Historik Jiří Malínský recenzuje novou knihu věnovanou české revolucionářce Luise Landové-Štychové.
V těchto dnech vyšla publikace historika a sociologa střední generace doc. PhDr. Stanislava Holubce PhD. et PhD. Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885–1969). Její autor patří do střední generace našich společenskovědních vědců, prošel i zahraničním zaměstnáním (působil na Schillerově univerzitě v saské Jeně) a v současnosti slučuje svou vědeckou práci v Historickém ústavu AV ČR s pedagogickým přednášením na českobudějovické Jihočeské univerzitě. Obsáhlejší odborná charakteristika Holubcovy osobnosti směřuje ke konstataci jeho svého druhu nevšednosti spočívající v autorově levicové orientaci a dnes víc než vzácné schopnosti vidět věci minulého století jako vědeckou matérii, která není ani černá, ani bílá a na níž, ať se to komu líbí či ne, spočívá také naše současnost.
Osobnost (nesporná, dodávám) Luisy Landové-Štychové je neprávem zapomínána. Autor zdůvodnění tohoto svého výzkumného záměru věnuje celou úvodní kapitolu (Úvod: Šest důvodů, proč se zabývat Luisou, s. 8–17). Na zemřelé komunistce ho nejvíce zaujalo prolínání revoluční praxe, ženského historického údělu (také zaměření Landové-Štychové politického předmětu), rodiny, ale také její dochované robustní pozůstalosti. To mu také umožnilo pohlédnout i za revoluční kulisy oficiálního působení Landové-Štychové až do jejího intimna, událostmi tragickými i radostnými počínaje a účetnictvím domácnosti konče. Na úvod poznamenávám, že život Landové-Štychové se poněkud klikatě pohyboval mezi nižšími a vyššími patry středních vrstev a svou úrovní i lidským a politickým dosahem své nikoliv nepočetné potomstvo výrazně převýšila.
Rodačka z Ratboře na Kutnohorsku žila v rodině, která se mohla počítat k obecní špičce: otec, hostinský a na počátku 20. století i starosta obce, byl ambiciózní a sklony své dcery spíše podporoval. Nebylo divu: emancipace něžného pohlaví nesla viditelné plody: první akademicky vzdělané mladé ženy (např. Alici Masarykovou) i výrazné představitelky české Thálie (Hana Kvapilová-Kubešová proslulá svým vystupováním pro dělníky). Luisa měla určité literární, ale i dramatické ambice a tíhla k rychle sílící českoslovanské sociální demokracii. Její manžel (vdala se r. 1908) nedostudovaný vysokoškolák a magistrátní stavební úředník Jaroslav Štych její levicové i emancipační sklony sdílel a syntéza ambicí a skutečnosti, provázená narozením dvou dcer, je svedla do kruhů nespokojené anarchistické skupiny. Mimo pražské prostředí je zavedla i do severozápadních Čech. Holubec při líčení tohoto rodinného středočeského mikrokosmu zabíhá i do každodennosti; disponibilní prameny využívá beze zbytku.
Anarchistická skupina působila na okraji dobového politického českého dění. Její váha začala vzrůstat po propuknutí první světové války. Po narození obou dcer (1908 a 1912) i otcovu úmrtí (1912) se stále mladé ženě (bylo jí 27 let) uvolnilo sevření rodinnými povinnostmi, jež do značné míry převzala matka-vdova, a tak se Landová-Štychová po přestěhování do Prahy mohla věnovat svým emancipačním a vůbec veřejným aktivitám a zájmům. Holubec tu dovozuje její základní celoživotní zájmy: ateismus, astronomii, životní styl a přirozeně také rodinu a vývojové zrovnoprávňování ženy. Dostávala se tak také k životním vrcholům své autodidaktické vzdělanosti, jež ji v jejím generačním spektru podle autorova názoru řadily v čase prvních minervistek do horní – elitní – pětiny.
