Zleva tanky: Matěj Stropnický se ve druhé eseji z třídílného seriálu věnuje fenoménu hnutí žlutých vest ve Francii. Tentokrát se zaměřil na Emmanuela Macrona a jeho politický profil.
Francie má určitou tradici manifestů, pamfletů, esejů vydávaných příležitostně ještě i dnes, kdy se většina politické komunikace odehrává na sociálních sítích. Nástup Žlutých vest byl takovou příležitostí a textů různé úrovně vyšlo ještě za života hnutí tiskem bezpočet, přičemž některé z nich se dočkaly vysokých nákladů. Tedy k nim. Společným tématem těch nejčtenějších je Emmanuel Macron – jeho život, kariéra, politické názory, pozadí a cíle. Teprve z nich je možné vysvětlit, co se to vlastně ve Francii stalo vzápětí poté, co si většina Evropy vydechla, že byl ve druhém kole francouzských voleb roce 2017 zvolen on, a ne Marine Le Penová. O svém novém prezidentovi totiž Francouzi v okamžiku volby mnoho nevěděli, a tím méně samozřejmě okolní svět. Jevil se protipólem starých stranických struktur, levých i pravých, a zároveň hrází proti nacionalismu a xenofobii Le Penové. Víme ale od Emmanuela Todda, že byl rovněž hrází i proti dělnickým voličům a jejich zájmům, což věc ukazuje trochu jinak.
Emmanuel Macron vyšel ze středostavovských poměrů lékařské rodiny ve městě Amiensu na sever od Paříže. Krom působení ve francouzské pobočce Rothschildovy banky pracoval výhradně ve veřejné sféře: jako ředitel Hollandova prezidentského kabinetu, jako ministr hospodářství vlády Manuela Vallse a od svých devětatřiceti let je prezidentem. Klíčové bylo jen působení u Rothschildů, protože tato banka má ve Francii zhruba tutéž pozici, jako ve Spojených státech Goldman Sachs: je to banka bank a zajišťuje finanční poradenství a strategické obchodní realizace: fusions-acquisitions tzv. fusacq čili fúzí a akvizic. Jinými slovy, není to peněžní ústav pro běžné střadatele, ale pro korporace, které chtějí expandovat. V tomto prostředí Macron získal většinu kontaktů, tak užitečných pro prezidentskou kampaň a vlastní výkon úřadu. Autoři esejů váhají, je-li Macron jen produktem nebo spíš nástrojem tohoto prostředí. Macron sám svou práci investičního bankéře charakterizoval v roce 2015 pro Wall Street Journal (tedy v době, kdy byl ministrem hospodářství) ležérně, jak je ve vysokých kruzích běžné, takto: „Je to prostituce svého druhu, předmětem té práce je svádění.“ To je věta, která cynické burziány dokáže samolibě rozveselit.
Tři autoři vzbudili svými pamflety o Macronovi ale zdaleka největší pozornost: někdejší právní poradce Juliana Assange a posléze obhájce řady čelných aktivistů Žlutých vest Juan Branco v textech Contre Macron (Éditions Plon, Paris 2019) a zvláště v Crépuscule (Au diable vauvert/Massot Éditions, Paris 2019), které se za půl roku od vydání v listopadu 2018 prodalo sto tisíc kusů a osmkrát tolik lidí si stáhlo elektronickou verzi, François Ruffin, novinář a komunální politik Nepoddajné Francie v Ce pays que tu ne connais pas (Les Arènes, Paris 2019) a pisatel skrývající se pod akronymem Démosthène v ironické parodii Le Code Jupiter (Équaters, Paris 2018). Tento autor své pravé jméno skrývá, protože působí přímo v prezidentově okolí a podle vlastních slov „v něm chce působit i nadále“. Jejich obraz Emmanuela Macrona je obdobný, jaký tedy je?
Za dvacet let svého působení před nástupem do prezidentského úřadu nezanechal Macron, píše Branco, nikde ani náznak otisku své osobnosti. Je píárovým produktem, nejvhodnějším člověkem vybraným velkým byznysem, konkrétně dvěma nejbohatšími Francouzi Bernardem Arnaultem a jeho zetěm Xavierem Nielem. S nimi se důvěrně zná, jak popisuje Ruffin, který s Macronem studoval v Amiensu, s Arnaultem obědval budoucí prezident rok před zvolením snad každý týden. Je nejvhodnějším svou naprostou, až rodinnou spolehlivostí vůči zájmům byznysu, spojenou se schopností zároveň podat svou politiku jako boj za záchranu demokracie, za skok vpřed podporou inovací a obhajobou klimatických opatření. Dokáže jemnými náznaky v každém proslovu upokojovat uši velkého byznysu a tím si postupně získal jeho důvěru.
