Adam Votruba míní, že Česká republika by měla po zkušenostech z dějin politicky dospět, přijmout rizika a nároky vyplývající z hájení vlastních zájmů a nevracet se do role oběti.
Česká republika se nachází v oblasti, v níž se střetávají tři vlivové imperiální politiky – americká, ruská a eurocentralistická, tedy řekněme německo-bruselská. Imperiální politikou rozumíme obecně politiku, která se snaží podřídit území cizích států relativně vysoké míře vlastní mocenské kontroly.
Dlouhodobým problémem české politiky je neschopnost vyrovnat se s touto realitou, resp. vůbec si ji přiznat. Symptomem této neschopnosti je implicitně přítomná představa, že existují dobré a zlé velmoci a my musíme držet s těmi dobrými. Z toho pak vzniká argumentace typu: Musíme se vzdát své suverenity ve prospěch Evropské unie, abychom se nestali gubernií Ruska. Dříve podobné poselství znělo: Kdo zpochybňuje naše spojenectví se Sovětským svazem, je na straně německého revanšismu.
Je třeba si nejprve uvědomit jednu věc: Neexistují dobré a zlé imperialismy, existují imperialismy, které naše národní zájmy ohrožují více než jiné nebo naopak méně. Z toho pak vyplývá nutnost volit mezi menším a větším zlem z hlediska našeho dlouhodobého zájmu (alespoň tehdy, pokud možnost volby máme; v opačném případě zbývá manévrování v rámci vymezeného prostoru).
Ostatně schopnost volit mezi menším a větším zlem je základním předpokladem dobré politiky, neboť nejvíce zla páchají v politice lidé, kteří věří tomu, že bojují na straně esenciálního dobra. Pouze tehdy, vnímáme-li politiku z hlediska zájmového, jsme schopni dosahovat kompromisů a minimalizovat míru politického násilí a přinucení.
Závažným omylem je například, staví-li dnes část českých intelektuálů na stejnou úroveň nacistickou okupaci a komunistický režim. Děje se tak na základě úvahy, že obojí byla totalita, a proto je obojí stejně špatné. Z hlediska našeho národního zájmu v tom však byl obrovský rozdíl. Nacistický režim byl mnohem brutálnější, což je zřejmé i z toho, že za šest let povraždil u nás několikanásobně více osob než komunistický režim za 40 let. Rozdíl mezi oběma režimy prorocky vystihl Bedřich Homola (československý důstojník popravený za války nacisty), když prohlásil: „Moskva nám nevezme řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let národ byl zničen.“
To mimochodem neznamená, že pro některý jiný národní stát, dejme tomu např. pro Estonsko, nemohlo být naopak vítězství hitlerovského Německa příznivější variantou. Hodnocení imperialismů z hlediska národních zájmů je nutně relativní.
Mezi Evropskou unií a USA
Hodnotíme-li naši dnešní situaci, pak z hlediska českých zájmů je nejbenevolentnějším imperialismem imperialismus americký. Ten nejméně zasahuje do našich vnitřních záležitostí a v zásadě požaduje jen to, abychom byli otevřeni globálnímu trhu a jeho institucím.
Jinak je tomu v případě imperialismu eurocentralistického, jehož nejdůležitějšími protagonisty jsou německá (někdy i francouzská) vláda a úřednický aparát eurounijních institucí. Evropská unie omezuje naši suverenitu podstatně více. Projevuje se to např. v tom, že většina nově schvalovaných českých zákonů je povinnou implementací unijního práva, Evropská unie také postupně omezuje naši suverenitu v oblasti bezpečnosti, což měla být podle Maastrichtských dohod výsostná záležitost národní politiky. Zejména v posledních pěti letech jsme se dostali do stavu, kdy je naše reálná národní svrchovanost omezována Evropskou unií stejně, ne-li již více než v době, kdy bylo Československo součástí Varšavské smlouvy. Srovnání je pochopitelně problematické, neboť mocenská podřízenost se dnes týká jiných oblastí než před rokem 1989. Každopádně eurocentralistické tendence v posledních letech spíše akcelerují.
Na rozdíl od mnoha kolegů, s nimiž mám jinak podobné názory, jsem přesvědčen, že Evropská unie představuje pro český národní zájem mnohem větší hrozbu než naše členství v NATO, které je z hlediska státní suverenity spíše nepodstatné.
Vidí-li někdo ve Spojených státech vojenskou velmoc, která svými intervencemi narušuje světový mír, pak sice jeho pohled do značné míry chápu, ale pochybuji o tom, že by na světě bylo více míru, pokud by se USA vzdaly role světového četníka. To neznamená, že nepovažuji mnohé americké intervence za chybné, škodlivé či odsouzeníhodné, ale sama skutečnost, že USA jsou schopny zasáhnout, drží na uzdě imperialistické ambice jiných zemí. Není přitom bezvýznamné, že americký imperialismus neprovádí přímé anexe cizích území. Už tato skutečnost naznačuje, že americký imperialismus má poněkud kultivovanější formu oproti jiným variantám výbojné politiky.
