Nedělní průvodce jazzem Jana Schneidera dnes nabídne další jazzové kousky Bacchanal, Alex The Great a Speaking in Tongues.
Kytarista Gabor Szabo hraje svou úžasnou vypalovačku, příznačně nazvanou Bacchanal. Doprovodným kytaristou je Jim Stewart, nádherně basuje Louis Kabok, na perkuse hraje Hal Gordon a ten šílenej mazec na bubny je dílem Jimmy Keltnera! (Kdo by si chtěl poslechnout o fous pomalejší, ale přitom ještě delší verzi téže skladby, je zde.) A co je tak nádherného na Gaborových sólech? Že se nevytahuje, jak rychle umí zahrát nějaké nablblé stupnice, ale že umí být decentní a chvílemi dočista i potichu, protože pak ty tóny vystoupí jasně jak na těch nejkultivovanějších japonských obrázcích ony sporé, dokonale umístěné tahy štětcem, a že jeho sóla kopírují melodii – a co budu chodit kolem horké kaše, prostě řeknu, že jsou stavěna tak, aby působila na holky.
Pianista Harold Mabern hraje svou skladbu Alex The Great, kde je opět lahůdkový kontrabas, který hraje „velký syn“ Buster Williams. Krásně potichu, leč důrazně k tomu bubnuje Idris Muhammad, tenora a mysteriózní flétnu hraje Hubert Laws a trumpetu Lee Morgan. Sólisté ale prominou, když se pokusím ctěné posluchače znovu přemluvit, aby celou tu skladbu poslouchali „od podlahy“, tedy od basy. Ty ostatní nástroje se jim pak seřadí tak, že ten výsledný dojem je naprosto dokonale účinný!
Jazz není k požírání, ale k poslouchání, proto nikoliv pro vybrané jazýčky, ale pro vybraně zhýčkané ušní lalůčky si dovolím naservírovat něco náročnějšího. Infinity Orchestra nehledí na nějakou tu minutu, zřejmě se řídí oním starým (dle Magora Jirouse snad keltským) pořekadlem, že když dělal pánbu čas, udělal ho dost. Mluvení jazyky, neboli Speaking in Tongues zazní tak, jak si to autor, kapelník a bubeník Kahil El’Zabar představuje v hudební rovině. A opět je tam nádherně hraná basa, takový jakoby líně se táhnoucí „kráčející bas“, který miluji, nadto občas pro důraz hraný v akordech. A nad tím skvělá sóla trumpetová a klarinetová, též Ernst Dawkins na altku. A všude kolem sofistikovaná velkokapelová aranžmá ansámblu o 36 (!) členech.
Nicméně, jako religionista si neodpustím poznámku, neboť mluvení jazyky má specifický podtext (glosolálie), což mě vede k mé oblíbené knize rozhovorů Umberta Eca a Jeana-Clauda Carriera (Knih se jen tak nezbavíme, Argo 2010), z níž by byl hřích neocitovat následující Ecovu repliku:
To, co popisuje Sacha Baron Cohen ve svém Boratovi, zjevně není výplodem jeho fantazie. Vzpomínám si, že aby člověk mohl v šedesátých letech přednášet na „Oral Roberts Univerzity“ ve státě Oklahoma (Oral Roberts byl jedním z těch nedělních teleevangelistů), bylo nutné odpovědět na otázky jako: „Do you speak in tongues?“ („Hovoříte jazyky?“), čímž se myslela vaše schopnost hovořit jazykem, který nikdo nezná, ale jemuž každý rozumí, tedy fenomén, popsaný ve Skutcích apoštolů. Jeden kolega byl přijat, protože odpověděl: „Not yet.“ („Ještě ne.“)