Počátky veřejného vystupování Landové-Štychové spadají právě do této doby. Podle Seifertovy vzpomínky svým sličným zjevem připomínala dobové ruské revolucionářky; herecká průprava měla, jak připomíná Holubec, zřejmý pozitivní vliv na kvalitu jejího řečnického vystupování. Volná láska, kterou hlásala, byla především obhajobou práva na svobodný (volný) výběr partnera. Tomu odpovídalo i její puritánské pojetí intimního života. A také bezvěrecký (ateistický) vztah k náboženství charakterizovaný dobovým výrazem monismus.
Vypuknutí první světové války dosavadní způsob života Štychových citelně poznamenalo. Omezily okruh veřejných aktivit a dosah známostí s lidmi typu Bohuslava Vrbenského či Vlastimila Borka vyvažovalo jen členství Štychových v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické, jejíž šmeralovskou loajalitu vůči vídeňskému režimu vládnoucí moc vnímala jako spolehlivou složku. Náhradou za represivní kroky režimní moci vzkřísili Štychovi své koníčky astronomický a mládežnický. Vypuknutí ruských revolucí (únorové-březnové a říjnové-listopadové) postupně vracelo jejich pozornost k politickým aktivitám.
Zajímavé je i Holubcovo zjištění o kontaktech Landové-Štychové s liberálním Ženským klubem českým i jejím celoživotním oslněním čelnou osobností české a československé ženské emancipace učitelkou Františkou Ferdinandou Plamínkovou; za zmínku stojí i to, že pod jejím vlivem v této době začala Plamínková studovat Marxe (s. 67). Kontakty s anarchistickou komunitou dovedly manžele Štychovy do národně sociální strany a k seznámení s Františkou Fráňou Zemínovou. Pohybovala se i kolem založení Národního výboru a symbolicky se stala jeho členkou, byvši zvolena náhradnicí za muže 28. října Jiřího Stříbrného. Díky tomu se také stala členkou nejprve Revolučního (1918) a posléze řádného Národního shromáždění (1920–1923 a 1925–1929). Jako členka Hospodářské rady měla možnost poznat osobně i osobnost nejvýznamnějšího prvorepublikového premiéra Antonína Švehly. Přímo se účastnila i generální stávky proti vývozu obilí a dalších položek z Česka do Rakouska 14. října 1918. Holubec považuje oprávněně tuto část jejího života za životní vrchol veřejné i politické dráhy Landové-Štychové.
Zajímavým prvkem byla v případě této revolucionářky citlivá účast k příslušníkům i příslušnicím německočeské národnostní menšiny. Váha faktu smíšeného českoněmeckého manželova původu, která měla své pokračování i v generaci jejích dětí, jistě hrála úlohu lidského faktoru-zkušenosti posilujícího ve vztahu k tomuto problému věcnost a střízlivost. V této atmosféře prožila i 28. říjen 1918 a související události. Poslanecké práci, jejíž přípravy trávila – jak bylo tehdy zvykem – v pražských kavárnách (v parlamentu, dnešní Poslanecké sněmovně, ani doma podmínky pro to neměla), se věnovala nadšeně a plně. Navrhovala nebo participovala legislativní předlohy (vyvlastnění habsburského, šlechtického a církevního majetku, zavedení protikuřácké a protialkoholické výchovy do škol, povinnost hlásit pohlavní chorobu a zrušení nevěstinců, legalizace potratů). Absolvovala i několikaměsíční návštěvu Spojených států amerických, v nichž ji upoutaly tamější vystupňované společenské rozdíly. Na národně socialistické kandidátní listině se do parlamentu vrátila, ale postupem času se prostor pro parlamentní aktivity pro Landovou-Štychovou úžil; nesourodost anarchistické složky v ČSNS (ČSS) sílila a její první parlamentní období se uzavřelo událostmi kolem schválení zákona na ochranu republiky po atentátu na ministra financí Aloise Rašína r. 1923.
