Politolog Oskar Krejčí se ve své pravidelné glose zamýšlí, jak při rostoucím neklidu ve společnosti dohledat jistotu v podobě pravdy.

Napětí ve střední Evropě stoupá, zákopy mezi přívrženci odlišných názorů se prohlubují, národní i unijní elity se stále více odtrhávají od těch podivných ostatních. Nezaleží na straně barikády – všichni mají pravdu. Svoji pravdu. Kde k ní přišli?

Představte si seminář, kterého se účastní dvacet studentů politologie. Těžko najdete mezi mládeží skupinu lidí, kteří by se více zajímali o politiku, aktivně vyhledávali informace o politice a snažili se tyto informace uspořádat. Nechte je, ať se v duchu zamyslí, jestli mají kladný vztah k Petru Fialovi, nebo Kateřině Konečné (ve variantě za řekou Moravou třeba k Igoru Matovičovi, nebo Robertu Ficovi). Pak jim řekněte, ať se přihlásí ti, kdo mají stejný názor na tyto politické hvězdy jako jejich rodiče. Budou-li studenti upřímní, zjistíte, že okolo 90 % z těchto nejvíce informovaných lidí své politické postoje zdědilo.

Jaké názory by tito všeznalí studenti s mladickým zápalem hájili, kdyby se narodili v Teheránu?

Zděděná pravda

Politické dědictví má dvě složky: výchovu a genetiku. Tu výchovnou, kterou člověk vstřebává v rodině a jejím okolí, lze spojit s bezprostředními politickými preferencemi. U výše zmíněných studentů jsou to axiomy utvářené autoritou rodičů a informačním výsekem, který rodina poskytuje. Protože život je vždy komplikovanější než zobecnění, ani mezigenerační přenos politických postojů není čistě lineární. Například výzkum Gallup Poll z roku 2005 uvádí, že mezi mládeží ve věku od 13 do 17 let sdílí 71 % dotázaných stejnou sociální a politickou ideologii jako jejich rodiče. Ovšem je tu problém: podle studie, kterou zpracovali Christopher Ojeda a Peter Hatemi z Pensylvánské státní univerzity v roce 2015, přičtou-li se k těm, kdo odmítají politické preference rodičů, ti, kdo sice tyto preference přijímají, ale mylně je chápou, výsledkem je nadpoloviční většina. Ne v každé rodině se baví o politice, ne každé dítě je – naštěstí – předurčeno stát se studentem politologie.

Výzkumy zděděné politické pravdy ale pokročily za rámec sociologie. Začalo studium biologických základů politiky. Protože politologie je z valné části sběrná disciplína – shromažďuje poznatky o politice z jiných vědních oborů a sama příliš mnoho poznávacích impulzů nepřináší –, začátky těchto studií jsou u psychologů, etologů a biologů. Ti zjišťují, jak například zděděný temperament předurčuje sklon k radikalismu či konzervatismu. Politické postoje už nejsou zkoumány pouze pomocí dotazníků, obsahové analýzy projevů nebo mapováním socializace, ale takovými nástroji, jako je analýza DNA nebo magnetická rezonance. Štěpení populace na levici a pravici tak přestává být pouze záležitostí výchovy, vzdělávání a propagandy, o slovo se hlásí biologie. Jak praví Michael Ryan, emeritní profesor z filadelfské Temple University, „levičáci a pravičáci nejsou vytvářeni, rodí se… Politické chování je geneticky kontrolované a dědičné“. A pak následuje dlouhý seznam zděděných povahových rysů, které utvářejí sklon k vybraným ideologickým preferencím. Mnohé nasvědčuje tomu, že i zakomplexované obrazoborectví pražských konšelů je záležitostí zděděných ideologických stereotypů, nikoliv historiografie.

Historická pravda

Také historická pravda coby součást pravdy politické existuje ve dvojí podobě: jako dočasná úroveň poznání a jako znalost minulosti. Dočasnou pravdu může dobře reprezentovat ptolemaiovská představa o tom, že Slunce obíhá kolem Země. Byla to kulturní pravda postavená na tehdejších nedokonalých vědomostech – podobně jako předhitlerovský vědecký rasismus na začátku století minulého. Někdy se ovšem neúplné znalosti hodí i v době, kdy poznání pokročilo, a tak je nezbytné kacíře, kteří boří mýty, upalovat.

