvůli Senátu, jehož destruktivního potenciálu si nevšímají, už vůbec ne. Takže zbývá možnost druhá. Začít do konírny Valdštejnského paláce volit v takových počtech voličů, v jakých volí do Sněmovny Parlamentu ČR, což sice nejčastěji znamená pořád ještě volit z hodně neatraktivní nabídky, ale přesto alespoň s nadějí, že necelých devět tisíc příznivců některého senátora nezpůsobí další hluboký propad státní samostatnosti. Už v podstatě není kam se ještě propadnout.