Zastavme se i u myšlenky neutrality, kterou nedávno připomněli organizátoři zářijových protivládních demonstrací (a byli mj. i kvůli tomu označeni předsedou vlády za proruskou pátou kolonu). Myslím, že neutralita je pěkná věc, ale česká mentalita na ni není připravena. Neutralita vyžaduje oběti, zejména silnou armádu, a nenahrává jí ani naše geografická poloha. Na základě porovnání amerického a německo-bruselského vlivu na české záležitosti usuzuji, že by bylo lépe odvážit se vystoupení z Evropské unie (k čemuž bychom nejspíš potřebovali tichou americkou podporu), než usilovat o vystoupení z NATO.
Měli bychom si uvědomit, že úsilí o jakoukoliv nezávislost na nás vždy bude klást nároky. Někdejší Jugoslávie byla zemí, která měla v době studené války značnou prestiž, neboť se dokázala vzepřít Hitlerovi i Stalinovi. Nakonec mohla udržovat styky s oběma znepřátelenými bloky a těžit z toho. Musela však projít hospodářsky náročným obdobím izolace a až do konce 80. let se Spojené státy i Sovětský svaz snažily jugoslávský režim destabilizovat; mj. tím, že podporovaly opoziční síly – SSSR stalinistickou opozici, USA prozápadní opozici, k níž ovšem patřila i chorvatská fašistická emigrace.
Bída loajální politiky
Zdá se, že Češi mají dlouhodobě sklon k loajální politice – snaží se zachovávat věrnost určitému mocenskému centru, které je podle nich na správné straně dějin a bez jehož ochrany se neobejdou, přičemž doufají, že budou za svou loajalitu odměněni. Možná bychom takovou politiku mohli označit i nepěkným slovem jako lokajskou.
V 19. století pěstovala česká politika loajalitu k Vídni, v meziválečném období to byl bezvýhradný příklon k Francii, po druhé světové válce k Sovětskému svazu a v polistopadovém období k Západu – tedy k Evropské unii a USA, přičemž někteří naši občané a politici vzhlížejí více k Evropské unii, jiní naopak ke Spojeným státům.
Problém je, že tato politika opakovaně selhává. Selhala v roce 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, zatímco české autonomistické ambice zůstaly neuspokojeny. Češi snad mohli věřit, že císař odbojné Maďary potrestá a loajální národy odmění (po roce 1848 to tak vypadalo), stal se však opak. Vídeň se dohodla s Maďary, kteří byli silnější a bojovali energicky za své zájmy, zatímco loajální Čechy, Slováky nebo vojvodinské Srby hodila přes palubu.
Patrně největší šok pro loajalistickou politiku představoval rok 1938, kdy Československo nemělo tváří tvář „zradě“ spojenců připravenou žádnou alternativu politického jednání.
Rovněž pro období komunistického režimu je příznačné, že Češi a Slováci dokázali obhájit svou vnitřní nezávislost v mnohem menší míře než Polsko nebo Maďarsko. Projevovalo se to tím, že v Maďarsku i v Polsku byla v umění i ve vědě přítomna mnohem menší míra cenzury. Maďarsko provádělo i celkem chytrou ekonomickou politiku, připustilo drobné podnikání a snažilo se zmírňovat surovinovou závislost na SSSR.
Polsko i Maďarsko jsou dokladem toho, že státy, které hájí svou nezávislost, jsou schopny zajistit svým občanům větší míru občanské svobody i tehdy, dostávají-li se pod cizí totalitní nadvládu. Není to sice tak, že by národní suverenita zaručovala automaticky svobodu občanskou, ale nesuverénní vláda ji není schopna zajistit vůbec. Lze považovat za úspěch evropské liberálně-imperiální politiky, že se jí podařilo vsugerovat veřejnému mínění mylnou představu, podle níž má být nacionalismus antagonistický vůči svobodě a demokracii. Větší míra komunistických represí v Československu v porovnání s Polskem, Maďarskem a Jugoslávií souvisí bezprostředně s připraveností elit jednotlivých národů hájit zájmy své země – tedy s „nacionalismem“.
Někdo by snad mohl vznést námitku, že pokud se autoritativní režim dostane do područí liberálně „demokratického“ impéria, pak právě impérium může zajistit občanské svobody. To je však omyl. Impérium může snad někdy poskytnout vyšší míru osobních svobod, ale vždy jen za cenu toho, že zbaví obyvatelstvo politického vlivu na vlastní osudy – zbaví je tedy svobod občanských. Lakonicky řečeno: vnucená demokracie – žádná demokracie. Politická svoboda znamená svobodu chybovat – zvolit si špatný režim a poučit se z toho.
Vypadá to, že české dějiny čekají na to, zda se poučíme z neúspěchů loajalistické politiky. Pokud se dnes některé české strany (TOP 09, Piráti) snaží profilovat na kritice Maďarska a Polska, je to jako projev loajální politiky téměř odpudivé. Politici kritizující Maďarsko a Polsko z bruselských pozic usilují o moc školáka žalobníčka – tedy o moc, která plyne z jim nadřazené autority učitele a která dokládá jejich neschopnost obstát ve společenství sobě rovných. Český národ by měl politicky dospět, přijmout rizika a nároky vyplývající z hájení vlastních zájmů a nevracet se do role oběti – tj. do situací, kdy chceme stát s dětskou naivitou na straně dobra a pak se divíme tomu, že ostatní nás zrazují místo toho, aby hájili naše zájmy – ty zájmy, které my sami nehájíme.