Stále častěji se spekuluje, že by viceprezidentka Harrisová mohla převzít Bidenovu funkci před rokem 2024. Co by to znamenalo?
Během 17 měsíců, které uplynuly od nástupu viceprezidentky Kamaly Harrisové do úřadu, čelila kritice na různých frontách. Terčem kritiky byla zejména její image pro veřejnost a údajný nedostatek manažerských schopností. Tato kritika je o to znepokojivější vzhledem k věku její šéfa, prezidenta USA Joe Bidena, jeho zjevné křehkosti a zhoršujícím se kognitivním schopnostem, píše James Carden pro Asia Times.
Carden připomíná, že v dějinách USA bylo celkem 8 viceprezidentů, kteří nastoupili do Oválné pracovny, protože úřadující prezident zemřel. Další tři (a mezi nimi i Harrisová) prezidenta dočasně zastupovali v době jeho indispozice.
Vzhledem k tomu, že se spekuluje o prezidentově fyzickém a duševním zdraví, začínají se objevovat otázky, jak by mohla vypadat zahraniční politika Harrisové v případě, že se Biden konce svého mandátu nedožije. Jako senátorka se Harrisová profilovala v roli liberálního jestřába, nicméně její současný tým je v mnoha ohledech lepší než tým Bidenův, který má hluboké vazby na Clintonovu mašinérii a zůstává věrný liberální intervencionistické ideologii, jež byla zodpovědná za mnohá selhání a debakly americké zahraniční politiky, jichž jsme byli svědky během posledních 30 let, od nástupu Billa Clintona do úřadu.
Tým pro národní bezpečnost současné viceprezidentky od března v tichosti řídí dvojice odborníků na mezinárodní vztahy, konkrétně poradce pro národní bezpečnost Philip H. Gordon a jeho zástupkyně Rebecca Lissnerová. Oba podle Cardonova názoru převyšují členy Bidenova týmu.
Cardon v textu sleduje kariéru obou protagonistů s větším důrazem na Gordona, který patří ke kariérním diplomatům a specialistům na mezinárodní politiku: doktorát na Johns Hopkins School of Advanced International Studies, stipendium v Brookings Institution, stipendium v Council on Foreign Relations, dobře přijatou a mírně heterodoxní knihu Losing the Long Game (česky Prohra v dlouhé hře) a vysoké funkce za prezidentů Billa Clintona i Baracka Obamy. Za Obamovy vlády působil Gordon jako náměstek ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti v době, kdy byla ministryní zahraničí Hillary Clintonová, a dohlížel na kontroverzní, ale nakonec neúspěšnou politiku „resetu“ vůči Rusku. Jeho nástupkyní se stala Victoria Nulandová, bývalá poradkyně pro národní bezpečnost Dicka Cheneyho, která se ukázala jako nejhorší možná volba v nejhorší možnou dobu. Gordon pak působil v Bílém domě jako koordinátor pro politiku na Blízkém východě, kde občas projevil ochotu vzepřít se konvenčnímu myšlení, které stále drží v hrsti velkou část zahraničněpolitického týmu Bidenovy administrativy. Je ovšem pravda, že ještě v roce 2016 Gordon řekl, že by si přál, aby Obama nařídil bombardování Sýrie kvůli obviněním z chemických útoků. Nicméně v knize Losing the Long Game z roku 2020 Gordon změnil názor ohledně změn režimů. V knize ukazuje na chybné předpoklady ohledně amerických intervencí nejen v Sýrii, ale i v dalších zemích regionu.
Cardena svůj komentář končí úvahou: pokud Kamala Harrisová složí přísahu jako 47. prezidentka USA před 20. lednem 2025, snad bude mít dost rozumu, aby Gordona a jeho zástupkyni Lissnerovu povýšila. Oba by pravděpodobně byli značným zlepšením oproti současnému vedení národněbezpečnostního štábu současného prezidenta.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.