Holubec se tu dopouští některých ne zcela přesných postřehů (vedení sociální demokracie nedalo obsadit Lidový dům, odkud naopak bylo vypuzeno nesourodým komunizujícím křídlem; věc rozhodl soud na Dolním Novém Městě a do Lidového domu je dovedla policie nastolující pořádek; vedení ČSSD také posléze uhradilo veškeré s tím spojené statisícové finanční dluhy, srv. s. 102). Stupňující se svár vedl Vrbenského skupinu k intermezzům Nezávislé socialistické strany a následně Socialistického sjednocení a posléze r. 1925 do Komunistické strany Československa (v únoru 1925 požádali nezávislí socialisté Kominternu v Moskvě o souhlas s přijetím do československé sekce, tj. KSČ, viz s. 130); i tato rázovitost naznačovala nesnadné poměry v KSČ, jak ji tom zpravil i její mladší bratr Vorlíček, zakládající člen KSČ. To nakonec umožnilo její zařazení na volební listinu v Pražském kraji na volitelné třetí místo (jedničkou byl Antonín Zápotocký). Ve stejnou dobu – v první polovině dvacátých let – se velmi intenzivně věnovala i skautinku; tuto zálibu sdílela se svým manželem.
Návrat do vrcholové politiky byl pro Landovou-Štychovou vstupem do jejího nižšího patra. Tísnivé byly i požadavky KSČ na její poslance: citelné finanční odvody do pokladny strany, pracovní zatížení v poslanecké sněmovně i úmorné ježdění vlaky na schůze v místních (základních) organizacích. Dnes zní neuvěřitelně stesk Landové-Štychové nad 300hlavou účastí v devítitisícovém severočeském Lomu jako ne zcela dostatečnou (s. 141). Její řečnické umění neochabovalo; spíš naopak. Nejvíc ji šokovala cesta na Podkarpatskou Rus; byl to pohled do útrob 18. století či rozvojové komunity tehdejšího světa. To všechno stupňovalo její znechucení a stupňovalo pocit únavy. Činnost v Mezinárodní rudé pomoci a poté také v Mezinárodní dělnické pomoci ji současně začala generačně vymezovat vůči nastupující gottwaldovské generaci karlínských kluků; naopak k již obdivovaným Františce Plamínkové a Marii Majerové nově přibyla Olbrachtova žena Helena Malířová. Spolu s tím u ní vznikl obdivně nekritický pocit příchylnosti a obdivu k vyvolené zemi socialismu – SSSR.
Jako bumerang se jí vracela i její rodina. Dcery dorůstaly a s nimi také problémy související nejprve se školním prospěchem a pak i nastupující dospělostí. Svou úlohu hrála i tíha narůstajících dluhů, které to s sebou přinášelo. Prózu všednosti dotvářela fluktuace služek a ne vždy harmonické vztahy s manželem Jaroslavem Štychem. Proto se postupně stahovala z politiky a svou váhu měly i ne jasně vymezené vztahy k novému vedení KSČ. Nastupovaly i zdravotní problémy.
Nad vodou manžele Štychovy drželo kulturní podnikání; spoluživilo je letní táborničení propagující zdravý životní styl pod značkou „Weekend“. Do rodiny vstoupil i zeť – německočeský stomatolog Walter Daum. Pro Landovou-Štychovou postupně nastávaly babičkovské starosti tou měrou, jakou stárla její matka. A tak, i když veřejnou činnost neopouštěla, její vnitřní opozice vůči dění v KSČ ji postupně vzdalovala z vrcholového patra praktické politiky. Ovdovění (1941) a nástup okupace její orientaci na rodinu jen zesílily. Mnichov a 15. březen 1939 si vybíraly svou daň. Z druhé strany, jak plyne z Holubcova líčení, druhá polovina třicátých let přináší další – antifašistický – vrchol její veřejné činnosti. Ústup do soukromí byl za těchto okolností pochopitelný: chránil nejen Landovou-Štychovou, ale i zeťovu rodinu: Daum nemohl nerespektovat svůj německý původ včetně vnuceného vstupu do NSDAP, který mu komplikoval život i v prvních poválečných letech. Tuto situaci je nutné posuzovat, jakkoliv to zní nehrdinsky a prozaicky, očima válečné všednodennosti. A snahou přežít.