Pravda o lidských dějinách je vždy omezená. Základy chronologie událostí, s níž se obecně dnes pracuje, se objevily až na přelomu 16. a 17. století. Opíraly se většinou o kroniky, jejichž hodnověrnost lze, pro zjednodušení, připodobnit věrohodnosti dnešních novin. Kolik kronik mohli psát poražení či negramotní? Eurocentrismus kouká z obecně užívané periodizace dějin jako sláma z bot. Jak napsal Oswald Spengler v knize Zánik Západu, je to „marnivost západoevropského člověka“, které vděčíme za obrovský optický klam, jenž umožnil několika evropským stoletím zastínit tisíciletí dějin Číny a Egypta. Kam se z učebnic vytratily dějiny byzantské říše?

Zvláštní kapitolu pravdy o dějinách přinášejí antropologové, kteří z několika kosterních nálezů dokážou vyčíst celý příběh o politickém životě prehistorického člověka. Tak trochu se podobají mainstreamovým novinářům, kteří umí zavrtět psem a z dílčího faktu vytvořit všeříkající politický příběh. Politickou pravdou se tento příběh stává především proto, že nemá obdobně hlasitou alternativu. Je-li napsán příliš naivně či zastará, bývá nahrazen jiným příběhem ze stejné dílny na obdobné téma. Kdo si dnes vzpomene na srdceryvné příběhy hrdinů s bílými přilbami, kteří v Sýrii statečně čelili chemickým útokům? Jde o to vytvořit klamavou mozaiku z dílčích událostí. Když se nějaké sklíčko ukáže jako vadné, nenásleduje omluva, ale nový příběh, nové sklíčko, které zastaralou část v mozaice nahradí. A jede se dál. Koho by v digitální době, která si tak cení detailů, napadlo, že sama mozaika ztvárnila smyšlený obraz?

Oficiální mozaika

Mylná interpretace zákonitostí sluneční soustavy jako kulturní pravda je něco jiného než účelová mozaika coby pravda politická. Třeba i proto, že politická mozaika má sílu jednotlivá sklíčka dobarvovat. Žádný jednotlivec není tak duchaprostý jako zpravodajství České televize z Číny. Není to ale žádné kouzlo – to se jen do politické pravdy promítá duch redakce a disciplína v uzamčeném západním informačním prostoru. Navíc ostré obrysy oficiální mozaiky střeží obětaví elfové, neboť co mimo mozaiku jest, od ďábla jest.

Politická pravda je dítětem nedostačených informací. Je vždy neúplná, jako ptolemaiovská kulturní pravda. Jenže ptolemaiovská pravda byla, alespoň při svém zrodu, projevem daného stavu vědeckého poznání, které je kolektivním a neuzavřeným procesem. Vědu posouvá vpřed otazník, zatímco pracovním nástrojem politika je vykřičník. Politická pravda je pravdou okamžitého činu jednotlivce, který se musí rozhodnut. Podepsat zákon, přednést projev, vydat rozkaz, opět nejít k volbách do Senátu, a nechat tak zvolit Tchajwance. I dav se skládá z jedinců, kteří se rozhodli. To už se ale součástí politické pravdy stávají rozbouřené emoce, které tvoří vytouženou nadstavbu zmíněné mozaiky. Stokrát opakovaný příběh o jaderné elektrárně, na kterou stále střílí vojáci, kteří ji před řadou týdnů obsadili, se neobrací k logice posluchače, ale k jeho emocím.

Potřeba politiky

Politika je nezbytná pro zorganizování společnosti, i když se skládá z činů založených na neúplných informacích. Samotná politická pravda je pak složena ze tří částí: vedle informací jsou to zmíněné ideologie a emoce. Ideologie jako intuice pomáhají doplnit neúplné informace, propojit je, z volných prvků formují uspořádaný systém. To umožní přijímat rozhodnutí. Ideologie ovšem není nic jiného, než uspořádaný soubor před-sudků, soudů učiněných dávno předtím, než vznikla potřeba analýzy, syntézy a prognózy předcházející danému politickému rozhodnutí. V tomto smyslu jsou ideologie právě tak falešným vědomím jako nenahraditelným nástrojem, protože bez nich by politické rozhodnutí nebylo možné. Vnitřní pocit nejistoty rozhodovatele pak pomáhají překonat emoce.

