Věra Beranová recenzuje novou výstavu v pražském Rudolfinu věnovanou křehkému vztahu mezi člověkem a přírodou.
V současnosti probíhá v Galerii Rudolfinum výstava nazvaná Fragilités. Podobné nečeské názvy jsou dnes téměř samozřejmostí, a to nejen ve výstavnictví. Tak například při procházce Královskou cestou potkáte jen velmi výjimečně český nápis. Po konzultaci se slovníkem cizích slov dojdeme k vysvětlení, že fragilités znamená zranitelnost, křehkost (v množném čísle). Tedy výstava v Galerii Rudolfinum má vyjadřovat právě tyto pocity. Idea jistě krásná, jež se na první pohled hodí právě k tomuto výstavnímu prostoru sídlícímu v neorenesanční budově na pražském vltavském nábřeží. Tato budova postavená v roce 1884 architekty J. Zítkem a J. Schulzem je součástí pražského náměstí tvořeného budovami Uměleckého muzea, Vysokou školou umělecko-průmyslovou, Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy spolu s pomníkem, figurou, Antonína Dvořáka, bohužel necitlivě instalovaného, konkrétně zády do tohoto náměstí. Jde tedy o unikátní a významné místo v centru Prahy. Samotná budova Rudolfina je velkoryse projektována jako koncertní a také výstavní síň, tedy galerie. Toto spojení je jedinečné a v podstatě trvá s přestávkou, kdy koncertní sál ve 30. letech fungoval jako parlament.
Nové dějiny galerie (výstavních prostor) se začínají rokem 1994. Od té doby zde byla realizována řada výstav, které někdy citlivě, někdy méně, využívaly nabízené prostory galerie. Ve velké převaze to byly výstavy zaměřené na současné výtvarné umění – s jistými výjimkami, jako to byla například přehlídka tvorby Josefa Váchala. Převládají zde však výstavy současné tvorby jak domácí, tak i zahraniční, které většinou vyžadují specifickou instalaci. Zvlášť v této souvislosti dochází k bezděčnému či záměrnému nesouladu výstavních prostor s vystavenými díly. Ono jistě není snadné instalovat různé objekty, vytvářet uzavřené kóje pro prezentaci nových médií, videa a podobně. Tak se řada instalací pohybovala až na okraji nejen pochopení, o co jde, ale také možné konkrétní schůdnosti jednotlivých sálů. Současný návštěvník se určitě zeptá, proč u jednoho sálu byla zvýšená podlaha za jistě velkých nákladů.
Výstavy v Galerii Rudolfinum přitahují bezesporu všechny ty, kteří hledají v současném domácím i zahraničním výtvarném projevu nové výtvarné směry, koncepty. Z posledních to byla výstava Daniela Pitína v roce 2019 nazvaná Papírová věž, která poukazovala na hranice mezi realitou a iluzí reality. Také to byla výstava nazvaná Mezipaměť, mezinárodní česko-německý projekt, který poukazoval na prostupnost tradičních forem, jako je například obraz, kresba s novými médií, jako je video, instalace atd. Také výstava Jiřího Příhody, která probíhala v letošním létě, představila imaginární objekty, jisté hrátky s abstraktním pojetím prostoru. Není tak snadné slovy vyjádřit náplň výstav, které představuje Galerie Rudolfinum. Ta poslední, která má trvat do 8. ledna příštího roku, již svým tajemným názvem Fragilités otevírá obecný problém našeho dnešního světa. Tedy zranitelnosti, křehkosti, projevující se obecně v napětí v paradoxech. Právě tato zranitelnost se stále více a naprosto aktuálně a viditelně projevuje například v ekologii, v myšlení o ekologických problémech. Umění tak velmi silně reagovalo (a o to více dnes reaguje) na tyto problémy. Autoři zastoupení na této výstavě většinou vystavují v České republice poprvé. V podstatě hlavním tématem je křehký vztah mezi člověkem a přírodou, naší závislostí na přírodních proměnách, potřeby sladit množství nových vztahů. Hledání hranic mezi mužstvím a ženstvím, celistvostí a roztříštěností, obecně mezi lidmi a světem.
Vystavující umělci: Francis Alÿs, Michael Armitage, Maria Bartuszová, Bianca Bondi, Louise Bourgeois, Geta Brătescu, Edith Dekyndt, Susanna Fritscher, William Kentridge, Kapwani Kiwanga, Dominik Lang, Luboš Plný, Anri Sala, Vivian Suter, Alina Szapocznikow, Barthélémy Toguo, Anna Zemánková.
Kurátorky: Elena Sorokina, Silvia Van Espen. Vstup volný, podrobnější informace najdete v tiskové zprávě zde.