První poválečné měsíce proto pro matku rodiny nebyly snadné. Příklon ke KSČ a oslnění Rudou armádou bylo příznačné a typické – pro celou společnost i pro onu dobu. Holubec tu stopuje věc dnes zcela neznámou – oslnění KSČ, poúnorový nástup diktatury proletariátu, poměrně rychlou proměnu KSČ ze strany revoluční v státostranu a z toho plynoucí zrod dnes zcela zapomenuté komunistické všedno(každo)dennosti. Byl to vývoj, který zvýrazňoval u Landové-Štychové její autodidaktovskou polovzdělanost a postupné vytrácení z „tepu doby“. Z bojovné revolucionářky se stávala – řečeno holubcovsky – rudá máma. Kdo z pamětníků si vybaví například herečku Ludmilu Pelikánovou, múzu někdejší tzv. zelené kultury, vyplňující všednodennost vojáků základní služby, získá přesnější představu tohoto dnes tak abstraktně znějícího označení. V posledních letech života, vyplněných prací v atestické a astronomické organizaci, se postupně vytrácela i její literární, spisovatelská ambice. Ani vysoké řády, které jí uděloval poúnorový režim, na tomto symptomu „rudé mámy“ nemohly nic změnit.
Ani literární ambice, která ji provázela celým životem, nebyla zcela naplněna. Pohotová novinářka a břitká publicistka nebyla dobrou spisovatelkou tím spíš, že její knižní výstupy se často omezovaly na opakování obecně známých fakt. Klopýtala i o rodinné starosti: předčasnou smrt dcery, umístění vnoučat, nástup průměrnosti v mladších generacích její rodiny a jejího okolí. Od přelomu padesátých a šedesátých let se zhoršuje její zdraví. A stupňuje konformnost. Typickým příkladem je zobrazení vzpomínek na umírající matku: v zápiscích z třicátých let vzpomínala na prezidenta Beneše a toužila se dožít jeho vítězného návratu do čela země; v dodatečných poznámkách z padesátých let Beneš v posledních matčiných vzdeších metamorfuje do Klementa Gottwalda (s. 195). Bouřlivý ruch šedesátých let sledovala z rodinného zátiší a události Pražského jara šly mimo ni. Slábla; zemřela 31. srpna 1969. Holubec soudí, že závěr života Landové-Štychové provázelo stupňující se zklamání; zklamání z nezdaru snové naivně socialistické utopie vlastní této i následující generace české a československé levice.
Hlavní zásluhou Holubcovy práce je doslova mikroanalýza života přední představitelky české levice, která během svého života prošla vlastně všemi jejími politickými formacemi: sociálně demokratickou, anarchistickou, národně socialistickou i komunistickou; Landová-Štychová přerůstá v Holubcově dikci z individuálního údělu do poměrně určitě vymezeného společenského typu. Její duchovní svět, jak ho zachytil, byl světem poučené laičky, která na jedné straně dalekosáhle přesáhla meze absolventky měšťanské školy, ale na straně druhé ji limitovaly horizonty středoškolského vzdělání. Její veřejná angažmá, značná scestovalost, poměrně poučené laictví ve věcech ateismu, astronomie i životního stylu a ženské emancipace z ní na rozhraní první a druhé čtvrtiny minulého století dělaly přední osobnost generace; tato aura však v dalším životě postupně slábla spolu se sílící abstraktní láskou k čítankově chápanému SSSR.
Z této projekce Holubec, jak již bylo napsáno, záslužně regeneruje i další svět – svět někdejší „chruščovovské“ komunistické všednodennosti, která postupně vyrostla z kalů počátečního období přelomu čtyřicátých a padesátých let a abstrahujíc od skutečného vývoje československé společnosti abstraktně konstruovala ideální svět snového socialismu a blízké komunistické budoucnosti z časové výchozí poměrné prosperity. Tento pomyslný svět přežíval hluboko do sedmdesátých let počínající normalizace české společnosti. A daleko za životní obzor Luisy Landové-Štychové rozené Aloisie Vorlíčkové. Je dobré a vhodné připomínat i tuto stránku rychle mizící vzpomínkové minulosti naší společnosti.
Stanislav Holubec: Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové, NLN: Praha 2022