Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o paradoxech třetí vlny modernizace, které slibuje zrušit výdobytky té první spojené s poválečným sociálním státem.
Politici a komentátoři, kteří se vyjadřují k současnému dění, mají bez ohledu na odlišnost svých pozic společné, že nevědí, co přijde dále, co bude potom. Toto expertní stanovisko s nimi plně sdílíme. Navíc však mnozí z nich působí tak trochu dojmem, že už si ani příliš nevybavují, co bylo vlastně předtím.
Všichni dnes hovoří o tom, že jsme se ocitli na předělu, volají po nutných změnách a radikálních reformách vyžadujících zásadní reorientaci. Takové volání zaznívalo v západním světě ve srovnatelné síle po druhé světové válce. Jeho klíčovým slovem byla „modernizace“. Tehdy to znamenalo budovat silný sociální stát s mohutným veřejným sektorem, usilovat o plnou zaměstnanost, rozšiřovat sociální práva občanů a dopřát každému přístup ke stále velkorysejší spotřebě. Tato první vlna modernizace vynesla sociální demokracii do vládních křesel téměř ve všech zemích. V době, kdy vlna kulminovala, živila představy o vzniku společnosti jediné blahobytné střední vrstvy. V celosvětovém měřítku šlo o to, vnést prosperitu a doprovodnou demokracii do zemí třetího světa, které se zbavovaly koloniálního panství.
První vlna modernizace vyšuměla v průběhu dvou dekád. Od přelomu 70. a 80. let se přes ni přelila druhá modernizační vlna, která přinesla hesla právě opačná. Cesta k blahobytu vede přes výraznou redukci sociálního státu, privatizaci veřejného sektoru a deregulaci trhu. Strnulé jistoty zaměstnaneckého systému mají být dynamizovány flexibilizací pracovní síly. Druhá vlna vynesla do čela politiky neoliberální strany. Jejich recepty na modernizaci byly sice opačné než ve vlně předchozí, měly však sloužit témuž cíli – vzrůstu blaha, svobody a demokracie pro všechny. Nezapomnělo se ani na země třetího světa. Jejich vtažení do ekonomické globalizace se mělo stát zárukou prudkého vzrůstu i jejich prosperity. Také druhá vlna modernizace vyšuměla v průběhu zhruba dvou dekád po roce 2000.
V souvislosti s tím, co se děje kolem covidu, v souvislosti s debatami o evropském projektu Zeleného údělu a v souvislosti se zprávami z bojů na Ukrajině lze snadno přehlédnout, že jsme již vstoupili do v pořadí třetí vlny modernizace. Opět jsme se ocitli na předělu, volá se po nutných změnách a radikálních reformách, které vyžadují zásadní reorientaci. Zatímco první vlna byla nesena étosem sociální zodpovědnosti a vlna druhá byla ve znamená ekonomické účinnosti, tato vlna třetí se odvolává na nejvyšší hodnoty morální a na zodpovědnost vůči přírodě. Je pravda, že obě vlny předchozí ekologickou dimenzi „dělání prosperity“ zcela podcenily. Nelze se však ubránit dojmu, že způsob navrhované nápravy je poněkud nešťastný. Bylo by na dlouhou diskusi, nakolik může zelená ideologie v dnešní shora ordinované podobě zastavit poškozování přírodního prostředí. Zcela spolehlivě je však schopna vymazat všechny přínosy první vlny modernizace. Růst cen energií, pohonných hmot a potravin, který má být snad zčásti kompenzován aspoň těm nejchudším, s plnou silou zasáhne střední vrstvy, respektive to, co z nich po druhé vlně modernizace snad ještě zbývá. Programové šíření sankcí likviduje se stejnou spolehlivostí strategii druhé vlny modernizace. Řeči pravice o neregulovaném trhu a o přínosech globalizace jsou dnes stejně plané jako dřívější sliby levice o zaručení sociálních jistot.
V situaci, kdy socialisté i skutečná pravice jsou vyřazeni ze hry, vynáší třetí vlna na vrchol politiky takzvané progresisty. Jejich komparativní výhodou oproti klasické pravici a levici je, že dokáží vydávat za projev pokroku i nepochybné známky regresu. V režii těch, kdo se odvolávají na citlivost vůči přírodě a na nejvyšší mravní hodnoty se jádro modernizace přesouvá do oblasti investic do armád a zbrojení. Nezapomíná se ani na země třetího světa. První vlna jim chtěla přinést demokracii, druhá vlna jim slibovala účast na globální prosperitě. Třetí vlna nabízí přesun obyvatelstva ze zemí, které nebyly ani zdemokratizovány, ani ekonomicky neprosperují, do znejistělé Evropy. Rčení o tom, že „pokrok nelze zastavit“, tak nabývá poněkud znepokojivých rozměrů.