Pseudonym Démosthène shrnuje jeho hlavní inspirační zdroje: Hegel zbavený pozdějších marxovských interpretací a teze: Jsme vládci, protože jsme nositeli ducha; Macchiavelli: Musíme skrývat své úmysly, (abychom jich dosáhli); Římský klub: Přežití světa je krátkodobě ve hře a Mandeville: Soukromé neřesti tvoří veřejné ctnosti, a tak jedině kapitalismus tím, že je amorální, může svět spasit.
V kampani, na kterou před jejím zahájením shromáždil téměř čtyři a celkem do zvolení třináct milionů euro, se během jednoho roku Macron objevil na 70 titulních stranách časopisů. Podle pisatele skrývajícího se pod pseudonymem Démosthène v ní, ale i v bezpočtu veřejných vystoupení od té doby říká Emmanuel Macron zhruba toto: Potřebujeme mladé Francouze, kteří se chtějí stát miliardáři. Sociální stát? Nemám ten pojem rád, protože řešení je na každém z nás, z vás. Vysoká nezaměstnanost přichází, když jsou zaměstnanci pod přílišnou ochranou. Myslete „jarně“. Popravdě, říkám: třídní boj neexistuje, co existuje, je láska. Nevěřím ve francouzskou závist, která opakuje: zdaňme úspěšné lidi a budeme se mít lépe. Co potřebujeme je: svoboda, autonomie a mobilita.
Předtím, než Macron – již ve funkci hlavy státu – přišel s návrhem zvýšit spotřební daň na pohonné hmoty, který přivedl do ulic Žluté vesty, provedl několik opatření ve prospěch těch nejbohatších: především snížil zdanění kapitálu a zrušil některé daně postihující právě movité. Zároveň se pokoušel domluvit s kooperujícími odbory a izolovat ty odbojné. Zřídil poradní sbor pro ekonomické, sociální a environmentální otázky (CESE), z něhož vytvořil alternativní místo na tvorbu zákonů. Alternativní, tj. náhradní ve vztahu k parlamentu, neboť jeho hnutí En Marche! s týmiž iniciálami jako jeho vlastní jméno, přivedlo do parlamentu lidi vesměs zcela bez politické zkušenosti, a tedy sice tvárné a oddané, ale nekompetentní v legislativní tvorbě. Lobbyisté už tak nemuseli, píše Démosthène, obcházet stovky poslanců, stačilo vyslat zástupce do tohoto mocného orgánu. Na postupně zvedající se náladu veřejnosti, totiž že je prezidentem bohatých, odpověděl Macron v polovině dubna a půl roku před povstáním Žlutých vest: Bohatí nepotřebují prezidenty, poradí si docela dobře sami. Jistě, dodává Démosthène: „Stojí totiž dávno jinde, nad republikou, nad státy a jediné, co můžeme dělat, je žádat je: přijďte, přijďte do Versailles, Choose France.“ Anebo jinam, samozřejmě – Francie není jediná, kdo se tolik snaží.
Vesměs všichni naši autoři pamfletů zmiňují Macronovo heslo la nation start-up (národ start-upů) a snahu vybudit ve Francouzích ekonomickou aktivitu odpovídající zájmům kapitalismu. Kapitalismus, píše Démosthène, překonal náboženství, neboť to slibovalo život věčný po konci toho těžkého pozemského, i komunismus, který sliboval skvělé zítřky za podmínky, že se teď a tady všichni podřídí jeho budování, vlastní náboženskou utopií: že zcela konečný svět nabízí nekonečné množství příležitostí, a to pro všechny. Kritikou provincialismu a nacionalismu usiluje Macron o obnovu podpory globalizaci, která na Západě ztratila mnoho ze svého kouzla následkem krize roku 2008 a let následujících (odtud právě i opětovný nárůst nacionalismů). Vytvářením protikladu: buď globalizace, nebo nacionalismus, stigmatizuje třídy zavrhující příliv migrantů a s nimi levné pracovní síly, která ohrožuje jejich životní úroveň.
Co je pak kritizováno jako xenofobie a jako projev politického názoru vylučováno z veřejné diskuse, je původně docela obyčejný ne strach, ale odpor k levnější a bezmocnější konkurenci, konkurenci, kterou pracujícím vrstvám globalizovaná ekonomika ordinuje záměrně, aby je přiměla ke mzdové poslušnosti. Podobu xenofobie má tato v jádru ekonomická kritika nejspíš v éře masové, konzumní společnosti také proto, že čím nižší mzdu zaměstnanec pobírá, tím nižší ceny si sám může dovolit platit, když se odpoledne z pracujícího stává spotřebitelem. Ne, zaměstnanec a spotřebitel nemají tytéž zájmy ani tehdy, když jsou jedna a tatáž osoba. Zaměstnanec chce, aby jeho práce byla co nejdražší, ale spotřebitel chce vždy, aby ho nákup vyšel co nejlaciněji. Tento rozpor – nový v éře demokratizované spotřeby oproti dávnému proletariátu, který spotřebovával jen tolik, aby obnovil své pracovní síly – staví pracující vrstvy proti sobě samým navzájem. Toho umí nejen Emmanuel Macron obstojně dobře využít.
Psali jsme: