Politolog Petr Drulák se zamýšlí nad tím, kdo je a kdo není spolehlivým spojencem.
Kancléř Olaf Scholz si během své nástupní návštěvy ve Washingtonu užil opakované grilování na téma spolehlivost Německa, nejviditelněji během společné tiskové konference s prezidentem Bidenem. Čelil dotazům, zda jeho země je spolehlivým spojencem a zda v případě ruské invaze na Ukrajinu zruší rusko-německý plynovod Severní proud 2, který byl loni dokončen a čeká na spuštění. Bidenovi se jeho nového kolegy zželelo a raději vše uvedl na pravou míru sám. Byl ve výjimečné formě a podařilo se mu to bez jediného přeřeknutí i bez nutnosti zpětného dovysvětlování, což u něj není tak časté. Potvrdil, že nemá nejmenší pochybnosti o německé spolehlivosti i to, že v případě invaze plynovod nebude. Scholz sice nic takového neřekl, americkému prezidentovi však neodporoval. Patrně se mu ulevilo, že dostal pečeť spolehlivosti z míst nejvyšších.
Co ale znamená být spolehlivým spojencem? V běžném smyslu lze spojenecké spolehlivosti rozumět buď jako dodržování dohodnutých závazků, nebo jako nepodnikání kroků, které ohrozí spojence. Z tohoto pohledu by nebylo zřejmé, proč vůbec otázka německé spolehlivosti ve Washingtonu vzniká. Němci obvykle bezpečnostní dohody dodržují a spíše ostatní obtěžují jejich rigidní interpretací. Ani Washington svými kroky nijak neohrožují. Nechme nyní stranou, že z pohledu Prahy to bohužel neplatí, přinejmenším v energetice, migraci a zelené ekonomice nás jednostranné kroky Berlína staví před přímou hrozbu.
V NATO má však spolehlivý spojenec poněkud jiný význam. Odkazuje k připravenosti podřídit se bez ohledu na okolnosti zájmům Washingtonu. To je pak jiné kafe. Německá zahraniční politika je do velké míry vedena ekonomickými zájmy, a ty nejsou vždy v souladu s představami Washingtonu, zejména pokud jde o Rusko nebo Čínu. Na druhou stranu se Německo dosud nezbavilo studenoválečné mentality amerického protektorátu, který má nárok na vlastní zahraniční politiku, pouze pokud mu to USA povolí. Proto i většina německých politiků, expertů a novinářů nemá s tímto americkým pojetím spolehlivosti problém a sami se k němu hlásí.
Ani u nás tomu není jinak. Na rozdíl od Německa jsme sice ve dvacátém století několik protektorů vystřídali, od německého, přes sovětského k americkému. Každý byl jiný, ten první krutý, ten poslední benevolentní. Co se však nemění, je vazalská mentalita významné části české elity. Ani u nás spolehlivost neznamená dodržovat dohodnuté, nýbrž rychlost přizpůsobení se americkým představám. Proto platil za nespolehlivého Jan Kavan, když se česko-řeckou iniciativou pokoušel o záchranu tváře během bombardování Jugoslávie. Naopak místní experti a novináři oceňovali spolehlivost Cyrila Svobody, který se snažil plnit americká přání dříve, než byla vyslovena; neokonzervativcům ve špičkách české diplomacie například vyčítal, že nejsou dostatečně tvrdí vůči Kubě. Ale není tomu tak všude. Když se například prezident Macron vydal jednat s Putinem, dostalo se mu doma příznivého ohlasu i od opozice; ovšem jeden z našich strážců spojenecké spolehlivosti ho označil za Chamberlaina.
Co kdybychom se však odvážně zeptali, jak spolehlivým spojencem jsou samotné USA? Držme se přitom konvenčního pojmu spolehlivosti. Za posledních dvacet let podnikli Američané jednostranně hned několik kroků, které destabilizovaly evropské sousedství a ohrozily naši bezpečnost: invaze do Iráku, barevné revoluce, provokativní expanze NATO a samozřejmě Afghánistán – zůstali příliš dlouho, aby nakonec utíkali příliš rychle. Zda by v případě nouze dodrželi dohodnuté, se můžeme jen dohadovat. Některé otázky je lepší si neklást.