Povedlo se euro?

Dialog Napříč: Devět osobností z různých názorových směrů hodnotí společnou evropskou měnu. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.

Před dvaceti lety začaly v EU obíhat bankovky a mince společné měny. Euro má stále své kritiky i zastánce. Kritici poukazují mimo jiné na omezení ekonomické suverenity, drastickou zkušenost států jižního křídla během finanční krize i na nespokojenost států severu s následnou politikou Evropské centrální banky. Zastánci považují společnou měnu za jednotící prvek EU a za výraz ekonomické váhy na globální scéně, upozorňují také, že euro přispívá k ekonomické stabilitě a přečkalo velké krize. Co podle vás převažuje? Česko se při vstupu zavázalo euro přijmout, ale váhá. O odlišné zkušenosti Dánska, Řecka či Slovenska lze opřít argumenty jak pro, tak i proti vstupu. Co bychom měli dělat?

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Andrea Cerqueirová, novinářka

Otázka zní jednoduše – pro či proti, ale je velmi složitá. Ekonomové se nad ní musí poctivě zamyslet. Procházíme nyní z krize do krize, plno lidí padá do sociálních problémů. Dochází ke zdražování všeho možného včetně věcí nezbytných k životu. Alfou a omegou rozhodnutí proto musí být, jak by si polepšili, nebo pohoršili občané České republiky. A jen od toho odvíjet rozhodnutí. Každá rada drahá. V současné době se klaním spíš ke zdrženlivému přístupu, není na místě případné přijetí eura uspěchat. Na místě je vyčkat, jak to bude s evropskou měnou i korunou. Jak budeme schopni čelit všemu zdražování, jak budeme zvládat řešit neutěšenou sociální situaci řady lidí. Přece jen se nacházíme ve velmi nestabilní situaci a rychlé rozhodnutí může bolet.

Jan Keller, sociolog

Tento problém lze zkoumat přímo v laboratorních podmínkách. Slovensko přijalo euro 1. ledna 2009, používá ho tedy již třináct let. To je dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli v porovnání s Českem zhodnotit, zda je euro výhodnější než národní měna. Mají na Slovensku výrazně vyšší životní úroveň než v Česku? Je tam nižší míra nezaměstnanosti? Je tam nižší míra chudoby,

nižší míra sociální nerovnosti, nižší podíl domácností v exekuci? Vyvážejí ze Slovenska nižší procento vytvořené hodnoty do ciziny než z Česka? Má slovenská pracovní síla vyšší kupní sílu v porovnání s českou? Mají slovenští důchodci vyšší důchody než čeští? Jsou potraviny ve slovenských supermarketech kvalitnější než české? Dosáhnou mladí Slováci na hypotéky snadněji než mladí Češi? Je pro střadatele výhodnější mít úspory v bankách na Slovensku než v Česku? Obávám se, že správná a ověřitelná odpověď na tyto otázky zní NE. A také se obávám, že právě proto nezbude v diskusích českých vládních politiků pro tyto a podobné otázky místo.

Hana Lipovská a Jana Bobošíková, Institut svobody a demokracie

Zavedení společné evropské měny mělo přispět ke konvergenci ekonomik. Mělo pomoci vyhlazovat hospodářské cykly a zvyšovat ekonomickou úroveň členských zemí. Po dvou dekádách je zřejmé, že se nic z toho nenaplnilo. Pokud je dnes považováno za úspěch, že euro „přečkalo velké krize“, pak je nutné připomenout, že velké krize přečkala i česká koruna, polský zlotý nebo britská libra. Ovšem pouze euro bylo zachraňováno (slovy M. Draghiho) „ať to stojí cokoli“. Vytvoření měnové unie však nutně vedlo ke vzniku bankovní unie a k tlaku na vznik fiskální unie. Společný evropský dluh, státům vnucený během covidové krize, už se ani nesnaží zastírat, že je prostředkem k federalizaci Evropy. Dvacet let eurové hotovosti pak potvrdilo, že v Evropě přetrvává hospodářské rozdělení z 19. století. Stále existuje severní, německý, a jižní, francouzský měnový blok. Česká republika svou podstatou nespadá ani do jižního, ani do severního křídla. Jediné správné místo v eurozóně je pro Českou republiku mimo eurozónu.

Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu

Euro se nepovedlo. Jedná se o společnou měnu, které chybí konstrukčně to základní – společný stát. Navíc je to projekt, který má zastřešovat strukturou velmi různé ekonomiky v EU. Nejde v důsledku o měnu pro slabší ekonomiky, například i Česko. Euro se nestalo mechanismem pro jejich konvergenci. Právě naopak, zdá se, že vede k větší ekonomické divergenci v rámcích EU. Členství v Evropské měnové unii (EMU) omezuje manévrovací prostor pro vhodnou hospodářskou reakci v době krize. Příklad jihoevropských členských zemí je pro nás varovným, byť jsou to ekonomiky, které stojí na financializaci bez výrobní základny, čímž se liší od zemí jako je Česko. Jejich členství v EMU ovšem zkomplikovalo ekonomickou krizi v roce 2008, ale především obnovu po krizi. Reálně se tyto země nyní nacházejí na divergentní trajektorii. Nicméně problémy přineslo euro i zemím jako je Finsko, protože členství v EMU nutí k tzv. vnitřní devalvaci, která se dotkne vždycky na prvním místě práce a mezd.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Nejsem ekonom, a tak na otázku, zda by měla Česká republika přijmout euro či nikoliv, nemohu podat kvalifikovanou odpověď. Vnímám tuto otázku optikou kritiků, kteří v přijetí eura vidí další prohloubení historicky patrně nejhlubší české závislosti na cizích zájmech, strategiích, vlivech, krizích, malérech, omylech a bohužel i „nápadech“. Pouze následky jsou pak naše vlastní, s nikým nesdílené. Osobně bych uvítal, kdyby Česká republika postupovala spíše cestou vyvazování se z pout závislosti, než jejich utahováním a nasazováním nových. Česká „loajalita“ vůči cizím zájmům je opět tradičně vyšší, než bylo a je nezbytně nutné. Rezignovali jsme na vlastní zahraniční politiku, máme doma cizí banky, cizí obchody, cizí značky, přijímáme cizí strategie, cizí myšlení, cizí mluvu, cizí zvyky, politiky do vrcholných státních funkcí nám „vychovávají“ cizí „výcviková střediska mládeže“, tak ať alespoň ta měna zůstane naše původní, česká.

Michal Ševčík, předseda spolku Helianthus

Od společné evropské měny se očekával příchod vrcholu tzv. evropské integrace. Po dvaceti letech společné evropské měny vyšlo najevo, že ekonomicky slabší státy měnové unie na společnou měnu doplácejí, např. díky půjčkám silných zemí zemím výrazně hospodářsky odlišným a slabším. Hlavní požadavky na společnou měnu spočívaly v cenové stabilitě a odstranění měnových konverzí, které mají své náklady. Co je vlastně tak trochu vtipné je skutečnost, že za dvacet let společné měny se výrazně zvýšil obchod se zeměmi mimo měnovou unii a zcela nevýznamně se zvýšil v rámci unie, navíc většina investic ekonomicky nejsilnějších států, tj. Německa a Francie šla opět mimo měnovou unii. Tudíž, kdybychom měli pragmaticky spekulovat, co se více vyplatí, na základě zkušeností těchto dvou dekád, tak se naší zemi rozhodně vyplatí být mimo měnovou unii. Faktem rovněž je, že jedním ze základních stavebních kamenů svébytnosti země je národní měna. Je to nejen symbol, ale i elementární prvek nezávislosti mající nezanedbatelný psychologický aspekt.

Ilona Švihlíková, ekonomka

Vznik eura jako společné měny byl dominantně dán politicky, nikoliv ekonomickou analýzou. Jinak by architektura eurozóny nebyla tak chabá. Euro bylo od počátku spíše do dobrého počasí. Jakmile se objevil problém – v podobě Velké recese a jejích následků v evropských zemích – bylo zaděláno na problém. Německá fiskální obsese, která sama o sobě významně přispěla k divergenci eurozóny a angažmá německých bank u řeckého dluhu, vytvořily děsivý precedens. Z problému minoritní řecké ekonomiky se stal politický a ekonomický strašák, který eurozónu téměř rozložil. Byl to až Mario Draghi, který svým výrokem „whatever it takes“ a politikou kvantitativního uvolňování (tolik nenáviděné Německem) vytáhl eurozónu hrobníkovi z lopaty. Jak historická zkušenost, tak ekonomická teorie mají jasno – dlouhodobě mohou úspěšně provozovat měnovou a hospodářskou unii pouze země, které se propojí ve fiskální unii, od níž je jen krok k federalizaci. Já sama jsem jednoznačně proti této variantě.

Adam Votruba, historik a etnolog

Euro přispělo k dlouhodobé a drastické hospodářské krizi v jižním křídle Evropské unie. Monetární politika se při společné měně nedokáže přizpůsobovat potřebám rozdílných ekonomik a upřednostňuje zájmy zemí bližších mocenskému centru, zejména Německa. Většina odborníků se shodla v tom, že hospodářské problémy Řecka a Itálie mohly být relativně snadno překonány, pokud by se tyto země vrátily k vlastní měně. Trvání na euru mělo politické důvody. Dá se říci, že ideologie zvítězila nad praktickou potřebou, což vedlo ke zbytečnému strádání. Česká republika by euro přijmout neměla, nemáme mnoho nástrojů, kterými bychom dnes mohli hájit hospodářské zájmy českých občanů. Mimoto by přijetí eura mohlo ohrozit schopnost České republiky splácet státní dluhy.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.