Emoce, tedy pocity libosti a nelibosti, jsou v politice velmi nebezpečné. Mohou to být, a také často jsou, rezolutní iracionální odpovědi na nesprávně pochopené vnější podněty, přičemž tyto reakce mohou jít za rámec kulturního chápání lidskosti. Srozumitelně řečeno, mohou vrátit politické chování k jeho živočišnému základu plnému násilí. Ač se eurokomisaři snaží sebevíc přemalovat dějiny, součástí evropských hodnot je i nacismus.

Politická pravda je vždy relativní. Jako způsob hledání objektivní pravdy v politice si lze představit volby. Jenže i ty jako matematické vyjádření pravdy ukazují, v jak nejistých vodách se politická pravda pohybuje. Předně volby nehledají pravdu, ale způsob, jak zajistit fungování společnosti v podmínkách rozporných zájmů a názorů. Jsou konvencí, která se snaží na základě dohody o pravidlech rozhodování vyhnout násilí při obsazování mocenských pozic. Mluví o většinovém názoru, ale nalézt většinu v politice je víc než obtížné – každý volební systém, ať již jde o variaci většinového, nebo poměrného systému, je nepřesný. Navíc volby odrážejí více náladu veřejnosti než její názory. A nálada je neposeda. Ovšem i názorová většina je neustálá proměnná závislá na propagandě a zkušenosti. Volební pravda je okamžitý průřez měnícím se prostředím. V politice ale panuje princip neurčitosti: když uchopíte daný stav, unikne vám proces; když zmapujete proces, rozmaže se obraz aktuálního stavu.

Pravda v chaosu

V této chvíli se zdá, že turbulence v mezinárodním uspořádání budou spojeny s nemalými změnami vnitrostátními. Ty se zpravidla prosadí jen vytrvalým tlakem velkých skupin lidí proti obhájcům stavu, který jim přináší výhody. Takovýto tlak bývá spojen s nárustem vlivu zkratkovitých emocí, symbolů a akčních hesel. Jiné to nemůže být. Chtít změnu vyžaduje tento riskantní fakt akceptovat. A zachovat chladnou hlavu. Zvláště v Česku, kde se většinově levicová populace díky propagandě a malé věrohodnosti levicových stran obrací k uskupením bez hodnotově ukotvených programů či se přímo řadí za vůdce s pravicovou orientací.

Je zřejmé, že politická pravda se nezřídka skládá z polopravd. Jak žít v tomto světě? Pro levicového humanistu se pohyb v tomto chaosu musí opřít o vlastní ideové axiomy. Předně je nutná skepse vůči vlastní politické pravdě, vědomí její relativnosti. Každý je omylný, v době nárustu vlivu emocí pak riziko omylu narůstá, a to jak u jednotlivce, tak i u skupin. Samotný humanismus nesmí být založen na představě dobrého či špatného člověka, ale na kladném vztahu k člověku nedokonalému. Přes všechny hrůzy lidských dějin je člověk vrcholným dílem přírody schopným se – pomalu, velmi pomalu! – zdokonalovat.

Politickou každodennost musí ovládat dvě klíčové hodnoty, které vyrůstají z mravnosti a sociálních zájmů. Předně je to právo na spravedlivě odměňovanou práci. Zásluhovost je výchozí míra odměny, která stimuluje a nepobuřuje. Boj proti vykořisťování, lichvě a oligarchům zakládá rovnováhu mezi svobodou a rovností, ale i harmonizaci vztahu s přírodou.

A pak je to boj za mír. To, co se ještě před několika lety jevilo jen jako starožitná fráze, se dramaticky zaktualizovalo a připomnělo zatím nezměněnou rozporuplnost lidské civilizace. Každá válka je především zabíjení lidí, kteří válku nezavinili. Nový význam nabývá zápas s domácí militarizací v podobě válečnické propagandy, nákupu i výroby zbytečných zbraní. Lékem proti sebevražednému pacifismu je porozumění právu na obranu. Komplikovanou renesanci prožívá idea rovnosti národů, včetně práva na sebeurčení. Vše se tak vrací na začátek: od starověku hledaný trvalý mír, který je víc než období mezi válkami, je možné vystavět jen na vnitrostátní a mezinárodní spravedlnosti.